[1]Migrantka — pracovnice v domácnosti, Bejrút, únor 2009. Autorka fotografie Sandra ten Zijthoff, copyright Demotix.
Devět libanonských organizací občanské společnosti vydalo prohlášení [2] odsuzující vyhoštění dětí, které se narodily v Libanonu do rodin migrujících pracovníků.
V tiskové zprávě nazvané „Vyhoštění dětí migrujících pracovníků: Směrnice, která rozděluje rodiny [2]“ kritizovaly jak místní, tak mezinárodní nevládní organizace pro lidská práva rozhodnutí vlády deportovat tyto děti a v některých případech jejich matky.
V Libanonu žije mezi 200 000 a 250 000 pracujících migrantů, kteří jsou zaměstnáni v rámci kontroverzního systému Kafala (‘Sponzorství’). V tomto systému je právní status jakéhokoli ‘nekvalifikovaného pracovníka’ plně v rukou zaměstnavatele nebo ‘místního sponzora’. „Systém Kafala,“ uvedla [3] Simel Esim, představitelka Mezinárodní organizace práce (MOP), „vytváří podmínky naprosté závislosti pracovníka na zaměstnavateli v otázkách jídla, spánku, zdravotního stavu, všeho… naprostá závislost vede k naprosté zranitelnosti a otevírá široké možnosti vykořisťování.“ Takové zneužívání je skutečně častým jevem, a to jak na společenské, tak na vládní úrovni.
Na podnikatelskou stránku této situace poukázala nedávná zpráva [4] libanonské nevládní organizace pro lidská práva KAFA (její název v překladu znamená ‘Dost’). Tato zpráva podrobně líčí lukrativní podnikání v náboru zaměstnanců, při kterém jsou migrující pracovníci často vylákáni do Libanonu pomocí nepravdivých nebo zavádějících informací. 88 % oslovených Nepálců a Bangladéšanů uvedlo, že by do Libanonu nikdy nepřijeli, „kdyby bývali znali celou pravdu“.
Prohlášení podepsaly organizace Anti-Racism Movement [5] (ARM, Hnutí proti rasismu), Lebanese Association for Education and Training [6] (ALEF, Libanonská asociace pro vzdělávání a školení), Human Rights Watch MENA [7] (HRW pro Střední východ a severní Afriku), Sdružení Insan [8], Lebanese Center for Human Rights [9] (CLDH, Libanonské centrum pro lidská práva), Legal Agenda [10] (Právní agenda), Migrant Community Center (MCC, Komunitní centrum pro migranty), Migrant Workers Task Force [11] (MWTF, Pracovní skupina pro migrující pracovníky) a The Association for Justice and Mercy [12] (AJEM, Asociace pro spravedlnost a soucit). Rozhodnutí vlády bylo v jejich zprávě odsouzeno jako neopodstatněné:
„V rámci nového nařízení Generální bezpečnosti (General Security, libanonská zpravodajská služba podléhající ministerstvu vnitra) jsou některé rodiny rozdělovány a jiným je zjevně odepřeno jejich živobytí jednoduše proto, že se jim narodily v Libanonu děti,“ řekl mluvčí organizací. „Libanonské úřady neposkytly žádné ospravedlnění této nové politiky a měly by okamžitě odvolat toto nařízení, protože je v rozporu s právem na rodinný život.“
Rozhodnutí se podle všeho přímo zaměřuje na migrující pracovníky s nízkým příjmem:
Od května 2014 již téměř tucet žen — migrantek, které pracovaly v Libanonu a mnohé z nich v něm dlouhodobě žily — informovalo organizace pro lidská práva, že když navštívily Generální bezpečnost, aby obnovily povolení k pobytu pro sebe a své děti, byly jim tyto žádosti zamítnuty. Některým bylo řečeno, že jim není dovoleno mít v Libanonu děti a byla jim dána krátká lhůta k opuštění země. V některých případech bylo údajně poskytnuto jen 48 hodin.
[…] Zdroje uvnitř Generální bezpečnosti nevládním organizacím potvrdily, že v tomto úřadě existuje nové nařízení, které se týká obnovování povolení k pobytu pro děti, které se narodily v Libanonu migrantům s nízkým výdělkem, a pro jejich rodiče. Přes písemné žádosti nevládních skupin, ve kterých žádaly kopii tohoto nařízení, úřad dosud neodpověděl. Aktivisté tvrdí, že nařízení bylo zjevně zavedeno v lednu 2014, ale bylo striktněji uplatňováno až od května a vyústilo již ve vyhoštění několika členů rodin migrujících pracovníků.
Na základě výzkumu těchto organizací a rozhovorů s migrujícími pracovníky se zdá, že tímto nařízením jsou postiženy ženy v kategoriích 3 a 4 libanonských pracovních předpisů — do těchto kategorií spadají špatně placení zaměstnanci v oborech, jako je úklid (sanitace), zemědělství a domácí práce. Ačkoliv není zahraničním pracovníkům v těchto kategoriích dovoleno zaštítit trvalý pobyt svým partnerům nebo dětem, mohly ženy z těchto kategorií až donedávna prodloužit své povolení k pobytu a zahrnout do něj děti narozené v Libanonu.
Pokud opravdu došlo k zavedení tohoto nařízení, jednalo by se podle citovaného prohlášení o přímé porušení několika mezinárodních úmluv o lidských právech, které Libanon podepsal, včetně Mezinárodního paktu o občanských a politických právech [13], Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace [14] a Úmluvy o právech dítěte [15].
Prohlášení končí výzvou libanonské vládě, aby dodržovala své právní závazky:
Libanonská vláda by měla vyhovět svým mezinárodním závazkům a zaručit, že Generální bezpečnost posoudí zájmy dané rodiny předtím, než odmítne obnovení povolení k pobytu pro pracovníky nebo jejich děti anebo dokonce zváží jejich vyhoštění. Vláda by měla také ratifikovat Mezinárodní úmluvu o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin, aby zabezpečila migrantům v Libanonu jejich práva.