Aleppo, leden 1920: Arménští utečenci před nemocnicí. Fotografie od Michiganské univerzity, autorem je George R. Swain, Ann Arbor, Michigan.
24. dubna uběhlo 100 let od zabití milionu a půl lidí tureckými úřady. Osmanský stát vyhladil [1] téměř jednu třetinu tehdejší arménské populace.
22 zemí světa oficiálně uznalo arménskou genocidu [2], mezi nimi pět z Latinské Ameriky: Argentina, Bolívie, Chile, Uruguay a Venezuela.
Největší populace Arménů v Latinské Americe a třetí největší na světě se nachází v Argentině [3] a odhaduje se na 70 000 až 135 000 obyvatel, mezi které patří i rodina novinářky Laly Toutonian (@LalaKarenina [4]).
El relato de los abuelos de @LalaKarenina [4] llega hasta hoy: esto fue el #GenocidioArmenio [5] → http://t.co/VBxypRL23U [6] pic.twitter.com/MGC8V5JfRg [7]
— Infojus Noticias (@InfojusNoticias) April 24, 2015 [8]
Příběh prarodičů „Laly Kareniny“ [Lala Toutonian] je stále živý: Toto byla arménská genocida.
Novinářka Toutonian vypráví [9] serveru Infojus Noticias příběh svých prarodičů, kteří před masakrem utekli přes polovinu světa, aby začali nový život:
Nazlé, moje babička z otcovy strany, vyprávěla, že ani necítila, jak byla postřelena do ruky. Silně tiskla svého mladšího bratra, když si všimla hnědé, husté krve, která stékala po její ruce i po ruce jejího bratra. Zatímco toto vyprávěla, ukazovala svou jizvu, vraštila čelo, měla vážný pohled a pevný hlas…
Vartevar, můj dědeček z matčiny strany, vyprávěl, že před jeho očima – tyrkysovýma očima, které zářily až do jeho smrti ve věku 99 let – zabili jeho manželku a dítě. Že přežil v poušti, schovával se pod pískem, když šli kolem krvelační Turci, pil moč umírající muly, že jeho souputníci na pochodu smrti padali jako uschlé listy.
Turecko genocidu neuznává [10]. Připouští [11], že během první světové války zemřelo mnoho Arménů, ale dodává, že také byli zabiti Turci a že se odehrávaly masakry na obou stranách jako následek mezietnického násilí a celosvětového konfliktu.
Takové jsou následky genocidy: nenávist, zloba, bolest, zášť, rozdrážděný nacionalismus, levný šovinismus, a to vše se navzájem hrozivým způsobem přiživuje. Také ale úsilí udržet naživu kulturu, jazyk, náboženství, vzpomínku – to, co chtěli skrýt, usmrtit, umlčet.
Protože každý z těchto obrázků, každé umírající dítě, každá znásilněná žena, každý tetováním označený prarodič, každý sťatý člověk nám připomíná, že máme proč žít.
Protože v historii arménské genocidy chybí jedno slovo: spravedlnost.