Článek a rozhlasovou zprávu připravila Ruxandra Guidi pro pořad The World a původně se objevily 4. května 2015 na serveru PRI.org. Zde je přetiskujeme na základě dohody o sdílení obsahu.

Intipucá je malé město na jihovýchodě El Salvadoru, které leží blízko populární surfařské pláže. Ale důvod, proč toto město zná mnoho lidí zvenčí, nemá co do činění s turistikou. Intipucá je známá lidmi, kteří z ní odešli.

Odhadem 5 000 lidí pocházejících z tohoto města nyní žije ve Washingtonu nebo v jeho blízkosti. Starosta Enrique Méndez mi vyprávěl svou verzi příběhu, proč lidé začali masivně opouštět toto město směrem do USA.

„Bylo to kvůli ozbrojenému konfliktu tady v El Salvadoru,“ řekl. „A první, kdo odešel, byl Sigfredo Chávez.“

Starostův příběh není zcela pravdivý. Migrace začala na konci 60. let, alespoň 15 let předtím, než se El Salvador ponořil do občanské války. A když říká, že Sigfredo Chávez byl prvním migrantem tohoto města, několik lidí v jeho úřadě projevuje svůj nesouhlas.

Ukazuje se, že příběh prvního migranta města Intipucá je smíchán ze skutečnosti, domněnek a legend.

Jedna osoba, která tvrdí, že zná skutečný příběh, je Oscar Romero, Chávezův synovec. Brzy ráno ve všední den – než se vydá na cestu do práce – se s Romerem setkávám před sochou vztyčenou na počest jeho strýce na hlavním náměstí v Intipuce.

Při pohledu na hliněnou sochu muže s batohem přehozeným přes záda cítí Romero zjevně velkou hrdost.

„Je to první socha na světě věnovaná emigrantům!“, říká. „Nikdy jinde lidi nenapadlo vyjádřit uznání svému prvnímu migrantovi. Takže můj strýc je nyní mezinárodním symbolem!“

Chávez je v Intipuce rozhodně něčím na způsob lidového hrdiny. „Je v kondici a atletický,“ říká Romero a ukazuje na sochu. „Vidíte, že se jeho charakter otiskuje v obličeji: sebevědomý, motivovaný. Je otočený na sever, směrem k letišti.“

Chávez pochází z rodiny, která vlastnila místní pozemky a dostala se do nesnází po salvadorské zemědělské reformě. Podle příběhu byla jeho matka ambiciózní ženou a nabádala ho, aby odjel do USA a zlepšil postavení rodiny. Romero tvrdí, že jeho strýc opustil město v roce 1968 na turistické vízum – první místní migrant nepřekročil hranici mezi Mexikem a USA nelegálně pěšky, jak to po něm udělali mnozí jiní.

Odjel do Washingtonu a střípky o jeho osudu se po pár měsících donesly zpět. Můžete si tu zajistit slušné živobytí, když umýváte nádobí a uklízíte domy, říkal.

Mnoho místních ho následovalo a během několika let se Washington stal nejpopulárnějším cílem migrantů z Intipucy. Někteří místní tvrdí, že odsud do USA vyrazí každodenně 300 lidí, což je ovšem zjevně přehnané.

Ať jsou čísla jakákoli, peněžní poukázky začaly z Washingtonu proudit zpět do Intipucy. Pomohly zaplatit školu, stadión a kulturní centrum. Mít nějakou vazbu k prvnímu migrantovi se zde proto stalo věcí prestiže.

„Je to jako vyznamenání. Je to, jako kdybyste vyhráli nějakou cenu, když byla vaše rodina první, ze které někdo migroval,“ říká Jaqueline Portillo, ředitelka kulturního centra Intipucy a opatrovnice mnoha artefaktů, dokumentů a fotografií místních rodin. Uvnitř její zamčené zásuvky jsou Chávezovy staré pasy, jeho dokumenty týkající se rozvodu a rodinné snímky.

Není tedy nic nepřirozeného, že Chávezova rodina není jediná, která si nárokuje „migrační prvenství“.

Alfredito Arias trvá na tom, že jako první migroval on v roce 1967, s rozhovorem ale nesouhlasí. Tvrdí, že už svůj příběh neobhajuje před cizinci.

„Chávezova rodina má lepší dokumentaci než Alfredito Arias,“ říká Portillo. „Takže příběh Cháveze jako prvního migranta je prostě lépe podložen.“

Chávez zemřel v roce 2006, takže svůj příběh již vyprávět nemůže. Ale jeho vdova Elba Salinas stále žije v USA. Její synovec Hugo Salinas tvrdí, že ona by měla být považována za první migrantku. Kdyby nebylo jí, neodjel by prý Chávez do USA.

„Odjel s Elbou!“ zdůrazňuje Salinas. „Elba mi to řekla!“

Salinas mapuje podrobnosti příběhu své tety i mnoha dalších migrantů z Intipucy. On a Jaqueline Portillo plánují v Intipuce velkou akci při příležitosti 50. výročí místní migrace, které se bude slavit v roce 2018.

„Chci vytvořit pozitivní obraz svého města, protože nikdo nesbírá tyto osobní příběhy,“ říká Salinas. „Příběhy jako ten Martina Laza, který vám půjčil do letadla oblek, protože tehdy jste se na to museli hezky obléct. Nebo příběh ‚Teď cestujte, plaťte později‘ – půjčky, díky které jste si mohli dovolit zaplatit víza do USA.“

Salinas se obává, že tyto příběhy o imigraci a Intipuce upadnou během několika následujících generací v zapomnění. Dnes se odhaduje, že asi polovina obyvatel města žije v USA. Ulice jsou z velké části prázdné. Dokonce i dům Sigreda Cháveze je opuštěný – další pomník, kterým město oslavuje svůj vlastní exodus.

Tento příběh byl vytvořen ve spolupráci s organizací Round Earth Media.