Sýrie: Já jsem Aleppo, Aleppo je stejné jako já

Tento příspěvek je součástí zvláštní série článků od blogerky a aktivistky Marcell Shehwaro, ve které popisuje realitu života v Sýrii během probíhající občanské války mezi silami loajálními současnému režimu a silami, které se snaží tento režim odstranit.

Marcell Shehwaro na pohřbu své matky, která byla zabita u kontrolního stanoviště vojáků syrského režimu v červnu 2012. Spřátelení aktivisté vzdali hold rudými růžemi.

Marcell Shehwaro na pohřbu své matky, která byla zabita u kontrolního stanoviště vojáků syrského režimu v červnu 2012. Spřátelení aktivisté vzdali hold rudými růžemi. Foto: Archiv Marcell Shehwaro.

Kdo jsem? Odpověď na tuto otázku jsem vždy považovala za tu nejtěžší, a dnes, tři roky od začátku syrské revoluce, mi přijde ještě složitější. Pravdou je, že nevím, jak moc se podobám té mladé ženě, kterou jsem byla předtím. Psaní pro Global Voices by mohlo být příležitostí se znovu sama k sobě přiblížit, nebo si alespoň připomenout, kým se stala ta osoba, se kterou prožívám každý den a kterou jsem já sama. 

Dnes je mi 29 let. Moje jméno je Marcell. To jméno znamená “mladá bojovnice”. Pocházím z malé rodiny. Můj zesnulý otec, kéž by Bůh dopřál klid jeho duši, byl duchovním. A má zesnulá matka, [en] kéž by i její duši dopřál Bůh klid, byla ženou v domácnosti a skvělou matkou.

Studovala jsem zubní lékařství v Aleppu, dokud jsem si neuvědomila, že mě mnohem více zajímá dění ve společnosti. Opustila jsem medicínu a začala studovat politické vědy, přesněji řečeno mezinárodní vztahy a diplomacii.

Nemohu představit sama sebe bez toho, abych vyprávěla o svém městě, Aleppu — to proto, že jsme oba dva úplně stejní: opotřebovaní, vyčerpaní, plní ohně, plní touhy žít, zmatení.

Aleppo je druhé největší město Sýrie. Podle oficiálních údajů býval počet jeho obyvatel 5 milionů. Nejsem si jistá, kolik z nich tu zůstalo a kolik uprchlíků sem přišlo odjinud.

Své literární nadání jsem objevila již jako malá. Mohl by to být talent zděděný po mém otci. Ve škole mě bavilo psaní esejí, povinnost, která ostatním studentům přišla nudná. Četla jsem vše, co mi přišlo pod ruku, a psala jsem na vše, na co se dalo psát: na účtenky, na ubrousky v restauracích i na okraje knih, které jsem zrovna četla. A když se objevilo blogování, samozřejmě jsem s ním také začala. A od toho se odvinulo vše ostatní.

Začala jsem blogovat v roce 2008. V té době jsem měla přátele, kteří seděli ve vězeních syrského režimu za to, že se pokusili využít své právo svobody projevu. A právě svoboda projevu se stala mým hlavním cílem — cílem, který mě velmi brzy proměnil v odpůrce syrského režimu, který potlačoval osobní svobody a občanská práva.

Když vypukla revoluce v Egyptě, prakticky jsme se nedokázali soustředit na jakoukoli jinou variantu vývoje událostí v naší zemi — upnuli jsme se k naději, že i v Sýrii dojde k takové revoluci. A tak jsem se bez rozmýšlení přidala k revoluční vlně. Nejprve jsem o ní psala. Potom jsem se účastnila protestů. Stále si pamatuji ten pocit euforie, který se mísil se znepokojením a studem, když jsem co nejhlasitěji skandovala “Lidé chtějí svrhnout režim!”.

