Tento článek a tuto rozhlasovou zprávu připravila Rae Ellen Bichell pro program The World a původně se objevila 15. dubna 2015 na serveru PRI.org. Zde ji uveřejňujeme na základě dohody o sdílení obsahu.
Abyste se mohli setkat s chovanci vězení ve finském městě Kerava, musíte se jen vydat po cestě lemované stromy a otevřít dveře skleníku.
„Být tady je vcelku uvolňující,“ říká Hannu Kallio, odsouzený pašerák drog. „Máme tu králíky.“
70 chovanců tohoto zařízení pracuje každý den ve skleníku. Dnes sázejí semenáčky v rámci příprav na velký jarní prodej. A ano, je zde ohrádka s králíky, se kterými si člověk může hrát nebo si je hladit. A také jsou tu ovce.
Nejsou tu ovšem žádné brány, zámky nebo uniformy – toto je otevřené vězení. Každý z těchto chovanců musel o své přeřazení zažádat. Vydělávají si kolem 200 Kč za hodinu, mají mobilní telefony, nakupují potraviny ve městě a mají každých několik měsíců tři dny volna. Věznici platí nájem a pokud se místo práce rozhodnou navštěvovat univerzitu ve městě, je jim poskytnuta podpora. Někdy také jedou pod dohledem tábořit nebo rybařit.
Vězni vědí, že utéct by nebylo těžké. „Můžete jít, kam chcete,“ říká Kallio. „Ale jestli utečete, půjdete zpátky do vězení. Tady je to lepší.“
Otevřené věznice byly ve Finsku zavedeny kolem třicátých let minulého století. Tehdy vypadaly spíše jako pracovní kolonie. Dnes představují poslední fázi pobytu ve vězení – než se vězni vrátí zpět do běžného života.
„Neplatí tu, že bychom zavírali lidi do konce jejich životů,“ říká Tapio Lappi-Seppälä, vedoucí Institutu kriminologie na Helsinské univerzitě, „a proto je potřeba investovat a ujistit se, že existuje možnost rehabilitace.“
Vždy tomu tak nebylo. Před několika desetiletími mělo Finsko jedno z nejvyšších procent vězňů v Evropě. Poté v šedesátých letech začali vědci severských zemích zkoumat, zda trest odnětí svobody skutečně pomáhá snižovat zločinnost. A došli k závěru, že nepomáhá.
„Toto bylo poprvé, kdy jsme měli k dispozici rozhodující výzkum, který ukázal, že věznění vlastně nefunguje,“ říká Lappi-Seppälä.
Během následujících třiceti let měnilo Finsko postupně svůj přístup k trestům. Na konci tohoto období „odvězňování“ má nyní Finsko jedno z nejnižších procent vězňů v Evropě. Lappi-Seppälä podotýká, že výsledkem nebyla vyšší zločinnost.
„Finská lekce ukazuje, že bylo bez problémů možné snížit míru používání vězení [o dvě třetiny]”, říká, „a to beze změny vývoje míry zločinnosti.“
Úspěšným receptem bylo postupné navracení do běžného života, které nabízí koncept otevřené věznice. Asi jedna třetina finských vězňů je umístěna v otevřených věznicích a finská Agentura pro trestní sankce udává, že u chovanců, kteří prošli otevřenými věznicemi, je menší pravděpodobnost opětovného uvěznění. Míra spáchání dalšího zločinu klesla na téměř 20 procent.
Otevřené věznice jsou také levnější. Ředitel finské Agentury pro trestní sankce Esa Vesterbacka říká, že odstraněním nutnosti používat zvláštní bezpečnostní systémy a zaměstnance – a ubytováním lidí v zařízeních připomínajících studentské koleje – se snížily náklady na jednoho vězně téměř na třetinu. To není hlavní důvod pro zavedení takového typu vězení, říká Vesterbacka, „ale pokud se vám v dnešních dnech něco podaří zlevnit, je to samozřejmě dobře“.
Jedna otevřená věznice je dokonce umístěna poblíž významné turistické atrakce Helsinek, u pevnosti Suomenlinna, která se rozkládá na osmi ostrovech. Jde o památku nacházející se na seznamu Světového dědictví UNESCO a během léta ji zaplavují velké počty turistů. Ovšem jediná věc, která dělí pozemek věznice od bloku obytných domů a muzeí, je žlutý laťkový plot.
„Vlastně si vůbec neuvědomíte, že se pohybujete uvnitř otevřeného vězení,“ říká Lappi-Seppälä. „Nikdo na to nepomyslí. A myslím, že to ani americkým turistům nepřijde děsivé.“
Místní lidé podle všeho souhlasí. Když mluvím s obyvateli poblíž otevřených věznic v Keravě a u pevnosti Suomenlinna, většina z nich je rozpačitá z otázky, zda jsou znepokojeni tím, že sdílejí město s odsouzenými. Někteří mi říkají, že tito vězni pomáhají komunitě obnovou historicky významných míst nebo čištěním veřejných prostor.
Je lákavé položit si otázku, jak by tento systém mohl fungovat v jiných zemích – zvláště v USA, kde je ve vězení větší procento obyvatel než kdekoli jinde na světě. Podle Heather Thompson, profesorky dějin na Temple University, která studuje vězení a lidi v nich, je složité něco takového zodpovědět, protože v USA taková diskuse neexistuje.
„Nyní se dostáváme teprve do bodu, ve kterém si uvědomujeme, že jsme do vězení zavřeli příliš mnoho lidí. Musíme ještě vést diskusi o skutečných podmínkách věznění, o tom, co lidé ve věznici vlastně zažívají, aby mohli být při návratu [do společnosti] právoplatnými lidskými bytostmi.“
Hannu Kallio, se kterým jsem mluvila v otevřené věznici Kerava, se právě chystal odstěhovat a strávit poslední měsíce svého trestu doma, prací v recyklačním centru, se svou ženou, dcerami a Jack Russell teriérem.
Jeho spoluvězeň Juha, který nechce uvést své příjmení, očekává své první dítě. Odpykává si doživotí, ale většina trestů je ve Finsku snížena na 10 nebo 15 let. „Je to vcelku velká věc,“ říká Juha, „ale nevím, kdy se dostanu ven. V zásadě ho bude muset vychovat jeho matka.“
Juha neví, kdy bude moci jít za svou novou rodinou, ale ví, že k tomu jednou dojde. A to vypovídá o mnohém v případě někoho, kdo začal ve věznici s maximální ostrahou a s doživotním trestem.