[1]Pohled na Bogotu od Ciudad Bolívar, jedné z nejchudších částí města. Fotografie [2] pochází ze serveru Flickr, jejím autorem je Wolfgang Sterneck [3]. Uveřejněno v rámci licence Creative Commons.
Tento text byl původně publikován [4] na osobním blogu autora nazvaném Globalizado.
V nedávno uveřejněném článku [5] popisuje překvapený bogotský korespondent BBC své zkušenosti s kolumbijským systémem socioekonomických vrstev [6]. Tento koncept slouží vládě ke klasifikaci obyvatel z hlediska využívání veřejných služeb, zároveň však představuje způsob, kterým se na sebe Kolumbijci navzájem dívají nebo kterým se – buďme upřímní – navzájem diskriminují.
V rámci těchto socioekonomických vrstev se rozlišují stupně od 1 do 6, číslem 1 se označuje nejnižší životní úroveň a číslem 6 ta nejvyšší. S vynalézavostí sobě vlastní [7] využívají Kolumbijci i označení jako „vrstva 0“ nebo „vrstva 10“ k popisu extrémních částí společnosti – kolumbijská společnost je přitom považována za jednu z nejvíce nerovných v regionu [8] i na světě [9].
„Rozdělování lidí podle této klasifikace má v kolumbijské společnosti velkou moc, a to až do té míry, že při navazování vztahů se příslušnost k socioekonomické vrstvě uvádí v osobních inzerátech společně s informacemi o pohlaví, postavě nebo věku,“ poznamenává socioložka Consuelo Uribe pro článek BBC [5] a dodává, že „jedním z faktických následků tohoto systému je větší společenská segregace v místních městech, která způsobila, že je stále méně pravděpodobné, že by se lidé z různých společenských vrstev setkali na jednom místě“.
En todos los países hay diferencias sociales, pero en Colombia a Ud le marcan el estrato hasta en la factura.
— Juan Esteban Ospina (@EOspinaSr) September 23, 2014 [10]
Ve všech zemích existují společenské rozdíly, ale v Kolumbii vám vyznačí sociální vrstvu i na účtu.
Jistou dobu se již o tomto systému vrstev, jehož historie sahá do 90. let [11], diskutuje i mezi kolumbijskými intelektuály. Například v roce 2013 se Oskar Nupia ve svém článku pro investigativní zpravodajský server La Silla Vacía (Prázdná židle) vyslovil [12] pro zrušení této klasifikace, ačkoli uznal, že nahrazení jiným systémem by bylo nákladné. Kromě toho psal také o způsobu, kterým se systém využívá, a označil ho za nepatřičný:
Socioekonomické vrstvy vytváří větší společenskou segregaci. Existují o tom důkazy v případě některých měst (viz zde [13]). Je nepochopitelné, že mnoho politiků na místní i národní úrovni uvádí jako svůj program odstranění společenské segregace, ale intenzivně přitom využívá tento systém klasifikace k zaměření dotací a vytvoření politické polarizace.
Neměl by ale vzniknout dojem, že kolumbijská společnost je se svými diskriminačními tendencemi v Latinské Americe něčím ojedinělým. V Mexiku ukázal průzkum [14] organizace Consejo Nacional para Prevenir la Discriminación (Conapred, Národní rada pro prevenci diskriminace), že „nejběžnějšími důvody diskriminace jsou chudoba, barva pleti, sexuální orientace, vzdělání a ekonomická situace“. V této souvislosti se na stránkách Animal Político objevil následující komentář [15]:
V zemi s mnoha promíšenými etniky je taková úroveň rasismu mezi příslušníky stejného národa ohromující. Vrstvami společnosti, které v Mexiku nejčastěji trpí touto diskriminací, jsou původní obyvatelé, homosexuálové a lidé s nějakým fyzickým nebo duševním postižením. Co je potřeba dělat, aby byl překonán tento symptom přítomný ve společnosti ještě v 21. století?
Tato potřeba diskriminovat ostatní a dávat najevo, že diskriminující osoba je lepší než oni (nebo se tak alespoň cítí), se v Mexiku popisuje například slovem „mirrey [16]“ (doslova „můj králi“). Toto pojmenování označuje ty, kteří mají okázalý životní styl přesahující skutečné finanční možnosti. Pro lidi s omezenými prostředky se používá slovo „nacos“ (burani), pro velmi bohaté „riquillos“ nebo „fresas“.
