- Global Voices v češtině - https://cs.globalvoices.org -

Desítky tisíc Pákistánců prolomily bezpečnostní bariéru kolem „červené zóny“ a žádají odstoupení premiéra

Kategorie: Jižní Asie, Pákistán, Lidská práva, Mimořádné zprávy, Občanská žurnalistika, Politika, Protesty
Demonstranti ze strany PTI na prostranství Aabpara Chowk v Islámábádu, 16. srpna 2014. Autor fotografie Asadwarraich. CC BY-SA 4.0 [1]

Demonstranti ze strany PTI na prostranství Aabpara Chowk v Islámábádu, 16. srpna 2014. Autor fotografie Asadwarraich. CC BY-SA 4.0.

Po několika dnech protestů pronikly desítky tisíc protivládních demonstrantů, které vedou dva populističtí politici Imran Khan [2] a Dr. Tahirul Qadri [3], bez použití násilí do zakázané „červené zóny“ Islámábádu [4] střežené tisícovkami policistů a příslušníků polovojenských jednotek.

Demonstranti rozdávali policistům a vojákům květiny [5], bezpečnostní složky jsou instruovány chovat se při zvládání protestů zdrženlivě.

Za běžných okolností jsou do Islámábádské červené zóny — vysoce střežené oblasti kolem klíčových vládních budov zahrnujících sekretariát premiéra — vpouštěni pouze lidé s bezpečnostní prověrkou.

19. srpna odstranili demonstranti přepravní kontejnery [6], které sloužily jako barikáda červené zóny, ve které se nachází i enkláva zahraničních velvyslanectví; obě strany se zavázaly tuto část červené zóny nenarušit. 

Imran Khan, politik a bývalý populární hráč kriketu, vede stranu Pakistan Tehrik-e-Insaaf [7] (PTI), Tahirul Qadri, politik pákistánsko-kanadského původu a původně učenec súfismu (formy islámu), je hlavou strany Pakistan Awami Tehreek [8] (PAT). Oba dva tvrdí, že všeobecné volby z května 2013 [9], ve kterých drtivou většinou hlasů vyhrála strana současného premiéra Nawaza Sharifa, byly zmanipulovány. Proto se vydali na pochod do hlavního města, s požadavkem na premiérovo odstoupení.

Zpočátku podnikla vláda vedená Sharifovou stranou PML-N [10] mimořádné kroky, aby zabránila oběma opozičním stranám v uspořádání masivních protivládních pochodů na Islámábád při příležitosti pákistánského dne nezávislosti 14. srpna. Trasa pochodů je dlouhá přibližně 300 kilometrů, od města Láhaur do Islámábádu.

Během prvních dnů protestů čítal dav několik tisícovek lidí, od té doby ovšem několikanásobně narostl, podle některých odhadů až na téměř 100 000 osob.

Pokusy úřadů postavit do cesty více kontejnerů, aby zastavily proud protestujících, byly neúspěšné. Policie údajně umožnila většině lidí vstup do oblasti a jen „vlažně [11]“ kontrolovala dopravní prostředky.

Inqilab („revoluční“) pochod — fotografie z noci 21. srpna.

Aktivisté stran PAT a PTI sice pronikli do červené zóny společně, ale stále jde o dvě zásadně odlišné politické strany. Shyema Sajjid píše na blogu novin Dawn: [17]

Strana PTI opět dokázala to, co žádná jiná politická strana nesvedla (bez použití výhružek nebo korupce): aktivizovat původně apolitické osoby a shromáždit je ve společné věci. Tento protest nás dost možná může zbavit hluboce zkorumpované vlády.

Členové PTI jsou dostatečně disciplinovaní, aby respektovali výzvu svého vůdce Imrana Khana k pokojným protestům, ale dostatečně divocí, aby převrátili pár kontejnerů, ovšem bez jakékoli skutečné újmy na veřejném majetku (tedy pokud ponecháme stranou, že v tuto chvíli obsadili hlavní město).

Po boku členů PTI pochoduje rozzlobený muž strany PAT Tahir-ul-Qadri a sbor jeho přívrženců. Jeho následovníci se zásadně liší od Khanových příznivců. Tihle si sednou, když jim přikáže si sednout, a poslušně se postaví, až jim nařídí se zvednout. Zatímco se Khanův protest soustředí na manipulaci a korupci, do kterých je zapletena vládní strana PML-N, Qadriho výhrady k vládě mají hlubší motivaci.

Před dvěma měsíci přišlo několik Quadriho příznivců o život v potyčce s policií před jeho rezidencí v Láhauru. Mezi zabitými byly ženy a děti. Tento tragický incident spustil mohutné protesty a v jakékoli jiné zemi by představoval dostatečný důvod pro odstoupení členů provinční (pokud ne rovnou federální) vlády.

