Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

„Musíme si dávat pozor i na to, o čem přemýšlíme.“ Autocenzura ve Venezuele

Kilmainham Gaol cell door peephole, Dublin, Ireland. Photo by LenDog64 via Flickr (CC BY-ND 2.0)

Kukátko na dveřích cely ve věznici Kilmainham Gaol v Irsku. Vyfotil LenDog64, Flickr (CC BY-ND 2.0)

Jednou v šest hodin ráno mne probudilo hlasité bouchání na dveře mého bytu. Bydlím v klidném domě a mám zvonek. Ale tehdy to nebyla normální situace. Byl březen roku 2014. Občané celé země už měsíc protestovali v ulicích proti vládě.

Když začaly protesty vyvolávat potyčky s policií a blokovat hlavní dopravní uzly, lidé se uchýlili k sociálním médiím, aby měli informace o tom, co se děje. Venezuelská televize a rozhlas jsou pod tlakem autocenzury a přinášely proto jen málo informací o událostech venku. Ti, co se odvážili vyjít na ulici – ať už se chtěli do protestů zapojit nebo jen potřebovali vědět, jestli se dostanou do práce – natáčeli útoky policie na mobilní telefony.

Někteří tvrdili, že připojení bylo během vrcholících protestů pomalejší, a obviňovali vládu, že připojení omezila. Říkalo se také, že policie při potlačování protestů měla k dispozici zařízení, jež umožnilo blokovat signál mobilních telefonů. Vysílání kolumbijské televize, která demonstrace natáčela, bylo přerušeno a také online přenos na webu byl ve Venezuele zablokován.

Od doby, co protesty začaly, jsem vytvářela mapu online cenzury a ukazovala lidem, jak používat nástroje na šifrování komunikace. V to ráno, kdy mě probudilo bouchání na dveře, jsem vstala, polomrtvá strachy, a vyděsila jsem se ještě víc, když jsem z okna viděla na parkovišti muže se zbraněmi a neprůstřelnými vestami, jak obkličují budovu, jako by šlo o zásah jednotek SWAT. Můj přítel se zkusil podívat přes kukátko na dveřích. Snažili jsme se nedělat hluk. Policie dělala v budově razii.

Policisté, kteří vešli dovnitř, nehledali nás, ale ve strachu a zmatku jsme si nemohli být jistí. Několik dní nato vnikli do domu redaktorky celostátních novin 2001 Mildred Manrique. Zatkli ji a odvezli na výslech. Razie a zatýkání se odehrávaly po celé zemi, a to bez soudních příkazů či důkazů o spáchání zločinu.

Nehybně jsem stála v bytě za zavřenými dveřmi. Pak policie konečně odešla bouchat na dveře někoho jiného, protože jsme to nebyli my, koho hledali. Ani u Manrique doma jim nikdo neotevřel. Policie dveře vyrazila. Našli tam neprůstřelnou vestu (kterou podle bezpečnostních opatření musí mít všichni novináři) a počítač, který „obsahoval protivládní materiály“. Stačilo to na to, aby ji mohli vyslýchat.

Několik hodin po policejním zásahu jsem na Facebooku publikovala nervózní a úzkostlivý status o tom, co se přihodilo. Máma mi vyhubovala po telefonu: „Dostaneš se kvůli tomu do problémů.“ Přestože obyčejně výstrahy své matky ignoruji – je podle mě příliš starostlivá – nemohla jsem se zbavit pocitu, že tentokrát měla pravdu.

Ve Venezuele neexistuje jednoznačná politika, co se týče regulace obsahu. Oproti tomu máme masivní zatýkání a online cenzuru. Od roku 2007 vláda zablokovala nespočetné množství webových stránek, někdy oficiálně z pověření telekomunikačního úřadu, někdy nepřímo prostřednictvím státního poskytovatele služeb CANTV, který ovládá minimálně 80 % národního trhu. Ani jednou během všech těch omezení stránek, které dosud přetrvávají, neproběhl soudní proces.

Obsah, který „podporuje, ospravedlňuje nebo vyvolává občanské nepokoje“, jen abychom zmínili nějaké příklady, je zakázaný a podobné prázdné definice se využívají k trestání všemožných aktivit v online světě. Zatímco píšu tyto řádky, je na spadnutí schválení zákona o elektronickém obchodu, který má zakázat prodej elektronické pornografie, léčiv, základních potravin a množství dalších produktů.