V Peru, multikulturní a multietnické zemi, která má ovšem dlouhou historii rasismu [17] a diskriminace [18], je situace podobná, jen s přitěžující okolností, že občas je toto chování přijímáno a dokonce dále rozšiřováno sdělovacími prostředky. Nedávno věnovaly satirické stránky El Panfleto jeden svůj článek [19] zvyku médií nazývat lidi, kteří žijí v bohatých čtvrtích, „vecinos“ (sousedé) a lidi z méně zámožných čtvrtí „pobladores“ (obyvatelé – toto slovo má mírně negativní konotace). Článek shromáždil deset „tipů“, aby začínající novináři věděli, jak si počínat v jednotlivých případech. Zde jsou některé z nich:
1. Pokud je z oblasti Huancavelica a demonstruje (a není důlním inženýrem): POBLADOR.
2. Pokud je z La Moliny a demonstruje ve prospěch nějakého univerzitního studenta (a není místním zaměstnancem): VECINO.
10. A nakonec zlaté pravidlo. Nikdy, ALE OPRAVDU NIKDY, neoznačuj slovem „vecino“ někoho, kdo protestuje proti těžbě… zvlášť když pochází z horských oblastí: POBLADOR.
Je třeba dodat, že Huancavelica [20] je jednou z nejbohatších hornických oblastí země, ale také jedním z nejchudších regionů s nejhorší infrastrukturou. V případě La Moliny [21] jde o distrikt provincie Lima, kde většina obyvatel patří do střední nebo vyšší třídy.
Na druhou stranu Argentina, jedna z etnicky nejvíce homogenních oblastí, má také nadále problémy [22] s diskriminací. Micaela Urdinez, která vede blog El vaso medio lleno (Z poloviny plná sklenice) pro noviny La Nación de Buenos Aires, popsala [23] v říjnu 2013 záměr kampaně, kterou pořádá nadace Encontrarse en la diversidad (Najít se v různorodosti):
Kolikrát jsme slyšeli slova jako „černej“, „buzna“, „buchta“, „cuchta“, „přistěhovalec“, „retard“ bez toho, abychom se zamysleli nad následky? Proto zdůrazňuji poselství této kampaně, které říká: „Způsob, jak se nezmýlit, je zeptat se každého, jak chce, abychom mu říkali.“
V jiném článku [24] zdůraznila Micaela roli předsudků a uvedla několik informací o diskriminaci v Argentině:
Podle národní mapy diskriminace, kterou vydala organizace Inadi [Národní institut proti diskriminaci, xenofobii a rasismus] na konci roku 2013, se hlavní motivy diskriminace, kterou v naší zemí trpíme, týkají socioekonomické úrovně, faktu, že je někdo migrantem, barvy kůže a fyzického vzhledu. Tato studie také ukazuje, že k diskriminačnímu chování dochází převážně nikoli v mezních situacích, ale v běžném prostředí vzdělávacích institucí, na pracovišti a ve veřejném životě.
Pokud bychom se věnovali ostatním zemím regionu, určitě bychom našli další způsoby, jakými se navzájem diskriminujeme. Catalina Restrepo [25], sociální pracovnice a autorka Global Voices, se pokouší vysvětlit toto chování z hlediska Kolumbie:
[Toto] má své kořeny ve specifickém kontextu, hlavně kulturním, ve kterém člověk po dlouhá léta slýchá lidi starší generace, jak říkají: „Můj synu, vydělávej peníze. A jestli nevyděláváš, sežeň je nějak.“ Pro získání moci jsou peníze v Kolumbii důležitější než úspěch a je potřeba být Kolumbijcem, abyste pochopili, co v naší kultuře znamená mít moc. Kromě všeho utrpení, které způsobily vnitřní ozbrojený konflikt a obchod s drogami, zakořenily také myšlenku snadno vydělaných peněz a motto „čím více mám, tím jsem důležitější“. S penězi přichází větší moc, „ať jsem z významné rodiny nebo ne“. Ne nadarmo jsou v mnoha našich městech k vidění oblasti (a to říkám bez jakýchkoli předsudků), které připomínají spíše tu nejchudší pouštní část Afriky, a na jiných místech jako by se člověk ocitl v nejhonosnějších částech Evropy. A ne nadarmo je zde velký počet dospívajících, kteří se chtějí stát „tím klukem s nejpřepychovější motorkou z celého bloku“ nebo „tou dívkou, o které všichni říkají, že má nejhezčí tělo“.