[1]Süddeutsche Zeitung. Fotografie ze serveru Flickr od Thomase Angermanna. CC BY-SA 2.0.
Sebastian Heiser, bývalý zaměstnanec deníku Süddeutsche Zeitung [2], vznesl proti těmto novinám vážná obvinění. Na svém blogu [3] popsal své zkušenosti v roli zaměstnance pro zvláštní témata. Ve svém článku tvrdí, že zaměření redakce je silně ovlivňováno zájmy inzerentů. Jde dokonce o krok dál a prohlašuje, že noviny šířily návody k neplacení daní [4].
Süddeutsche Zeitung je největší celonárodní seriózní deník Německa s nákladem 397 000 výtisků a okruhem přibližně 1,3 milionu čtenářů [5]. Tyto noviny popisují samy sebe na své webové stránce [6] takto: „SZ vyniká svou názorovou rozrůzněností a nezávislým žurnalismem. Klade důraz na kritické redaktory a kritické čtenáře.“ Novinář Heiser pracoval pro Süddeutsche Zeitung od ledna do konce března 2007. Působil v oblasti Sonderthemen [7] (zvláštních témat), do které spadá například zaměstnání a kariéra, nemovitosti, energie nebo finance. Obsah těchto příloh není označen jako reklamní – proto by stejně jako zbytek těchto novin měl splňovat požadavky na kvalitu a nezávislost na zájmech inzerentů.
Nyní, osm let od výpovědi, uveřejnil Heiser zápisy z redakčních porad a nahrávky, které tajně pořídil.
Podle Heisera existují dva zásadní rozdíly mezi jeho tehdejší prací a korektním žurnalismem: výběr témat s ohledem na peníze a přátelský, relativně nekritický postoj. Tvrdí, že Süddeutsche Zeitung vybírá svá témata nikoli na základě důležitosti, nýbrž podle atraktivity pro inzerenty. Kromě toho obviňuje deník [8], že ve svých textech považuje kritické vyjadřování za nežádoucí.
V rámci imitace žurnalismu se v mém oddělení nerozhodovalo podle významu, ale podle peněz. Volila se témata, na která byli napojeni inzerenti. Orientační pravidlo znělo: Za každou reklamu na čtvrt strany (tehdy stála kolem 20 000 euro plus daň z přidané hodnoty) vyjde jedna strana o tomto tématu.
Zvláště kriticky se Heiser staví ke skutečnosti, že čtenářům byla v jednom z článků o bezejmenných švýcarských kontech podána informace, jak si snížit daňovou zátěž. Heiser se dívá zpět na tuto dobu:
Jde o neskrývanou reklamu na neplacení daní. Vytištěnou v deníku Süddeutsche Zeitung, protože za ni obdržel dobře placený inzerát od Tyrolské spořitelny. A já jsem měl psát pro tuto stranu texty nebo je získat od ostatních spolupracovníků a redigovat je. Jak jsem se k tomu jen dostal?
„Skrytá reklama je formou korupce“
Na sociálních médiích se v rámci hashtagu #szleaks vyskytují různorodé reakce na Heiserova odhalení. Někteří uživatelé vnímají očekávání, že redakce příloh bude objektivně informovat, jako „naivní“ a považují popsanou praxi za běžnou ve většině redakcí.
Wer ist so naiv und erwartet bei #sonderthemen [9]-Beilagen in Zeitungen knallharte politische Recherchen? #szleaks [10] http://t.co/LPUhIA3CFj [11]
— ThorstenG.Schneiders (@tgs2001) 17. Februar 2015 [12]
Kdo je tak naivní a očekává, že v přílohách zvláštních témat budou [uveřejňovány] tvrdé politické reportáže?
Und jetzt zeige man mir eine “Beilagen-Redaktion” bei der das anders läuft. Beilagen waren schon immer für Anzeigenkunden gemacht. #szleaks [10]
— Jannis Kucharz (@netzfeuilleton) 19. Februar 2015 [13]
A teď ať mi někdo ukáže redakci příloh, ve které to funguje jinak. Přílohy byly vždy vytvářeny pro inzerenty.
