„Už skoro polovinu svého života trávím ve Španělsku a mám pro tuto zemi jen dobrá slova, to samé platí o Bolívii.“ Soukromá Dianina fotografie, uveřejněno se svolením.

Toto je třetí článek ze série rozhovorů, které mapují zkušenosti obyvatel Latinské Ameriky, kteří opustili svou zemi při hledání nových příležitostí. Rozhovor byl původně uveřejněn na Anině blogu a na blogu věnovaném rozhovorům. Ana zde mluví s Dianou Dorado Cañellas, mladou Bolivijkou, která svou zemi opustila před dvanácti lety. Pro Dianu vedla tato zkušenost k rozdělení života na dvě poloviny, ve kterých má významné místo porušování konvencí a rozšiřování vlastního povědomí.

Diana Dorado má široký úsměv a v zásobě spoustu příjemných slov. Obojího využívá, když mluví o Bolívii, své rodné zemi. Při popisu charakteru Santa Cruz de la Sierra, jednoho z největších bolivijských měst, není potřeba scénář. Stačí nezapomenout na klima, jídlo a lidi.

Hlavně lidi. Ty jsou podle Diany tím nejdůležitějším pro osoby, které opustily svou rodnou zemi:

Ačkoli je to na začátku těžké, zjistíte, že tato fáze moc dlouho netrvá. Už skoro polovinu svého života trávím ve Španělsku a mám pro tuto zemi jen dobrá slova, to samé platí o Bolívii. A nyní dochází k opačnému procesu a místní lidé se chystají emigrovat [do Bolívie], můžu to jen doporučit. Budou se tam mít dobře, lidé se k nim budou chovat dobře.

Diana přijela do Španělska v patnácti letech, s málem. Střetla se s mnoha rozdíly. Tím prvním bylo místní klima:

Přijdete z dennodenního tepla a ze živosti, kterou přináší tyto teploty, a střetnete se s chladnějším prostředím, samotářštějším. Na začátku nemáte chuť zůstat, nechcete tady být, chcete se vrátit do Latinské Ameriky, ale později už ne. Zapomenete na to a začnete se cítit dobře. […] Ten rok, ten první, jsem sklízela vinnou révu s myšlenkou vrátit se s penězi do Bolívie; ale když jsem je měla, napadlo mě dalších tisíc možností, jak si je užít ve Španělsku.

Život Diany, které je sotva 28 let, má podle ní dvě poloviny. Strávila skoro stejnou dobu ve Španělsku jako v Bolívii, ale již nezvažuje návrat. Postupně si zvyká a vnímá rozdíly. Říká, že je ve Španělsku šťastná a spokojená, většina její rodiny žije blízko. Také tvrdí, že jde zde mnoho svobod vycházejících z bezpečnosti. Žije daleko od městského násilí, které opanovalo mnoho bolivijských ulic.

Diana ovšem vypráví, že její tamní život byl velmi „klidný“. Ze střední školy domů a odtud opět do školy:

O nedělích kostel, ačkoli to bylo z vlastní vůle, protože má matka nám nikdy nevštěpovala žádné náboženství, jen jsem byla taková. Vyjít si tam znamenalo projít se se svými bratry a svou švagrovou, protože mě nenechávali samotnou. Když jsem ovšem přijela do Španělska, vše se radikálně změnilo.

Diana vzpomíná, že po příjezdu „začnete více o věcech přemýšlet, zpochybňovat všechno ve velké míře a začnete si ujasňovat, jaké jsou vaše ideály“:

Samozřejmě to byl také vliv věku, ale vždy jsem si myslela, že pokud bych tam zůstala, neměla bych takovou myšlenkovou svobodu. Tady vidíte věci jinak. Například pokud jde o sexualitu. Tam bych si nikdy neodvážila sama sobě přiznat, že jsem lesba. Ani by nemělo smysl o tom přemýšlet. Skončila bych jako zbabělec. Ale tady mám možnost být svobodná, vědět s naprostou jistotou, že nedělám nic špatného.

A pokračuje:

Tam je nemožné chodit v ranních hodinách samotná po ulici, buďto tě doprovází nějaký muž, nebo zůstaneš doma. Tady máš příležitost být svobodná.

Diana je ovšem i přes překážky a nesoulady zamilovaná do Latinské Ameriky a jejích složitostí:

Líbí se mi od začátku do konce, také se svojí ohromnou rozličností, což je ovšem pro některé lidi důvodem k rasismu. V Latinské Americe se můžete setkat s velkou mírou diskriminace mezi občany navzájem, což nikdy nepochopím. V Evropě je to jiné, rasismus existuje, ale ne tahle vnitřní bitva, kterou trpí Latinská Amerika.

Z hlediska zpráv a novinek se Diana cítí od své země oddělena. Každodenní spojení s Bolívií jí zajišťuje rodina a digitální média jako El Deber nebo kanál Unitel. Dianiny věty jsou plné odkazů k historii Španělska a Bolívie a pohledu na obě země zvnějšku. Ve zkušenosti této Bolivijky se spojují identity a pokračuje vývoj, její zkušenosti z tady a tam se navzájem doplňují:

Jsem už dvanáct let mimo Bolívii. Ačkoli se to nemusí zdát moc, je to polovina mého života. Ovšem naplňuje mě hrdostí a uspokojením říci, že jsem Bolivijka. Ačkoli myslím, že lidé zvenku znají z Bolívie jen La Paz, [hlavní město] Sucre vždy zůstává v pozadí. Líbí se mi také, že je v mé zemi nejstarší město na světě stejně jako nejvýznamnější solné jezero a další spousta věcí, které jsou v Bolívii uznané za světové dědictví. To vše a také Majadito, samozřejmě. Nezapomněla jsem na místní jídlo.