Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Latinská Amerika: Diskriminujeme se navzájem

Pohled na Bogotu od Ciudad Bolívar, jedné z nejchudších částí města.

Pohled na Bogotu od Ciudad Bolívar, jedné z nejchudších částí města. Fotografie pochází ze serveru Flickr, jejím autorem je Wolfgang Sterneck. Uveřejněno v rámci licence Creative Commons.

Tento text byl původně publikován na osobním blogu autora nazvaném Globalizado.

V nedávno uveřejněném článku popisuje překvapený bogotský korespondent BBC své zkušenosti s kolumbijským systémem socioekonomických vrstev. Tento koncept slouží vládě ke klasifikaci obyvatel z hlediska využívání veřejných služeb, zároveň však představuje způsob, kterým se na sebe Kolumbijci navzájem dívají nebo kterým se – buďme upřímní – navzájem diskriminují.

V rámci těchto socioekonomických vrstev se rozlišují stupně od 1 do 6, číslem 1 se označuje nejnižší životní úroveň a číslem 6 ta nejvyšší. S vynalézavostí sobě vlastní využívají Kolumbijci i označení jako „vrstva 0“ nebo „vrstva 10“ k popisu extrémních částí společnosti – kolumbijská společnost je přitom považována za jednu z nejvíce nerovných v regionu i na světě.

„Rozdělování lidí podle této klasifikace má v kolumbijské společnosti velkou moc, a to až do té míry, že při navazování vztahů se příslušnost k socioekonomické vrstvě uvádí v osobních inzerátech společně s informacemi o pohlaví, postavě nebo věku,“ poznamenává socioložka Consuelo Uribe pro článek BBC a dodává, že „jedním z faktických následků tohoto systému je větší společenská segregace v místních městech, která způsobila, že je stále méně pravděpodobné, že by se lidé z různých společenských vrstev setkali na jednom místě“.

Ve všech zemích existují společenské rozdíly, ale v Kolumbii vám vyznačí sociální vrstvu i na účtu.

Jistou dobu se již o tomto systému vrstev, jehož historie sahá do 90. let, diskutuje i mezi kolumbijskými intelektuály. Například v roce 2013 se Oskar Nupia ve svém článku pro investigativní zpravodajský server La Silla Vacía (Prázdná židle) vyslovil pro zrušení této klasifikace, ačkoli uznal, že nahrazení jiným systémem by bylo nákladné. Kromě toho psal také o způsobu, kterým se systém využívá, a označil ho za nepatřičný:

Socioekonomické vrstvy vytváří větší společenskou segregaci. Existují o tom důkazy v případě některých měst (viz zde). Je nepochopitelné, že mnoho politiků na místní i národní úrovni uvádí jako svůj program odstranění společenské segregace, ale intenzivně přitom využívá tento systém klasifikace k zaměření dotací a vytvoření politické polarizace.

Neměl by ale vzniknout dojem, že kolumbijská společnost je se svými diskriminačními tendencemi v Latinské Americe něčím ojedinělým. V Mexiku ukázal průzkum organizace Consejo Nacional para Prevenir la Discriminación (Conapred, Národní rada pro prevenci diskriminace), že „nejběžnějšími důvody diskriminace jsou chudoba, barva pleti, sexuální orientace, vzdělání a ekonomická situace“. V této souvislosti se na stránkách Animal Político objevil následující komentář:

V zemi s mnoha promíšenými etniky je taková úroveň rasismu mezi příslušníky stejného národa ohromující. Vrstvami společnosti, které v Mexiku nejčastěji trpí touto diskriminací, jsou původní obyvatelé, homosexuálové a lidé s nějakým fyzickým nebo duševním postižením. Co je potřeba dělat, aby byl překonán tento symptom přítomný ve společnosti ještě v 21. století?

Tato potřeba diskriminovat ostatní a dávat najevo, že diskriminující osoba je lepší než oni (nebo se tak alespoň cítí), se v Mexiku popisuje například slovem „mirrey“ (doslova „můj králi“). Toto pojmenování označuje ty, kteří mají okázalý životní styl přesahující skutečné finanční možnosti. Pro lidi s omezenými prostředky se používá slovo „nacos“ (burani), pro velmi bohaté „riquillos“ nebo „fresas“.

