Nilza Munambo poslouchá tlukot srdce plodu. Tato žena vede porodnické oddělení v nemocnici v oblasti Chokwe a pravidelně provádí císařské řezy, i když není doktorkou. Autorkou fotografie je Bridget Huber, uveřejněno se svolením PRI.
Tento článek a rozhlasovou zprávu vytvořila Bridget Huber [1] pro program The World [2], původně se objevily 27. dubna 2015 na serveru PRI.org [3] a jsou zde publikovány na základě dohody o sdílení obsahu.
Nilza Munambo je zodpovědná za porodnické oddělení jedné z nemocnic v mosambické oblasti Chokwe.
Během shonu ranní vizity Munambo kontroluje ženu, která se zotavuje z císařského řezu provedeného před několika dny. Matce se daří dobře, ale její dítě je příliš slabé, téměř i na to, aby plakalo – a matka ho nekojí.
„Jednou začal sát,“ říká Munambo o chlapečkovi. „Napil se jednou nebo dvakrát a pak přestal. Nyní už ani toto nezvládne.“
Jde o běžný den pro jakéhokoli doktora – až na to, že Munambo není žádnou doktorkou. Je součástí třídy zdravotnických pracovníků, která například v USA neexistuje. Říká se jim tecnicos neboli ošetřovatelé a provádějí téměř všechny chirurgické operace v Mosambiku. Tato země má pouze asi 20 kvalifikovaných chirurgů na přibližně 26 milionů obyvatel.
Nerovnoměrné rozložení chirurgů v Africe – v Jihoafrické republice žije 37 procent obyvatel jihovýchodní Afriky, ale je v ní 80 procent celkového počtu chirurgů. Obrázek od Davida Conrada, uveřejněn se svolením PRI.
Když Mosambik roku 1975 vyhlásil nezávislost na Portugalsku, došlo k exodu doktorů. Mnozí z nich měli smlouvu s koloniální vládou a odjeli do Portugalska. Ostatní se nechtěli pod novou socialistickou vládou věnovat medicíně a došlo tak z rozložení systému soukromé zdravotnické péče.
Nedostatek doktorů se ještě zhoršil, když o dva roky později vypukla občanská válka, říká Dr. Fernando Vaz, bývalý ministr zdravotnictví, který je nyní profesorem na Vyšším institutu zdravovědy v hlavním městě Maputo.
Podle Vaze byla situace „žalostná“, hlavně ve venkovských oblastech.
„Lidé umírali kvůli nejzákladnějším zdravotním problémům,“ říká. „Ženy byly zabíjeny potraty. Lidé umírali na následky postřelení do nohy.“
A tak Vaz jako chirurg přišel s nápadem, který měl být původně dočasným řešením: Školit nižší zdravotnický personál v chirurgických postupech pro záchranu života. Jde o taktiku, kterou využívají i další africké země.
Vaz odhaduje, že „ošetřovatelé“, kteří se specializují na porodnictví, pediatrii nebo obecnou chirurgii, v současnosti provádějí přibližně 80 až 90 procent chirurgických zákroků ve vesnických oblastech. Jedním z ošetřovatelů je i Munambo, která se věnuje řadě úkonů většinou vyhrazených porodníkům.
Pacient je připravován na operaci kýly ve vesnické nemocnici v Chokwe. Autorkou fotografie je Bridget Huber, uveřejněno se svolením PRI.
Někteří zdravotničtí odborníci vyjadřují znepokojení nad systémem, který se spoléhá na služby personálu bez lékařského vzdělání, studie chirurgických zákroků v Mosambiku i v jiných státech ovšem ukazují, že procento komplikací během operací „ošetřovatelů“ je přibližně stejné jako v případě zákroků prováděných doktory.
Tato práce v sobě ovšem skrývá mnohé výzvy. Když jsem na operačním sále s Munambiným kolegou Victorem Muitiquilem, vypadne elektřina ve chvíli, kdy se Muitiquile připravuje k operaci muže, který byl pobodán.
Nemocnice nedávno dostala generátor, ale ten ještě nefunguje, takže je potřeba někoho poslat, aby sehnal zdroj světla. Pacient je neklidný, hýbe sebou na stole. Muitiquile se ho snaží uklidnit, aby mu mohl zašít rány.
O několik minut později se zdravotní sestra vrací se světlem – s tím nejlepším, co našla. Je to maličký telefon Nokia. Muitiquile i sestra obrací oči v sloup a smějí se, trochu sklesle.
Čekání před porodnickým oddělením v nemocnici v Chokwe. Autorkou fotografie je Bridget Huber, uveřejněno se svolením PRI.
„Chudoba. Je tu absolutní chudoba,“ říká Muitiquile.
Mosambik je jednou z nejchudších zemí na světě. Munambo a Muitiquile zde čelí řadě výzev, které nemají co do činění s jejich kvalifikací, například co se týče vybavení. Rentgenové snímky jsou často příliš tmavé a nečitelné, lékařských oděvů je málo, protože se všechny perou v ruce.
Povolání ošetřovatele si také vybírá svou daň v osobní rovině. Muitiquileova rodina zůstala v hlavním městě Maputo a on ji vídá jen několikrát měsíčně. Ale když teď sedí potmě ve své kanceláří, tvrdí, že to za to stojí.
„Každý den pomáhám zmírnit utrpení lidí,“ říká Muitiquile. „Jsme to my, kdo pracuje na venkově, v terénu. Řešíme opravdu vážné problémy a děláme to na místní úrovni.“
Následující den ráno se Nilza Munambo připravuje na další císařský řez. Zákrok musel být odložen kvůli výpadkům proudu a nyní je porod již v plném proudu a pacientce se svírají prsty na nohou s každou kontrakcí.
Tato žena má již dvě děti a rozhodla se, že toto bude její poslední. Po porodu provede Munambo sterilizaci.
Munambo vede řez jejím břichem. Nejprve je tu vrstva tuku, pak hladká nafialovělá vrstva svalů – stěna dělohy. Dříve než bych čekala, ponoří Munambo ruku dovnitř a jediným pohybem vyjme kluzkou lidskou bytost.
„Ani nezapláče,“ říká Munambo.
Nilza Munambo rodí dítě pomocí císařského řezu. Autorkou fotografie je Bridget Huber, uveřejněno se svolením PRI.
Zdravotní sestra bere novorozeně a nese ho pryč.
Jsem trochu omámena – ale poté se rychle vzpamatuji, když vystříkne krev a jen těsně mine mou hlavu.
Když Munambo a sálová sestra dokončí svou práci, jdu přes porodnické oddělení, abych se podívala na novorozenou holčičku. Slyšela jsem, že jí museli dát kyslík. Ale když jsem ji našla, byla v hnízdě z bílých peřin a již téměř usnula v náručí babičky.
Vítej na svět, děvčátko.
Zpravodajská činnost Bridget Huber byla financována grantem Pulitzerova centra pro krizové zpravodajství [4].