- Global Voices v češtině - https://cs.globalvoices.org -

Západní komentátoři stále nerozumí tureckým protestům v parku Gezi

Kategorie: Střední východ a severní Afrika, Turecko, Občanská žurnalistika, Politika, Protesty, Umění a kultura, Vlády, The Bridge
„FEZ: Dioráma tureckých pouličních protestů“ – sdíleno uživatelem @slinkachu.

„FEZ: Dioráma tureckých pouličních protestů“ – sdíleno uživatelem @slinkachu [1].

Výstava současného umění v Istanbulu, která se konala 13. až 16. listopadu, je jednou z nejpopulárnějších uměleckých akcí v Turecku. Jedno z děl, které tento rok přitáhlo mnoho pozornosti, se jmenovalo „FEZ: Dioráma tureckých pouličních protestů“ a vytvořil ho anglický umělec, který si říká Slinkachu [2]. Tato práce vypodobňuje protesty v parku Gezi v roce 2013 a zobrazuje miniaturní příslušníky pořádkové policie, jak útočí na demonstranty nesoucí turecké vlajky. Chomáče bílé bavlny symbolizují mračna slzného plynu. Tato vypjatá scéna se odehrává na fezu [3], pokrývce hlavy, která byla velmi oblíbená v období Osmanské říše.

Naštěstí byl u tohoto díla k dispozici vysvětlující panel, který ujistil návštěvníky, že výběr dějiště se nesnaží podbízet vybájené estetice Orientu, která spojuje jakoukoli zmínku o Istanbulu s velbloudy, létajícími koberci, břišními tanečnicemi a samozřejmě fezy. Místo toho panel informuje, že fez je přítomen jako „připomínka minulosti, nikoli budoucnosti“. Po krátkém popisu „zákona o kloboucích [4]“ z roku 1925 – jedné z absurdnějších příhod moderní turecké historie – prohlašuje propagační text, že přítomnost fezu v tomto díle slouží k „poukázání na myšlenkové školy obou ‘stran‘“.

Tento kontrast mezi demonstranty mávajícími vlajkami, kteří představují síly pokroku, a ničemnými reakcionáři, kteří chtějí dosadit zpět kulturu fezu a politický islám, je ovšem z řady důvodů problematický. V prvé řadě proto, že zákaz fezu z roku 1925 byl autoritářským rozmarem tehdejšího režimu jedné politické strany, jehož „modernitu“ toto dílo oslavuje. Jeho použití v tomto kontextu zanedbává vážnější zločiny toho samého režimu, a to včetně systematického používání násilí proti etnickým a náboženským menšinám, které měl chránit.

To vše vytváří kontext k použití turecké vlajky jako symbolu sil dobra v silně zjednodušeném narativu souboje „rebelů proti Impériu“. Turecké ultranacionalistické hnutí má dlouhodobě ve zvyku zametat nespokojenost a vzájemné rozdíly pod koberec pomocí tvrzení, že všechny turecké etnické a náboženské skupiny jsou „sjednoceny pod stejnou vlajkou“. Problém s tímto tvrzením je ten, že velké krutosti jako nucená „repatriace“ Řeků [5], konfiskace majetku arménských rodin [6] a potlačení kurdského Dersimského povstání [7] pomocí leteckého bombardování a invaze byly také spáchány pod touto vlajkou.

Umělec Slinkachu zjevně není jediným komentátorem, který vykládá protesty z roku 2013 takovýmto černobílým způsobem. Konstrukce střetu „sekulární vs. islámský“ jako epického boje mezi dobrem a zlem je starým klišé, které se často objevovalo v článcích „vysvětlujících“ tyto protesty v době jejich největšího rozmachu. Článek v novinách The Guardian, který napsal Luke Harding, byl například propagován na sociálních sítích jako „povinná četba“ pro pochopení politického pozadí protestů v parku Gezi:

Můj článek z Istanbulu o tom, jak se Atatürk stal symbolem tureckých protestů. Níže následuje diskuse Guardianu.

Ale domněnka, že Kemal Atatürk [13], zakladatel státu jedné politické strany a politik zodpovědný za zákaz fezů, byl „symbolem“ protestů, vytváří stejně falešný dojem jako tvrzení, že demonstranti byli „sjednoceni pod stejnou vlajkou“. Ve skutečnosti se na demonstracích v parku Gezi podíleli různí lidé z různých frakcí, a to včetně politických stran etnických menšin, které jsou velmi vzdálené šovinismu spojovanému s Atatürkem. Jeden istanbulský uživatel Twitteru žádal [12] novináře Hardinga: „Prosím, vnímejte různorodost.“

Toho léta také v nečekaném zvratu, který byl téměř tak odsouzeníhodný jako celonárodní zákaz jistého typu pokrývky hlavy, vyklouzlo [14] jméno zakladatele Turecké republiky z úst anglického baviče Russella Branda v televizním rozhovoru pro CNN. Poté, co se na Twitteru přihlásil k podpoře protestů, vysvětlil Brand během rozhovoru svůj důvod pro tento krok: „Mocný symbol tureckého lidu – Atatürk – byl v jejich myslích do jisté míry znesvěcen.“

Znovu a znovu dochází při diskusi o protestech v parku Gezi a o turecké politice k tomu, že se dezinformovaní zahraniční komentátoři uchylují k slepému přejímání myšlenky dialektické konfrontace mezi historickým, autoritativním a sekulárním státem jedné politické strany a současnou, zvolenou a autoritativní vládou, která je postavena na náboženském základě.

Na tomto přístupu je nejhorší to, že ukazuje znepokojivý nedostatek víry v myšlenku, že se v Turecku a obecně na Středním východě může vyvinout třetí životaschopná alternativa k sekulárnímu nebo náboženskému autoritářskému režimu. To je velká škoda – jak může dosvědčit značný počet účastníků demonstrací –, protože protesty v parku Gezi byly prvním případem, kdy se země přiblížila opravdovému lidovému dialogu o takové alternativě.

Pro mnoho těchto účastníků, kteří poprvé vystoupili proti nespravedlnostem schovaným za šovinistické slogany, nepocházel duch solidarity a jednoty z národní vlajky, sdílené opozice vůči kloboukům nebo potřeby podporovat dávného autokrata na úkor toho moderního, nýbrž z touhy prozkoumat třetí alternativu a pustit se do experimentu v oblasti přímé demokracie.