Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

13 fotografií: Íránská fotožurnalistka v exilu zachytila osudy lidí uprostřed konfliktů Středního východu

Konec roku 2012, provincie Sulaymaniyah, tábor politické strany Komala, kurdské odnože Íránské komunistické strany. Muži a ženy kurdské pešmergy, kteří nedávno zakončili svůj vojenský výcvik, testují své zbraně. Všechny fotografie poskytla Maryam Ashrafi a jsou použity s jejím svolením.

Konec roku 2012, provincie Sulaymaniyah, tábor politické strany Komala, kurdské odnože Íránské komunistické strany. Muži a ženy kurdské pešmergy, kteří nedávno zakončili svůj vojenský výcvik, testují své zbraně. Všechny fotografie poskytla Maryam Ashrafi a jsou použity s jejím svolením.

Maryam Ashrafi je Íránka žijící v pařížském exilu. Opustila zemi, ve které často dochází k sporům kvůli lidským právům i k etnickým srážkám, aby cestovala na různá místa světa a dokumentovala svými fotografiemi příběhy lidí uprostřed krizí.

Portfolio této fotografky zahrnuje Írán, Irák, Turecko a pařížské protesty. Její poslední projekt ji zavedl do iráckého Kurdistánu, kde dokumentovala osudy ženských příslušnic pešmergy (ozbrojených milicí) ve výcvikových táborech. Následuje rozhovor o fotožurnalistice, který s Ashrafi vedla organizace Global Voices. Je doplněn o 13 fotografií, které fotografka vybrala k osvětlení své práce.

Global Voices (GV): Můžete se stále ještě vrátit do Íránu? Pokud ne, vysvětlete prosím, jaká tam panuje situace pro politické fotografy, jako jste Vy.

Maryam Ashrafi (MA): Vzhledem ke svým nedávným projektům vnímám návrat do Íránu jako poměrně nebezpečný. Jakkoli to pro mě bylo těžké, přijala jsem před časem rozhodnutí plně se věnovat příběhům, u kterých věřím, že je má smysl vyprávět, a událostem, které je potřeba zachytit. V těchto projektech nikdy nehrály mé šance vrátit se do Íránu žádnou roli a sledované příběhy někdy zahrnovaly lidi, kteří bojovali nebo demonstrovali za lidská práva a za věci, které nebyly pro íránské úřady přijatelné. Moje poslední cesta do Íránu se odehrála v posledním roce prezidentského úřadu [Muhammada] Khatamiho [v roce 2005]. V tu dobu jsem začala sledovat osudy afghánských uprchlíků a jejich život v Íránu. To byl projekt, který byl potlačen hned v zárodku, když jsem byla zatčena při návštěvě afghánských rodin. To je také důvod, proč nemám z tohoto projektu žádné fotografie, které bych Vám mohla ukázat. Když si úřady uvědomily, že jsem fotožurnalistka žijící mimo Írán, automaticky mě obvinily ze špionáže a trvalo mi měsíc chození po soudech, než jsem prokázala své skutečné záměry. To bylo v době, kdy jsem se rozhodla pracovat s nevládní organizací (jménem Persepolis), která pomáhá drogově závislým překonat jejich závislost.

Ashrafi zachytila portrét zotavující se drogově závislé ženy v drop-in centru v teheránské organizaci Persepolis v roce 2005. Vysvětluje: „Byla donucena brát drogy -- věřila, že za tím byl záměr manžela, aby na něm zůstala závislá. Trvalo ji roky, než si uvědomila, do čeho byla vtažena. Utekla od svého manžela a požádala o pomoc, byla rozhodnuta s drogami skoncovat. Organizace Persepolis byla mezi několika málo íránskými nevládními organizacemi, které pomáhaly drogově závislým překonat svou závislost cestou postupného odvykání za použití metadonu.

Ashrafi zachytila portrét zotavující se drogově závislé ženy v drop-in centru v teheránské organizaci Persepolis v roce 2005. Vysvětluje: „Byla donucena brát drogy — věřila, že za tím byl záměr manžela, aby na něm zůstala závislá. Trvalo ji roky, než si uvědomila, do čeho byla vtažena. Utekla od svého manžela a požádala o pomoc, byla rozhodnuta s drogami skoncovat. Organizace Persepolis byla mezi několika málo íránskými nevládními organizacemi, které pomáhaly drogově závislým překonat svou závislost cestou postupného odvykání za použití metadonu.“

Také mé další projekty v Paříži (zvláště ty, které se týkaly íránské Zelené revoluce) a v Kurdistánu mi ztížily možný návrat. Stále existuje mnoho fotožurnalistů, kteří žijí v Íránu a odvážně zachycují sociální a politické události, ale to je samozřejmě možné jen do určité míry a se zásadními omezeními. Nejlepším příkladem může být velké množství fotografií a videozáznamů pořízených v Íránu během Zelené revoluce, a to jak profesionály, tak amatéry, jmenovitě občanskými novináři. Tato aktivita ohrozila mnohé životy a donutila některé autory z Íránu uprchnout, jiní byli zatčeni. To ukazuje na ohromnou sílu fotografie a na pocit ohrožení, který vyvolává v těch, kteří jsou u moci.

