Uruguayská věznice, ve které odsouzenci žijí jako ve vesnici

Fotografie z YouTube videa – vstup do věznice Punta de Rieles v uruguayském Montevideu, kde vězni žijí jako ve vesnici.

Věznice Punta de Rieles (Konec kolejnic) se nachází ve stejnojmené čtvrti stejného jména, ve které končila trasa prvních tramvají uruguayské metropole Montevidea. Zde žijí vězni podobně jako na svobodě v rámci systému, který se snaží polidštit výkon trestu.

Zvenku se neliší od ostatních věznic, je obehnaná plotem a hlídají ji stráže s puškami. Rozdíl je ovšem zjevný uvnitř, kde poskytuje své služby 200 vězeňských pracovníků, převážně žen. Tito zaměstnanci nejsou ozbrojeni a jsou vzděláni v oblasti sociální práce, psychologie a lidských práv.

Vězni v Punta de Rieles byli odsouzeni za nejrůznější zločiny s výjimkou sexuálních zločinů a obchodu s drogami.

Podle slov ředitele komplexu Rolanda Arbesúna je hlavní myšlenkou této věznice vést ji tak, jako by se jednalo o vesnici:

Líbí se nám přemýšlet o nás spíše jako o vesnici, která má dynamiku života co nejvíce podobnou životu venku. To znamená značný objem práce, důležité aktivity, ale také významnou přítomnost vnějšího světa uvnitř věznice Punta de Rieles. Protože pokud chce někdo připravit tyto lidi na život na svobodě, je potřeba je připravit v rámci prostředí, které se mu co nejvíce podobá – v rámci daných omezení.

Punta de Rieles byla otevřena v roce 2010 na místě staré konvenční věznice, a to jako součást projektu pro znovuoživení čtvrti. Jde o první uruguayské zařízení svého druhu, které řídí neozbrojení zaměstnanci. Uvnitř je běžné vidět sociální pracovníky, kteří žijí společně s vězni a pomáhají jim řešit jejich problémy. Cílem je nejen připravit chovance na život venku, ale také trest odnětí svobody polidštit.

Webová stránka Cosecha Roja (Červená sklizeň) nazývá tento projekt antivěznicí a zmiňuje některé podrobnosti o životě uvnitř:

Puntas de Rieles poskytuje přístřeší asi šesti stům vězňům. Neexistují zde vnitřní komise ani delegáti, to by vyvolávalo umělý odstup, dělení na „oni“ a „my“. Vztah je přímý a horizontální. Nejsou zde pokusy o útěk, neexistuje samotka pro trestání těch, kteří porušili pravidla soužití, ani prohlídky osobních věcí mimo zvláštních okolností, kdy jsou k dispozici přesná a konkrétní data o nějakých nepravostech. K těmto kontrolám nesmí dojít v noci.
[Někteří vězni] přijdou k řediteli, políbí ho na pozdrav (tento moderní zvyk vznáší otázky ohledně tradiční maskulinity) a poklepou po rameni, oslovují se křestním jménem.

Na místě je knihovna, centrum informatiky, pekárna a cukrářství, kde ti samí chovanci, kteří pečou pečivo, také své výrobky prodávají veřejnosti, cihelna, aby se vězni mohli naučit řemeslo, které by mohli vykonávat po skončení trestu. Je tady i centrum jógy. Na následujícím videu je vidět několik těchto aktivit a dokonce i sportovní soutěž.

V Punta de Rieles pracuje více než 85 % trestanců v některém z 22 podniků uvnitř věznice. Úroveň recidivy je velmi nízká, jen 2 % vězňů se do vězení vrací – jde o zásadní rozdíl oproti 50 %, které jsou průměrem v rámci místního vězeňského systému. Loni opustilo věznici 201 chovanců, jen čtyři z nich se dopustili nového zločinu.

Uživatelé Twitteru také vyjadřují spokojenost s výsledky inovativního systému:

Věznice Punta de Rieles, chovanci se mohou učit v hrnčířské dílně, věnovat se včelařství, pracovat v kavárně nebo na zahradě.

Student (můj bývalý student z lineární algebry I), chovanec věznice Punta de Rieles. Skvělý příběh.

Dnes je to jeden rok skvělé práce s vězni v Punta de Rieles! Jóga a hodnoty!

Během období diktatury (1973–1985) bylo toto zařízení mužskou věznicí, s otevřením další věznice byli chovanci odvezeni a vzniklo zde vězení pro ženy, ve kterém bylo drženo přes 700 politických vězeňkyň.

O této historii mluví Damián Barbosa:

Dnešní věznice Punta de Rieles má svou paměť.

Případ Roye Vitalise ukazuje výsledky této „jiné“ vize vězení:

Roy Vitalis, 36 let, je chovancem věznice Punta de Rieles. Každý den se po 9.00 ráno vydává na cestu na kole směrem na inženýrskou fakultu, kde studuje.

Na začátku měl být během vyučování dokonce spoután okovy a hlídán ozbrojenci, ale podařilo se mu těmto opatřením vyhnout. […] Nyní již není potřeba žádné zvláštní povolení. Odjíždí a vrací se na kole; ujede denně kolem 30 kilometrů, od pondělí do pátku.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.