Vláda zůstává hluchá k námitkám obránců svobody projevu a svobodného internetu. Představitelé vlády odmítli koncept neutrality na síti a oznámili, že „neutralita neexistuje, protože technologie nejsou neutrální“. Neutralita je tím pádem ve Venezuele, kde všechno nese politický podtón, včetně značky kávy, kterou pijete, nebo barvy oblečení, cizím pojmem. Veřejné politické projevy venezuelské vlády ohledně internetu a zejména sociálních médií nejsou neutrální ani v nejmenším. Stát vytvořil jakousi „komunikační bojovou skupinu“, aby „bojovala proti lžím a chybným informacím, které se šíří soukromými médii“, přičemž tato se dle vlády věnují ovlivňování společenských nálad a štvaní lidí na sociálních sítích. V roce 2014 bylo založeno „Viceministerstvo sociálních sítí“, jehož skutečný úkol je dosud neznámý.

Vláda se snažila upevňovat svou pozici na sítích, aby tak získala půdu pod nohama, a to v pověstné „ideologické bitvě“, do které je ponořená. Diosdado Cabello, jeden z předních chavistů, v roce 2010 řekl: „Opozice věří, že sociální sítě patří jí.“ Potvrdil, že „využijí sítí k tomu, aby čelili názorům, které šíří jejich oponenti.“

Jsou lidé, které zadrželi proto, že na Twitteru publikovali neuctivé příspěvky ohledně smrti prezidenta Huga Cháveze. Další zadrželi kvůli tomu, že šířili falešné zprávy či obrázky. Uživatelé Twitteru s méně než stovkou lidí, kteří je na této síti sledovali, byli zadrženi a obviněni z „vytváření nestability v zemi“. Neúměrná opatření se neorientují jenom na trestání těchto občanů, ale jsou zároveň výstrahou pro ostatní. Navíc jsou disidenti médii zobrazováni jako „zrádci“, „narušitelé“ a „vyvolávači nepokojů“, což znamená, že když na veřejnosti vyjádříte nepopulární názor (například na sociální síti), můžete se stát obětí útoků nejen od vlády, ale i od svého okolí. Politické názory hrají roli na pracovním pohovoru, při nákupu v obchodě patřícím státu, při žádosti o státní podporu při studiu, práci či koupi nemovitosti. I to je příčinou autocenzury.

V roce 2014 stejně jako předtím byli lidé zatýkáni za to, co publikovali online. V roce 2013 byl zatčen Andrés Rondón Sayago kvůli podezření ze šíření falešných fotografií, na kterých byly páleny volební letáky. Později jej donutili natočit video (publikované na YouTube kanálu „Celé živé Venezuele“, což je vládní program věnovaný potírání zločinu), ve kterém se přiznal, že obrázek na Facebooku publikoval omylem a žádal občany, aby „už nepublikovali podobné materiály“ a vyhýbali se „terorizmu“. Na videu je vidět, že se chvěje a jeho hlas je plný strachu.

Dosud nedokážu sledovat zmíněné video bez nutkání k pláči. Strach, který je na Rondónu Sayagovi tolik vidět, žije v každém z nás, co si dovolujeme mít jiný názor. Tehdy, stejně jako dnes, jsme měli strach mluvit. Myslím, že to je právě nejčastější forma cenzury – ta, která umístí cenzora do vaší vlastní hlavy a nutí vás analyzovat každičkou myšlenku dvakrát, abyste se ujistili, že ji můžete říct veřejně.

Po doznění protestů mi na setkání věnovanému stavu sítě někdo řekl, že bychom si měli dávat pozor i na to, o čem přemýšlíme. Po tom všem, zdůvodnila mi ta paní, říkáme na internetu vše, co si myslíme. Nic mne neděsí víc (jelikož kousek po kousku povolujeme) než fakt, že si pomalu zvykáme žít se strachem, že se přizpůsobujeme velikosti kontejneru, ve kterém jsme odsouzeni žít.

Esej získala druhé místo v soutěži na summitu #GV2015, „Jak vaši společnost ovlivňuje internetová politika?“. Marianne Díaz je venezuelská právnička a autorka literárních textů. Pracuje v organizaci Volný přístup (Acceso Libre) a působí jako právní vedoucí pro Venezuelu v Creative Commons. Ke Global Voices se připojila v roce 2010.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.