Íránský velvyslanec ve Francii Mehdi Mir Abu Talebi a jeho doprovod jsou umírňováni francouzskou policií u Neauphle-le-Chateau na okraji Paříže. Velvyslanec se pokusil postavit se protestujícím v den připomenutí návratu zakladatele Islámské revoluce ajatolláha Chomejního do Íránu (ke kterému došlo 31. ledna 1979), a to přímo před ajatolláhovou bývalou rezidencí.

Íránský velvyslanec ve Francii Mehdi Mir Abu Talebi a jeho doprovod jsou umírňováni francouzskou policií u Neauphle-le-Chateau na okraji Paříže. Velvyslanec se pokusil postavit se protestujícím v den připomenutí návratu zakladatele Islámské revoluce ajatolláha Chomejního do Íránu (ke kterému došlo 31. ledna 1979), a to přímo před ajatolláhovou bývalou rezidencí.

9. května 2010, před budovou íránského velvyslanectví v Paříži. Francouzská policie je v pohotovosti, zatímco Íránci protestují proti popravám pěti íránských a kurdských vězňů Islámskou republikou Írán ve věznici Evin.

9. května 2010, před budovou íránského velvyslanectví v Paříži. Francouzská policie je v pohotovosti, zatímco Íránci protestují proti popravám pěti íránských a kurdských vězňů Islámskou republikou Írán ve věznici Evin.

GV: Podle zprávy France 24 jste se účastnila protestů proti íránskému velvyslanectví a jeho diplomatům v Paříži v roce 2010. Věříte, že existuje něco, co by íránští emigranti mohli udělat, aby zlepšili stav lidských práv v zemi?

​MA: Účastnila jsem se pařížských protestů spíše jako fotografka. A ano, opravdu věřím, že role těch, kteří žijí mimo Írán, je velmi důležitá. Na určité úrovni jsme my v diaspoře velkou podporou občanům Íránu, ale můžeme také — což je mnohem důležitější — vyslat světu zprávu a ukázat, co Íránce potkalo, s čím se potýkají a za co bojují. Občas nemohou být v rámci Íránu otevřeně diskutovány záležitosti týkající se lidských práv. To se poté stává zodpovědností těch, co žijí mimo Írán. To je možná ta nejlepší cesta, jak může svět pochopit, že íránská vláda a íránský lid jsou dvě různé skupiny. Íránský vládní systém nereprezentuje celý národ.

12. června 2010 se Íránci shromáždili v Paříži, aby připomněli první výročí Zelené revoluce -- den, kdy vypukly protesty proti údajnému volebnímu podvodu ze strany vlády.

12. června 2010 se Íránci shromáždili v Paříži, aby připomněli první výročí Zelené revoluce — den, kdy vypukly protesty proti údajnému volebnímu podvodu ze strany vlády.

GV: Můžete mi říci, jak jste se dostala k tématu ženských příslušnic kurdské pešmergy?

​MA: Příběhy Kurdů nejsou nové. Napříč historií prožívají katastrofy a nespravedlnosti. To se netýká jen Kurdů v Íránu, ale také v Sýrii, Turecku a Iráku. To, co přitáhlo k tomuto tématu moji pozornost, byla role žen v kurdských skupinách, kde bojují bok po boku s muži.

Koncem roku 2012 zachytila Ashrafi muže a ženy kurdské pešmergy, jak se ve vojenském výcvikovém táboru strany Komala íránského Kurdistánu učili zacházet se zbraněmi. Provincie Sulaymaniyah, Kurdistán.

Koncem roku 2012 zachytila Ashrafi muže a ženy kurdské pešmergy, jak se ve vojenském výcvikovém táboru strany Komala íránského Kurdistánu učili zacházet se zbraněmi. Provincie Sulaymaniyah, Kurdistán.