V Peru, multikulturní a multietnické zemi, která má ovšem dlouhou historii rasismu a diskriminace, je situace podobná, jen s přitěžující okolností, že občas je toto chování přijímáno a dokonce dále rozšiřováno sdělovacími prostředky. Nedávno věnovaly satirické stránky El Panfleto jeden svůj článek zvyku médií nazývat lidi, kteří žijí v bohatých čtvrtích, „vecinos“ (sousedé) a lidi z méně zámožných čtvrtí „pobladores“ (obyvatelé – toto slovo má mírně negativní konotace). Článek shromáždil deset „tipů“, aby začínající novináři věděli, jak si počínat v jednotlivých případech. Zde jsou některé z nich:

1. Pokud je z oblasti Huancavelica a demonstruje (a není důlním inženýrem): POBLADOR.
2. Pokud je z La Moliny a demonstruje ve prospěch nějakého univerzitního studenta (a není místním zaměstnancem): VECINO.
10. A nakonec zlaté pravidlo. Nikdy, ALE OPRAVDU NIKDY, neoznačuj slovem „vecino“ někoho, kdo protestuje proti těžbě… zvlášť když pochází z horských oblastí: POBLADOR.

Je třeba dodat, že Huancavelica je jednou z nejbohatších hornických oblastí země, ale také jedním z nejchudších regionů s nejhorší infrastrukturou. V případě La Moliny jde o distrikt provincie Lima, kde většina obyvatel patří do střední nebo vyšší třídy.

Na druhou stranu Argentina, jedna z etnicky nejvíce homogenních oblastí, má také nadále problémy s diskriminací. Micaela Urdinez, která vede blog El vaso medio lleno (Z poloviny plná sklenice) pro noviny La Nación de Buenos Aires, popsala v říjnu 2013 záměr kampaně, kterou pořádá nadace Encontrarse en la diversidad (Najít se v různorodosti):

Kolikrát jsme slyšeli slova jako „černej“, „buzna“, „buchta“, „cuchta“, „přistěhovalec“, „retard“ bez toho, abychom se zamysleli nad následky? Proto zdůrazňuji poselství této kampaně, které říká: „Způsob, jak se nezmýlit, je zeptat se každého, jak chce, abychom mu říkali.“

V jiném článku zdůraznila Micaela roli předsudků a uvedla několik informací o diskriminaci v Argentině:

Podle národní mapy diskriminace, kterou vydala organizace Inadi [Národní institut proti diskriminaci, xenofobii a rasismus] na konci roku 2013, se hlavní motivy diskriminace, kterou v naší zemí trpíme, týkají socioekonomické úrovně, faktu, že je někdo migrantem, barvy kůže a fyzického vzhledu. Tato studie také ukazuje, že k diskriminačnímu chování dochází převážně nikoli v mezních situacích, ale v běžném prostředí vzdělávacích institucí, na pracovišti a ve veřejném životě.

Pokud bychom se věnovali ostatním zemím regionu, určitě bychom našli další způsoby, jakými se navzájem diskriminujeme. Catalina Restrepo, sociální pracovnice a autorka Global Voices, se pokouší vysvětlit toto chování z hlediska Kolumbie:

[Toto] má své kořeny ve specifickém kontextu, hlavně kulturním, ve kterém člověk po dlouhá léta slýchá lidi starší generace, jak říkají: „Můj synu, vydělávej peníze. A jestli nevyděláváš, sežeň je nějak.“ Pro získání moci jsou peníze v Kolumbii důležitější než úspěch a je potřeba být Kolumbijcem, abyste pochopili, co v naší kultuře znamená mít moc. Kromě všeho utrpení, které způsobily vnitřní ozbrojený konflikt a obchod s drogami, zakořenily také myšlenku snadno vydělaných peněz a motto „čím více mám, tím jsem důležitější“. S penězi přichází větší moc, „ať jsem z významné rodiny nebo ne“. Ne nadarmo jsou v mnoha našich městech k vidění oblasti (a to říkám bez jakýchkoli předsudků), které připomínají spíše tu nejchudší pouštní část Afriky, a na jiných místech jako by se člověk ocitl v nejhonosnějších částech Evropy. A ne nadarmo je zde velký počet dospívajících, kteří se chtějí stát „tím klukem s nejpřepychovější motorkou z celého bloku“ nebo „tou dívkou, o které všichni říkají, že má nejhezčí tělo“.

Catalina Restrepo, Indira Cornelio a Cecilia Cárdenas se podílely na přípravě tohoto článku.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.