Během jednoho protestu na nás začala dopadat salva kulek ze zbraní syrských bezpečnostních jednotek a všichni kolem mě začali utíkat. Zjistila jsem tehdy, že jsem jednou z těch lidí, které strach zcela paralyzuje — nemohla jsem se ani pohnout a stala jsem se překážkou pro ty, kteří se snažili utéct. Moji přátelé mě chytli za ruce a odvlekli mě, aby mě ochránili. Od té doby jsem se už vícekrát ocitla na pokraji smrti, zranění nebo zatčení a lidé racionálnější než jsem já museli vždy zasáhnout a zachránit mě.

Po nějaké době si na mě syrská tajná služba založila složku — což neudiví, když uvážíte, že na každých deset Syřanů připadá alespoň jeden informátor. V té době, po roce protestů a poslouchání rad rodiny a přátel, abych byla opatrná, došlo ke zlomovému okamžiku: moje matka byla zabita [en] u kontrolního stanoviště prorežimních jednotek v Aleppu. Část mě tím navždy zmizela.

Kvůli krásnému obřadu, na který přišlo mnoho stoupenců revoluce s rudými růžemi jako symboly mé bolesti, si mě začaly úřady povolávat k pravidelným každotýdenním výslechům ohledně mého aktivismu. V té době byla ozbrojená revoluce Aleppu již velmi blízko. Já jsem byla proti zbrojení ve všech jeho formách. Věřila jsem, že nenásilná změna zajistí Syřanům jejich práva a vyústí v nejmenší možný počet obětí. Ve skutečnosti je velká část mého města již osvobozena, s výjimkou čtvrtí v mém sousedství a některých mně dobře známých míst, která zůstávají pod kontrolou syrského režimu.

Když začaly být výslechy intenzivnější a zdálo se nevyhnutelné, že budu brzy zatčena, rozhodla jsem se přijmout stipendium pro studium lidských práv na univerzitě ve Velké Británii. Stejně jako každý, kdo přežil taková krveprolití jako já, vracela jsem se do Sýrie znovu a znovu, z pocitu viny. Bylo pro mě nebezpečné vrátit se do svého domu, a tak jsem se přesouvala z jednoho bytu svých přátel do druhého — až do doby, než jsem svou přítomností ohrozila i jejich životy. Tím jsem byla donucena udělat jediné správné rozhodnutí. Přesunula jsem se do osvobozené části Aleppa a nechala za sebou své přátele, rodinu, vzpomínky, domov a hroby svých rodičů. Tedy většinu svého dosavadního života.

Osamělý život aktivistky — za války, daleko od rodiny a mně známých míst — přede mě postavil nové výzvy. Musela jsem se přestěhovat do oblasti, o které jsem věděla jen to, že v ní nebyly bezpečnostní složky režimu. Zůstaly zde ale všechny ostatní podoby smrti.

Jako jedna z mála žen bez závoje v konzervativním a prostém prostředí, mezi lidmi, kteří jsou velmi přívětiví i přes násilí všude kolem, trpím občas hrůzostrašnou samotou. Žiju v neustálém strachu, že budu unesena. Někdy se mu dokážu postavit, jindy se pod ním zhroutím v naprostém vyčerpání.

Jsem obklopena příběhy hrdinů, jejichž odhodlání může inspirovat ostatní k tomu, aby se změnili. Kvůli tomu, a také proto, že je náš každodenní život zde v Sýrii plný událostí, které by se jinde nevměstnaly do jednoho lidského života, jsem se rozhodla pro vás psát. Mé články budou někdy o běžných dnech, jindy se dotknou vzpomínek nebo nadějí, jak by naše životy měly vypadat — i přes hrůzy, které tu vídáme.

Můžete se mnou sympatizovat, nebo být tvrdí ve svém odsudku. Já ale doufám, že to, co vám budu vyprávět, ukáže něco z naděje, touhy po změně a víry, že tato změna je možná — jakkoli nepravděpodobný nebo bolestivý může být tento sen.

Marcell Shehwaro je blogerka a aktivistka z Aleppa v Sýrii, bloguje na marcellita.com, na Twitteru pod jménem @Marcellita, většinou v arabštině.

Poznámka překladatele: Článek byl přeložen do češtiny z jeho anglické verze, nikoli z arabského originálu.
 

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.