Přijde mi, že jejich boj je pro ně ještě těžší než pro jejich mužské protějšky, protože nebojují jen za svá základní práva jako za práva Kurdů, ale také jako ženy ve společnosti, ve které do značné míry dominují muži. Můj zájem o jejich osud měl dvě úrovně. Zaprvé jsem se chtěla seznámit s jejich rolí a účastí v politických stranách jako je Komala [íránská komunistická strana] nebo PJAK [Party of Free Life of Kurdistan, Strana svobodného života Kurdistánu], zadruhé se dozvědět více o společnostech, které je vyloučí a donutí je zapojit se do takových skupin. Chtěla jsem zjistit více o jejich záměrech, o problémech, kterým čelí, a to ne pouze politicky, ale také kulturně — manželství v nízkém věku, domácí násilí, ženská obřízka, právo na vzdělání a tak dále.

Příslušníci kurdské pešmergy během kurzu politické teorie ve vojenském výcvikovém táboře politické strany Komala íránského Kurdistánu. Vyfoceno během pobytu Ashrafi v provincii Sulaymaniyah v Kurdistánu v roce 2012.

Příslušníci kurdské pešmergy během kurzu politické teorie ve vojenském výcvikovém táboře politické strany Komala íránského Kurdistánu. Vyfoceno během pobytu Ashrafi v provincii Sulaymaniyah v Kurdistánu v roce 2012.

GV: Zachytila jste některé intimní okamžiky těchto žen. Jak se Vám podařilo získat jejich důvěru a svolení k fotografování? A jak dlouhou dobu jste s nimi strávila?

MA: Do Iráckého Kurdistánu jsem cestovala čtyřikrát mezi koncem roku 2012 a rokem 2014, vždy jsem s těmito ženami strávila přibližně dva týdny. Během své poslední cesty v červnu 2014 jsem se setkala s ženskou pešmergou druhého batalionu, která je jedinou oficiální ženskou složkou Kurdské národní armády.

Jako žena–novinářka jsem s nimi mohla být i v intimních okamžicích, získala jsem jejich důvěru a sdílely se mnou své příběhy. Jak mi několikrát řekly, všechny bojujeme za ženská i lidská práva. Zatímco jejich zbraněmi jsou pušky, mou zbraní je fotoaparát — tak to vyjádřily.

Portrét Tiny, příslušnice kurdské pešmergy, v táboře Kurdské demokratické strany Íránu. Jako mnoho jiných dívek jejího věku utekla i ona kvůli sociálním tlakům z Íránu do Kurdistánu, aby se mohla přidat do této skupiny. Tina vysvětlila Ashrafi, že se při boji za práva Kurdů dozvěděla také o svých právech jako o právech ženy. Vyfoceno v Kurdistánu poblíž města Erbil v roce 2013.

Portrét Tiny, příslušnice kurdské pešmergy, v táboře Kurdské demokratické strany Íránu. Jako mnoho jiných dívek jejího věku utekla i ona kvůli sociálním tlakům z Íránu do Kurdistánu, aby se mohla přidat do této skupiny. Tina vysvětlila Ashrafi, že se při boji za práva Kurdů dozvěděla také o svých právech jako o právech ženy. Vyfoceno v Kurdistánu poblíž města Erbil v roce 2013.

Propojily jsme se jedna s druhou na této úrovni. Bylo pro mě důležité, abych publikovala pouze to, o co byly ochotné se podělit v rámci daných podmínek, povinností a závazků. Věřím, že jejich význam a jejich problémy chybí z velké části v titulcích zpráv a někdy se ztratí mezi každodenními zprávami. V tomto kontextu jsem se soustředila na dlouhodobé a do hloubky jdoucí reportáže z jejich životů.

Zilan, příslušnice guerilly PJAK, si svazuje vlasy před začátkem svých každodenních povinností v táboře. Qandil, Kurdistán, rok 2012.

Zilan, příslušnice guerilly PJAK, si svazuje vlasy před začátkem svých každodenních povinností v táboře. Qandil, Kurdistán, rok 2012.

GV: Za jakým účelem riskují ženy své životy na bitevním poli?

MA: Tyto ženy viděly svou roli v rámci pešmergy jako cestu k prosazení své společenské rovnoprávnosti s muži. Pro ně neznamená boj jen střílení. Část jejich povinností spočívá v informování společnosti o právech žen. Spolupracují s médii a pomocí televizních a rozhlasových vysílání informují ženy o jejich právech. Během času, který jsem s nimi strávila, se tyto ženy připravovaly na obranu své země proti íránskému režimu a na boj za práva Kurdů v Íránu. Na druhé straně byla ženská pešmerga druhého batalionu také připravena bránit Kurdistán proti Islámskému státu (IS), bok po boku s muži, kteří v těchto dnech bojují v předních liniích.