Jiní jsou ovšem těmito odhaleními pohoršeni. Uživatel Twitteru Uwe Krüger píše, že tento stav by neměl být něčím normálním:
#szleaks [10] Schleichwerbung ist eine Form v. Korruption. Wenn viele das f. normal halten, zeigt das nur, wie pervertiert d. Maßstäbe schon sind — Uwe Krüger (@ukrueg) 20. Februar 2015 [14]
Skrytá reklama je formou korupce. Pokud ji mnozí považují za normální, ukazuje to jen, jak zvrácená jsou již naše měřítka.
Dodává, že mnoho čtenářů tyto přílohy považuje za běžné redakční stránky:
Die Fallhöhe von #szleaks [10] bemisst sich m.E. daran, ob der “flüchtige Durchschnittsleser” die Seiten als nicht-redaktionell erkennen konnte.
— Uwe Krüger (@ukrueg) 19. Februar 2015 [15]
Podle mě závisí dopad tohoto případu na tom, jestli „letmý, průměrný čtenář“ dokáže tyto stránky rozpoznat jako neredakční materiál.
Podle rozhovoru [16] se zpravodajským portálem Newsroom [17] neplánuje Süddeutsche Zeitung vydat k těmto obviněním jakékoli stanovisko. Zástupce šéfredaktora Süddeutsche Zeitung Wolfgang Krach v tomto článku zdůrazňuje, že Heiserova tvrzení nejsou udržitelná. Krach dále argumentuje, že noviny neposkytovaly návod k neplacení daní a že Heiser nikdy nemusel předkládat své texty oddělení pro inzerci.
Krach v rozhovoru s Newsroom.de ale vyjasňuje, že není důvod vůči jeho novinám vznášet jakákoli obvinění. „Jak vznikají přílohy, proč uveřejňujeme zvláštní stránky? Je to jako u jakýchkoli jiných novin v Německu, oddělení inzerce osloví redakci a navrhne téma. Jak ho poté novináři pojmou, jaká témata se do těchto příloh dostanou, o tom rozhoduje redakce,“ zdůrazňuje Wolfgang Krach. Zmiňuje přitom také „ilegální nahrávky“: „Poslechněte si důkladně ty záznamy, potom bude jasné, že tato obvinění neobstojí.“
Heiser uveřejnil na svém blogu také tajné zvukové nahrávky z redakčních porad. Někteří pozorovatelé toto považují za eticky neobhajitelné. Heiserův současný zaměstnavatel, deník Tageszeitung, ho v únoru obvinil, že pomocí softwaru pro zaznamenávání stisku kláves ukradl data 16 kolegyň. Podle zprávy [18] těchto novin bude na Heisera podáno trestního oznámení.
Peter Oborne vznesl podobná obvinění proti britským novinám The Telegraph
Peter Oborne, bývalý zaměstnanec britských novin The Telegraph, vznesl [19] podobná obvinění. Tvrdí, že zájmy čtenářů a kvalitní novinářská práce již nestojí v popředí zájmu těchto novin. The Telegraph jsou velké seriózní noviny z Velké Británie s nákladem kolem 500 000 výtisků.
Oborne píše [19] na stránkách opendemocracy.net o „podvodu na čtenářích“. Zvláště se zabývá případem obří londýnské banky HSBC, kterou měly tyto noviny údajně ochraňovat. Banka HSBC je inzerentem novin The Telegraph a po kritickém článku z roku 2012 stáhla svou inzerci. Oborne tvrdí, že se od té doby neobjevily o této bance žádné další negativní zprávy.
Nedávno se tato banka stala opět terčem kritiky kvůli zapletení do případu neodvádění daní. Zatímco jiné velké britské noviny o tomto případu informují, v deníku The Telegraph není podle Obornea možné tuto zprávu najít.