Rozdíl mezi oběma vůdci byl zřejmý i z jejich prohlášení. Khan napsal vzpurně na Twitteru:

„Ve chvíli, kdy se nespravedlnost stane zákonem, stává se z odporu povinnost.“ Včera jsme učinili velký kroku ve směru k Naya (novému) Pákistánu a demokracii.

Naproti tomu žádal Dr. Tahir-ul-Qadri moc pro sebe, jak informoval Murtuza Ali Shah, londýnský novinář pracující pro několik pákistánských medií:

Dr. Tahir-ul-Qadri říká, že nedovolí pákistánskému premiérovi, aby živý opustil parlament — pokud nerezignuje a nepředá mu moc.

Demonstranti v obchvatu u města Hajdarábád organizují protest na podporu Islámábádské inqalab („revoluční“) demonstrace. Autor fotografie Rajput Yasir. Copyright Demotix (19/8/2014). [20]

Demonstranti v obchvatu u města Hajdarábád organizují protest na podporu Islámábádské inqalab („revoluční“) demonstrace. Autor fotografie Rajput Yasir. Copyright Demotix (19/8/2014).

Armáda prolomila mlčení

Mezitím armáda, nejsilnější pákistánská instituce, konečně prolomila své mlčení k protestům. Vojenské struktury, které vládly Pákistánu prakticky polovinu jeho existence, se od odstoupení generála Musharrafa z funkce prezidenta v roce 2008 snažily postupně stáhnout z politiky.

Poté, co protesty narušily červenou zónu, vyzvala [21] armáda k rozhovorům mezi vládou a protestujícími z obou politických stran. Vládou vytvořený výbor se setkal s vedením strany PTI [22], které vzneslo šest požadavků — prvním z nich byla rezignace premiéra. Rozhovory ztroskotaly [23] ve čtvrtek 21.8. 2014. 

Uprostřed patové situace se někteří obávají, že by mohlo dojít k vojenskému převratu. Na základě srovnávací studie třech významných převratů v dějinách Pákistánu se Tahir Mehdi [24] z novin Dawn domnívá, že pravděpodobnost vojenského puče je nulová.

Zkušený novinář Hamid Mir zdůraznil demokratický duch protestů:

Ať se vám to líbí nebo ne, tohle je rozdíl mezi demokracií a diktaturou. Musharraf nikdy nepřipustil veřejný protest před parlamentem.

Média postrkují zemi k revoluci

Kultura médií, jejichž hlavní starostí je opublikovat danou zprávu jako první, se naplno projevila ve způsobu, jakým o protestech informovaly místními zpravodajské kanály. Zprávy se často zaměřovaly na to, co by se mohlo stát, místo aby se soustředily na to, co se zrovna děje.

Adnan Rehmat [26], mediální a politický analytik, argumentoval v novinách Dawn, že mediální pozornost [27] věnovaná oběma politickým vůdcům stojícím v pozadí protestů je nepoměrná:

„Qadri má možná stovky tisíc příznivců, ale jeho strana se aktivně neúčastnila voleb, takže se nepřiměřeně velká mediální pozornost věnovaná jeho požadavkům zdá nespravedlivá,“ řekl a pokračoval: „Pozornost věnovaná Imranovu rozhořčení je v této souvislosti pochopitelnější, ale pokud uvážíme, že jeho strana získala ve volbách v roce 2013 pouze něco málo přes 20 %, zdá se přístup médií, které mu věnují mnoho prostoru, pochybný. Stanoviska a názory 75 % voličů ostatních stran jsou proti tomu zastoupeny nedostatečně.“

V novinách The Express Tribune napsal Chris Cork [28], že medializace událostí překroutila realitu protestů:

Pokud se díváme na zprávy z posledního týdne, zvláště v elektronických médiích, není těžké přesvědčit sebe sama, že Pákistán ovládl revoluční zápal. To se ale nestalo. O něco méně než 60 000 lidí v současné chvíli táboří na Constitution Avenue [29] s nejasnými záměry skrývajícími se za stále nereálnějšími požadavky jejich vůdců. Toto není revoluce. Je to bezpochyby projev nespokojenosti a protestující dost možná nahlas vyjadřují to, co si mnozí myslí nebo co mnozí cítí. O revoluci se ale nejedná.

Mezitím začal další protest strany PTI u historického památníku Teen Talwar [30]ve městě Karáčí.

Protestující táboří v hlavním městě již téměř týden. S rostoucím tlakem ze strany místních obchodníků, kterým kvůli obležení města narůstají ekonomické ztráty, i ze strany obyvatelů Islámábádu, kteří se často kvůli blokádám ulic dostávají do dopravních zácp [31], bude muset vláda brzy najít nějaké řešení, aby zabránila naprostému chaosu. 

Na této zprávě se podílela také Anushe Noor Faheem [32].