Kurdská ženská pešmerga druhého batalionu během svého každodenního vojenského výcviku. Druhý batalion se skládá z 550 příslušnic a je jedinou oficiální ženskou složkou Kurdské národní armády. Tento batalion je zodpovědný za obranu Kurdistánu proti IS, společně s mužskými bataliony. Ashrafi pořídila tuto fotografii ve provincii Sulaymaniyah v Kurdistánu v červenci 2014.

Kurdská ženská pešmerga druhého batalionu během svého každodenního vojenského výcviku. Druhý batalion se skládá z 550 příslušnic a je jedinou oficiální ženskou složkou Kurdské národní armády. Tento batalion je zodpovědný za obranu Kurdistánu proti IS, společně s mužskými bataliony. Ashrafi pořídila tuto fotografii ve provincii Sulaymaniyah v Kurdistánu v červenci 2014.

GV: Zápasíte také s problémy, se kterými se často potýkají fotografové, kteří zachycují osoby procházející krizí — že jde o blahosklonné zneužívání nebo pronásledování lidí před objektivem?

MA: Věřím, že toto je problémem pro mnoho fotografů, a musím přiznat, že byly momenty, kdy jsem se sama sebe ptala, zda je focení v daném okamžiku vhodné. Tyto momenty patří k těm, kdy si musím v první řadě připomenout, proč jsem na daném místě ocitla a proč je důležité, aby byly tyto životy a situace zachyceny. Samozřejmě, že pokud vím, že je má okamžitá pomoc a reakce vhodnější nebo nutnější, položím svůj fotoaparát a pomůžu.

Ashrafi zachytila syrské děti v utečeneckém táboře Arbat v Iráckém Kurdistánu, červenec 2014.

Ashrafi zachytila syrské děti v utečeneckém táboře Arbat v Iráckém Kurdistánu, červenec 2014.

Vybavil se mi nyní okamžik, kdy jsem začala z dálky pozorovat dvě syrské dívky. Starší dívka se pokoušela postavit přístřešek pro svou malou sestru a v určité chvíli to vzdala. Když jsem se k nim přiblížila, byla zvědavá, předpokládala, že by jí dospělý mohl pomoci. Mým záměrem bylo ukázat podmínky v utečeneckém táboře Arbat, ale pak jsem si pomyslela — co je pro ně v tuto chvíli důležitější? Že na ně budu zírat skrze objektiv nebo že se k nim přidám při jejich hře? Přidala jsem se.

GV: Jak byste si představovala dopad, který by vaše práce měla mít na události, o kterých informujete? Který projekt Vás nejvíce poznamenal?

MA: Věřím, že fotografie jsou schopny zvýšit povědomí o událostech a stavu věcí na vzdálených místech a napomoci společenské změně tím, že názorně ukáží problémy dané společnosti. Nemáme již například nadále možnost zůstat neznalí a předstírat, že nevíme, jaký dopad má syrský konflikt na místní obyvatele. To jsem chtěla dát najevo fotografiemi syrských uprchlíků, které jsem pořídila v Turecku a Kurdistánu.

Portrét mladé syrské uprchlice v Istanbulu, březen 2014.

Portrét mladé syrské uprchlice v Istanbulu, březen 2014.

Ze 600 000 Syřanů, kteří uprchli kvůli nepokojům ve své zemi a vyhledali útočiště v Turecku, se 100 000 uchýlilo do Istanbulu a žijí nyní ve špatných, nehygienických nebo nebezpečných podmínkách. Ačkoli někteří ze syrských uprchlíků byli posláni do táborů v jiných částech Turecka, mnozí stále upřednostňují život ve velkých městech — v naději, že najdou práci a zajistí lepší podmínky pro své rodiny. Budoucnost jejich dětí je nejistá a křehká. Podobné problémy se objevily v Iráku po invazi IS.

Tím, že jsem svědkem těchto událostí a sdílím své fotky, doufám, že donutím lidi hlouběji se zamyslet a podniknout nějaké kroky, ptát se, co chybí v mainstreamových médiích.

Ashrafi zachytila Zahru, iráckou dívku, která uprchla z Mosulu se svou rodinou několik dní poté, co Islámský stát převzal kontrolu nad městem. Jsou jedním z milionu vysídlených obyvatel v rámci Iráku. Vyfoceno 23. června 2014 v iráckém utečeneckém táboře Khazer v Kurdistánu.

Ashrafi zachytila Zahru, iráckou dívku, která uprchla z Mosulu se svou rodinou několik dní poté, co Islámský stát převzal kontrolu nad městem. Jsou jedním z milionu vysídlených obyvatel v rámci Iráku. Vyfoceno 23. června 2014 v iráckém utečeneckém táboře Khazer v Kurdistánu.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.