Zpravodajství novin The Telegraph o případu banky HSBC je jistou formou podvodu na čtenářích. To, co je vnímáno jako zájmy velké mezinárodní banky, je kladeno nad povinnost přinášet čtenářům zprávy. Je zde jen jediné slovo, které může popsat tuto situaci: hrůza.
Jen málo reakcí v tradičních médiích – strach ze ztráty důvěryhodnosti
Úniky ze Süddeutsche Zeitung jsou diskutovány především na sociálních sítích a některých online portálech, v tradičních médiích se téměř žádné reakce na Heiserova tvrzení nevyskytují. Uživatel Twitteru Wolfgang Ainetter poznamenává:
#szleaks [10] Was schreibt die @SZ [20] zu den schweren Vorwürfen eines Ex-Mitarbeiters in Sachen Schleichwerbung?NICHTS #fail [21] pic.twitter.com/0GcBAPvIdk [22]
— Wolfgang Ainetter (@WAinetter) 17. Februar 2015 [23]
Co píše Süddeutsche Zeitung k těžkým obviněním ze strany bývalého zaměstnance týkajícím se skryté reklamy? NIC.
Také o obvinění vůči listu The Telegraph informovala mezinárodní média jen relativně málo. Přesto se v německých médiích najde zřetelně více zpráv o této události než o případu novin Süddeutsche Zeitung. Je ironické, že i deník Süddeutsche Zeitung uveřejnil zprávu o Oborneových obviněních [24], když předtím k podobným obviněním vůči svému listu nechtěl zaujmout jakékoli stanovisko. Německé zpravodajství se zaměřuje spíše na Heiserovy metody než na důvěryhodnost médií nebo samotných obvinění.
I když nejsou tyto dva případy zcela srovnatelné, vztahují se ke stejnému tématu – důvěryhodnosti. V souvislosti s německými protimuslimskými protesty označovali demonstranti místní tisk za lživý a mnozí příznivci tohoto hnutí a s ním spojených organizací odmítali kontakt s novináři. Na demonstracích zaznívalo heslo „Lživý tisku – sklapni“. Pojem lživý tisk (Lügenpresse) se také stal „antislovem“ roku 2014 a spustil v Německu debatu o důvěryhodnosti médií, která je založena na vážné i méně seriózní kritice médií.
Obvinění vůči velkému respektovanému německému deníku by mohlo pro tuto diskusi představovat nový impulz. Stefan Winterbauer [25] píše [26] na online portálu Meedia:
Současně získávají příznivci konspiračních teorií na internetu stále větší pole působnosti, v rámci kterého se bez jakýchkoli hranic debatuje o domnělém usměrňování médií hlavního proudu. Zde vznesená obvinění jsou vodou na mlýn kritiků médií. Cílí na základní hodnotu novin, jejich důvěryhodnost. I pokud odhlédneme od potřeštěnců, kteří při každé nabídnuté příležitosti volají „lživý tisk“: Jakmile čtenáři získají pocit, že noviny píší na zadání svých inzerentů, odpadá jakýkoli důvod pro drahé předplatné.
Winterbauer zakončuje své postřehy tím, že vyzývá média, aby této kritice lépe čelila a aby tak dále posílila svou důvěryhodnost:
Noviny vystavené takovým obviněním, kterým nyní čelí Süddeutsche Zeitung a The Telegraph, by měly zaujmout odhodlaná, vyčerpávající a konkrétní stanoviska a svou práci učinit co nejvíce transparentní. Vypovídající je také například to, že Süddeutsche Zeitung nemá již ani žádného tiskového mluvčího. Dobrým nápadem by také bylo pozvat kritiky k otevřené diskusi. Dokonce – pozor, šokující! – toto téma pokud možno otevřít ve vlastních novinách, na vlastní webové stránce. Takovým způsobem by mohla být důvěryhodnost ještě i posílena. Taková strategie otevřených dveří a transparentnosti funguje ale samozřejmě pouze tehdy, pokud média opravdu nemají co skrývat.