Projekt „Humans of Al Rashidiya“ mapuje každodenní život palestinských uprchlíků v Libanonu

Titulní fotografie projektu „Humans of Al Rashidiya“ na Facebooku.

Titulní fotografie projektu „Humans of Al Rashidiya“ na Facebooku.

Tato zpráva byla původně uveřejněna na libanonskému blogu Hummus For Thought (Hummus pro mysl).

Každý den po celý říjen uveřejní stránka Humans of Al Rashidiya, která byla inspirována projektem Humans Of New York (Lidé New Yorku, viz také pražskou verzi Humans Of Prague), jeden příběh z palestinského tábora Al Rashidiya, který leží v jižním Libanonu, jižně od města Týros. Projekt se snaží bojovat s četnými mýty a stereotypy, které se v Libanonu o Palestincích tradují.

Projekt Humans of Al Rashidiya založili dva lidé – Mary Mitchell, britská postgraduální studentka mediální tvorby na londýnské Royal Holloway University, která poprvé navštívila tábory Al Rashidiya a Al Bass s britskou dobročinnou organizací UNIPAL, a Mohammad El-Assad, její student, který zároveň navštěvuje German Lebanese University v Týrosu. Mary vysvětluje filosofii projektu:

Projekt je rámcem, pomocí něhož mohou lidé v táboře Al Rashidiya sdílet své příběhy s celým světem i jeden s druhým. Tábor je velmi izolovaný a v Libanonu koluje o palestinských utečencích mnoho předsudků a stereotypů. My bychom se chtěli některým z nich postavit tím, že ukážeme běžné denní zážitky obyvatel tábora. Na Západě jen málokdo ví, že v Libanonu jsou palestinští uprchlíci – lidé si vybaví jen Západní břeh a Gazu. Doufáme tedy, že tento projekt ukáže nové příběhy ve snadno přístupné formě.

Kromě životních podmínek, které se sice mezi jednotlivými tábory liší, ale vždy jsou pro uprchlíky jen těžko snesitelné, je velkým problémem rozsáhlá diskriminace ze strany libanonské společnosti. Přibližně 450 000 Palestincům žijícím v 12 uprchlických táborech napříč celou zemí je zakázáno vykonávat alespoň 20 běžných zaměstnání, bez ohledu na jejich vzdělání. Pozoruhodným příkladem je nejmladší doktorka světa Iqbal Assad, která musela odcestovat z Libanonu do USA, aby se mohla věnovat svému povolání.

Podle projektu Visualizing Palestine a Mezinárodní organizace práce mají pouze 2 procenta ze 75 000 Palestinců pracujících v Libanonu oficiální pracovní povolení, 20 procent má psanou smlouvu, 66 procent žije pod prahem chudoby, 75 procent vydělává méně než minimální mzdu (305 dolarů pro palestinskou ženu, 369 dolarů pro muže) a 95 procent nemá zdravotní pojištění. Přestože palestinští zaměstnanci přispěli do libanonského fondu sociálního pojištění 14 miliony dolarů, je jim upíráno krytí zdravotní péče (na rozdíl např. od francouzských pracovníků).

Spoluzakladatel projektu El-Assad je rozhodnut bojovat se stereotypy, které o Palestincích kolují:

Mnoho lidí si myslí, že naše tábory jsou časovanými bombami z hlediska bezpečnosti, jiní o nás dokonce ani nikdy neslyšeli. Stereotypy, které mají své kořeny v dobách občanské války, se dosud nevytratily a nedávné události, jako například boj v táboře Nahr Al-Bared v roce 2007, také zrovna nepomohly – navzdory tomu, že mnoho z nás bylo vždy proti všem formám násilí.

 Pracuji zde s nově příchozími ze Sýrie, provozuji loutkové divadlo s nevládními organizacemi po celém Libanonu. Jsem také ze Sýrie. Zdroj: Humans Of Al Rashidiya

„Pracuji zde s nově příchozími ze Sýrie, provozuji loutkové divadlo s nevládními organizacemi po celém Libanonu. Jsem také ze Sýrie.“
Co říká Vaše tetování?
„Hudba a mír.“
Zdroj: Humans Of Al Rashidiya

Navzdory drsným podmínkám se obyvatelé táborů snaží poradit si se svou situací co nejlépe. „Navzájem si pomáháme,“ říká El-Assad. „V roce 2012 nás bylo 28 000, ale od doby, co začala syrská krize, rozšířil naše řady značný počet palestinských uprchlíků ze Sýrie.“

Ale přes to všechno zůstává bezpečnostní situace stabilní, a to z velké části díky samotným obyvatelům táborů.

Otevřeli jsme v našich školách (které provozuje Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě) více tříd a zavedli jsme pro nově příchozí studenty osnovy podobné těm syrským. Analfabetismus je výrazně pod padesáti procenty a klesá každým rokem. Otevíráme více tříd, zvláště na středních školách. Nevzdělaní mladí lidé se obvykle uchýlí k emigraci, většinou legální, někteří ale i ilegální. K tomu dochází kvůli problémům s nezaměstnaností, které ovlivňují nejen naše tábory, ale i celý Libanon.

Kromě toho odráží projekt také touhu obyvatel táborů dělat prospěšnou práci v zemi, kterou považují za svůj druhý domov:

Máme několik projektů pro zvýšení povědomí veřejnosti o důležitosti práce armády a její svrchovanosti, tyto projekty vedou mladí lidé z našich táborů. Libanon je naším druhým domovem a zůstane navždy v našich srdcích. Tato země nás přijímá posledních 68 let.

Chci žít v Německu, abych měl slušný život a jistou práci. Mám mnoho přátel, kteří tam žijí.

„Chci žít v Německu, abych měl slušný život a jistou práci. Mám mnoho přátel, kteří tam žijí.“
Mluvíte německy?
„Ne, ale to se naučím, až se tam dostanu. Většina lidí, co tam přijede, se německy naučí rychle.“
Zdroj: Humans of Al Rashidiya

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.