Využívání dětské práce se na Filipínách prohlubuje. V roce 2011 uvedl Filipínský národní statistický úřad, že v zemi pracovalo 5,5 milionu dětí, z toho 2,9 milionu v nebezpečných odvětvích, jako je důlní průmysl nebo práce na polích. Dále úřad dodal, že 900 000 dětí přestalo navštěvovat školu, aby mohlo pracovat.

Tyto znepokojivé údaje poukazují na špatné podmínky, kterým jsou vystaveny mnohé filipínské děti. Mimo jiné se jedná o chybějící sociální služby a omezený přístup ke státní podpoře.

Filipíny podepsaly Úmluvu o právech dítěte i další mezinárodní smlouvy, které mají zlepšit situaci dětí. Existuje zde také lidová iniciativa posílit vstřícnost úřadů k dětem, zvláště na lokální úrovni. Ale tyto úmluvy a programy nedokázaly odstranit různé formy zneužívání, chudoby a strádání, kterým jsou mnohé děti vystaveny.

Minulý měsíc uveřejnila organizace Ecumenical Institute for Labor Education Research (EILER) základní studii, která potvrdila značné rozšíření dětské práce v dolech a na plantážích, a to v různých částech země. V komunitách v blízkosti plantáží se v 22,5 procentech domácností vyskytují pracující děti. V důlních městech je četnost dětské práce 14 procent.

Děti pracující na polích pro produkci palmového oleje často slouží jako pěstitelé, sběrači, přepravci a nakladači, pomáhají i při plení. Děti pracující na plantážích cukrové třtiny se věnují plení, sklízení a donášce vody.

V dolech děti obvykle přepravují vodu a pytle s kamením, nakládají tlusté kmeny pro podporu podzemních tunelů nebo se stanou pomocníky dospělých pracovníků. Také mohou zastoupit běžné zaměstnance nebo vypomoci při špičkách, pokud důlní dělníci nemohou přijít do práce. Dívky v dolech pomáhají při rýžování zlata nebo zaměstnancům posluhují, například perou nebo vaří.

Organizace EILER si všímá, že pracující děti jsou vystaveny extrémnímu počasí a musí pracovat dlouhé hodiny v náročném prostředí, přičemž používají nástroje a vybavení podřadné kvality.

V případě práce na plantážích jsou děti převezeny ze svých domovů náklaďáky do provizorních stanů v blízkých provinciích, kde zůstávají na práci po dobu dvou týdnů až jednoho měsíce, samy bez svých rodičů. Většina plantáží používá škodlivé zemědělské chemikálie, a děti jsou tak přímo vystaveny jejich působení.

Děti v dolech naproti tomu zacházejí s nebezpečnými nástroji a musí pracovat dlouhé hodiny bez ochranných pomůcek. Také se zde často objevují další rizikové faktory, například používání ilegálních drog, které mají děti udržet vzhůru během hodin strávených pod zemí.

Dívka Pitang držící ceduli s nápisem: „Jsem pracujícím dítětem. Prosím, ochraňte má práva.“ Fotografie z facebookové stránky uživatelky Jhony Ignilan Stokes.

Pitang, dívka z ostrova Mindanao, která musela dříve pracovat, sdílela svou zkušenost z plantáže během nedávného veřejného fóra pořádaného organizací EILER:

Bylo mi deset let, když jsem přestala chodit do školy. Ztratila jsem naději, že bych se mohla do školy vrátit, a říkala jsem si, že budu místo toho zpěvačkou. Většinou si zpívám, abych vydržela a zapomněla na bolest a únavu z práce na plantáži. Školu jsem opustila před čtyřmi lety. Došla jsem jen do šesté třídy a pak jsem s ní musela přestat, abych mohla pracovat.

Naštěstí existují organizace jako EILER, které se zasazují o vymýcení nejhorších forem dětské práce v zemi. Jedním z jejích programů je Balik Eskwela (Zpět do školy), který se snaží přivést pracující děti opět do škol. Evropská unie je jedním z partnerů tohoto projektu.

Pracující děti se vrací do školy. Fotografie z facebookové stránky projektu Balik Eskwela.