Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Zpověď rozhněvaného Íránce, který se směje, aby přežil

„Rozhněvaný“ íránský politický satirik Kambiz Hosseini. Fotografie z Wikimedia Commons.

„Rozhněvaný“ íránský politický satirik Kambiz Hosseini. Fotografie z Wikimedia Commons.

Napsal Kambiz Hosseini.

Jsem rozhněvaným Íráncem. Tedy, mnohem více než Íráncem jsem prostě rozhněvaným mužem, stejně jako ti rozhněvaní muži ze Středního východu, které vídáte v televizi — takoví ti muži na ulicích, kteří zatnutými pěstmi a trpitelským výrazem vyjadřují svůj protest.

Nebyl jsem vždycky rozhněvaným; stal jsem se rozhněvaným. To, co mě trýznilo a co ze mě udělalo rozhněvaného muže, má svůj původ v době, kdy jsem žil v Íránu. Samozřejmě můj hněv od určitého bodu překročil běžné meze a já jsem se začal smát, abych přežil. Chci říct, nemohl bych být rozhněvaným bez toho, abych se nesmál svému hněvu.

Dnes se z tvarování mého hněvu do komedie a ze smíchu nad mým trápením stalo mé živobytí. Mé důvody pro hněv se hromadí každým dnem a proto mám také více důvodů ke smíchu. Toto je příběh toho, jak jsem se stal rozhněvaným Íráncem:

– Viděl jsem lidi, jak se perou a bijí na ulicích. Šel jsem ke svému terapeutovi a ten mi řekl, že když by na to někdy přišlo, mohl bych se také stát agresivním. Později jsem si uvědomil, že Islámská republika nemá s násilím žádný problém.

– “Válku, válku, až do vítězství!” bylo heslo napsané na městských zdích. Nešel jsem ke svému terapeutovi, protože by mě mohl udat jako nedostatečného patriota. Později jsem si uvědomil, že pro Islámskou republiku představuje mír pití z otráveného kalichu. Rozhodl jsem se o tom nemluvit a našel jsem si bydlení mimo město, protože jsem se bál padajících bomb.

– „Aliho strana je ta jediná strana, Seyed Ali je tím jediným vůdcem!“ říkal obří billboard. Zašel jsem ke svému terapeutovi a ten mi řekl: „Pst!“. Později jsem zjistil, že Islámská republika nemá žádný problém s tím, když si její občané navzájem říkají „pst!“.

– Během večerních televizních zpráv se mi zdálo, jako by byla opakována jen jediná věta, pořád a pořád dokola: „Jsi hloupý! Jsi hloupý!“ Zašel jsem za svým terapeutem a ten mi řekl: „Jsi hloupý!“ Později jsem zjistil, že Islámská republika nemá žádný problém myslet si o lidech, že jsou hloupí.

– Noviny Kayhan, místo toho, aby mi poskytly důvěryhodné zprávy, mě učily lhát a být pokrytcem. Zašel jsem za svým terapeutem. Cedule na jeho dveřích říkala, že nemůže přijímat pacienty, kteří čtou Kayhan! Později jsem zjistil, že Islámská republika nemá žádný problém s lhaním a špinavým pokrytectvím v novinách.

– Pokaždé, když jsem přinesl nový scénář chlápkovi, který byl na Ministerstvu kultury a islámského vedení zodpovědný za schvalování scénářů, abych mohl produkovat hru, usmál se a řekl: „Přijď zítra!“ Šel jsem ke svému terapeutovi a ten mi řekl: „Přijď zítra!“ Později jsem zjistil, že Islámská republika nemá s „Přijď zítra!“ žádný problém.

– Neměl jsem na placení nájmu. Šel jsem ke svému terapeutovi a ten mi řekl, že jde o „veřejnou chorobu“ a že bych si neměl dělat starosti. Později jsem zjistil, že Islámská republika posílá pouze jistou, protežovanou skupinu lidí do Dubaje, Číny, Malajsie, Ruska a Venezuely, aby vyhledali léčbu, a že nemá s mojí chorobou vůbec žádný problém.

– Policie zatkla moji přítelkyni a mě za „společné chození po ulici“. Šel jsem k terapeutovi. Předepsal mi manželství, abych s ní mohl chodit po ulici. Později jsem zjistil, že Islámská republika má problém, když se chci projít se svou přítelkyní.

– Ideály vyjádřené ve filmech nebyly mými ideály. Nešel jsem za svým terapeutem. Později jsem zjistil, že Islámská republika má se mnou problém, protože nesdílím tyto ideály. Snažil jsem se žít s imaginárním nepřítelem — svou zemí, která mě chtěla zničit. Musel jsem každý den udělat něco, abych se svému nepříteli bránil. Zašel jsem za svým terapeutem a ten mi řekl, abych změnil terapeuta. Nic víc jsem se o tomhle nikdy nedozvěděl.

– Místo toho, abych se snažil zjistit, proč má Islámská republika s některými lidmi problém a s některými ne, jsem strávil své dny tím, že jsem se litoval za to, že jsem se stal obětí. Zašel jsem za svým terapeutem, abych se vypořádal se svým komplexem oběti. Řekl mi: „Běž si koupit satelitní anténu! Když uvidíš druhou stranu světa, zjistíš, že ne všichni lidé jsou oběti.“

Koupil jsem si satelitní anténu, ale ani jeden z programů nevyléčil moji nemoc, dokonce mě jenom ještě více rozzlobily! Šel jsem zpátky za svým terapeutem. Řekl: „To bylo všechno. Už pro tebe nemůžu nic udělat. Ale můžeš vytvořit televizní program pro jediného diváka a pak sedět doma a koukat se na něj! Možná budeš dokonce schopný říct několika dalším obětem, že jsou také oběťmi, ale že se tohohle zlozvyku můžou zbavit!“

Rozhněvaný a smějící se svému hněvu jsem navždy opustil jeho ordinaci, běžel jsem zpátky domů a po hlavě jsem se vrhl do televize, do satelitních vln, abych vytvořil rozhněvaný, hořký, satirický program, který by vyléčil mě i ostatní Íránce z našeho komplexu oběti.

Kambiz Hosseini je íránský politický satirik, herec a moderátor v televizi a rádiu. Uvádí satirický zpravodajský pořad Poletik, který se vysílá v rádiu Farda, a pořad Five in the Afternoon (Pět odpoledne), každotýdenní podcast o lidských právech v Íránu. V letech 2009–2012 spoluvytvářel a moderoval úspěšný a kritikou vřele přijatý televizní pořad Parazit na kanálu Voice of America (Hlas Ameriky), který sledovalo 30 milionů diváků po celém světě.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.