Filipíny se rozkládají na více než 7 000 ostrovech. Některé z nich – Boracay, Cebu, Bohol či Palawan – jsou známé jako významné turistické destinace. Méně často už se zmiňují další z nich – Marinduque, Rapu-Rapu, Manicani a Homonhon, čtyři malé ostrovy, které jsou v posledních letech devastovány těžbou nerostných surovin.
Filipínské ostrovy jsou na nerostné suroviny velmi bohaté a místní vláda, ve snaze oživit ekonomiku země, jejich těžbu aktivně podporuje. V průběhu roku 2014 udělila 999 povolení k těžbě na různých místech země. Ochránci životního prostředí se obávají ničivého dopadu na ekosystém, někteří aktivisté poukazují na dominanci zahraničních těžařských společností i na přítomnost korupce.
Příběhy ostrůvků Marinduque, Rapu-Rapu, Manicani a Homonhon odkrývají také některé sociální problémy, které mají s těžebním průmyslem úzkou souvislost.
Když byly před deseti lety na ostrově Rapu-Rapu zahájeny těžební práce, vláda i těžařské společnosti je dávaly za vzor jako příklad „zodpovědné těžby“. O rok později však došlo v důlní oblasti k havárii. Únik kyanidu způsobil masivní úhyn ryb, a tím i velkou újmu místním obyvatelům, pro něž je rybolov často jedinou formou obživy. Rapu-Rapu je malý ostrov v regionu Bicol ve východní části Filipín.
V rozhovoru pro nezávislý informační server Bulatlat popisuje Antonio Casitas, mluvčí místních zemědělců a environmentální aktivista, jaký dopad měla aktivita australské těžařské firmy Lafayette na zdejší životní prostředí:
Rapu-Rapu býval nádherný ostrov. Měli jsme pocit, že žijeme v ráji. Vše potřebné k životu poskytovala okolní příroda, a bylo proto přirozené o ni pečovat a chránit ji. Když přišly těžařské společnosti, všechno se změnilo. Dnes je 97 procent ostrova více méně pod jejich kontrolou. Úplně naši krajinu zdevastovaly a z ráje udělaly pustinu.
Ostrovní provincie Marinduque, situovaná v centrální části filipínského souostroví, se dodnes potýká s následky úniku toxického kalu v roce 1996, způsobeného protržením hráze odkaliště v měděném dolu společnosti Marcopper (viz video výše). Tato tragická událost se zapsala do historie Filipín jako vůbec největší přírodní katastrofa. Jak uvedl jeden z obyvatel regionu a filmař Joseph Israel Laban, společnost Marcopper nebyla dodnes schopna zasaženou oblast ani jeho obyvatele rehabilitovat:
Je to již osmnáct let od tragédie, v čele státu se vystřídali čtyři prezidenti a řeka Boac stále není vyčištěná. Za celou záležitost zodpovídá kanadská těžařská společnost Placer Dome/Barrick Gold. Pro mě je to hodně osobní téma, protože jsem vyrůstal jen deset minut od řeky, a pokaždé, když přijedu na Marinduque, tuto řeku míjím a říkám si, že na Filipínách prostě spravedlnost neexistuje. Obzvláště ne pro místní chudé lidi. My ale nezapomínáme.
Za největší katastrofu v oblasti Východních Visajských ostrovů je považován ničivý úder tajfunu Haiyan (místním jménem Yolanda) v roce 2013. Tento region má však za sebou i další environmentální pohromy způsobené těžebními aktivitami. Obyvatelé malého ostrova Manicani se bouří proti návratu těžařské společnosti, jejíž činnost již několikrát poškodila zdejší přírodní zdroje. V čele opozice stojí boronganská katolická diecéze, která ve svém oficiálním prohlášení mimo jiné říká: „Nebudeme předstírat, že jsme slepí a že nevidíme, co těžba způsobuje. Jejími následky jsou zasaženy životy nevinných lidí.“
Další z oblastí Východních Visajských ostrovů, jež se potýkají s nekalými praktikami těžebního průmyslu, je ostrov Homonhon. Těžit se zde začalo v roce 1983. Škody na životním prostředí vyprovokovaly místní obyvatele k aktivnímu boji proti rozmáhající se těžbě. Ostrov navštívil i tým nezávislého informačního serveru Bulatlat:
Ostrov nás uvítal překrásnými plážemi. Idylický obrázek se bohužel radikálně měnil během cesty do hor, míjeli jsme typické pozůstatky požárů, vyschlá koryta řek. Téměř u každého povrchového dolu byla nezpevněná půda jen pár metrů od okraje důlní jámy.
Jeden ze členů místní správy se Bulatlatu svěřil, že se zdejší obyvatelé „rozhodli pokračovat v odporu a jsou připraveni se v nejhorším případě pustit i do stavby bariér, jen aby těžaře zastavili“.
Znečištění prostředí a ztráta klíčových přírodních zdrojů na ostrovech Marinduque, Rapu-Rapu, Manicani a Homonhon by měly přimět i samosprávy dalších malých ostrovních ekosystémů k důkladnému zvážení, zda vpustit rozpínavé zájmy těžařů do svých domovů.