Tento příběh byl původně napsán Ferozem Janem v jazyku Urdu pro PakVoices [1]. Do angličtiny jej upravil Salman Latif [2] a je publikován na Global Voices jako součást dohody o sdílení obsahu.
Vláda největší a nejchudší provincie Pákistánu, Balúčistánu [3], poslední dva měsíce vede agresivní kampaň [3], aby zamezila podvádění při zkouškách ve školách. Ke zvýšení povědomí používá odbor školství [4] jihozápadní provincie slogan „podvádění je vrahem znalostí, podvádění je vrahem hodnot“.
Současný Pákistán čelí krizi vzdělání nebývalých rozměrů. Podle Alifa Ailaan [5], kampaně za reformu vzdělání v Pákistánu, 47 % dětí mezi 5 a 16 lety [6]nechodí do školy. Situace je ještě závažnější v Balúčistánu, kde do školy nechodí 66 % dětí [7].
Byl jsem vychován vzdělávacím systémem Balúčistánu a velice málo se od té doby změnilo. Abych si ověřil, že „kampaň proti podvádění“ je účinná nebo dokonce potřebná, rozhodl jsem se navštívit několik škol ve městě Gwadar a jeho periferiích, do nichž je zapsáno 33 % studentů, což je jedna z nejvyšších hodnot v Balúčistánu.
V jedné ze škol jsem se na kampaň zeptal Ahmada Balocha, žáka 9. třídy. Odpověděl: „Podvádění může být vrahem znalostí, ale o jakém vzdělání je řeč v našem případě? Když jsme neprobrali všechno učivo předmětu, co jiného může student dělat než podvádět, aby uspěl u zkoušek?“
Když jsem stejnou otázku položil dalšímu studentu, Munawaaru Alimu, řekl mi: „Nemáme učitele fyziky, probrali jsme se jen 1,2 cvičení v učebnici matematiky a zkoušky jsou za dveřmi. Nemáme žádnou jinou možnost než podvádět.“
Stížnosti studentů se jeví jako oprávněné. Když jsem navštívil střední školu v Ghatti Dhor, uviděl jsem studenty, kteří mají vyučovací hodinu venku, na verandě, sedíce na zemi. Ve škole učí pouze pět učitelů, ostatní chybějí. V budově školy je velký nepořádek.
Jako další jsem navštívil školu Kapri Muhallah v Sarbandaru, malém městě blízko Gwadaru. Místní říkají, že škola měla status střední školy (což znamená 6., 7. a 8. třídu), ale zchátralá budova má pouze dvě místnosti. Místní také říkají, že chybí mnoho učitelů.
Ve světle těchto zjištění těžko chápu smysl kampaně, která je namířena proti podvádění u zkoušek. Pokud studenty nikdo neučí, pokud vzdělávací infrastruktura neexistuje a jestliže většině škol chybějí učitelé, jaký je smysl kampaně? Je to zkrátka plýtvání zdroji.
Stav vzdělání v Pákistánu je celkově daleko od uspokojivé úrovně. Hlavními problémy, kterým je potřeba čelit, aby byla zlepšena úroveň gramotnosti, je špatná infrastruktura, existence vládních škol duchů [8] (škol bez učitelů), nedostatečná odborná příprava učitelů (většina z nich není pro práci kvalifikována [9]), významným faktorem je také finanční nejistota, která často rodičům zabrání zapsat děti do školy.