Dodnes existují v Kolumbii domorodé kmeny, které praktikují mrzačení ženských pohlavních orgánů, známého také jako ženská obřízka. Tím je Kolumbie jedinou zemí Latinské Ameriky, kde se tento zvyk uskutečňuje, jak potvrzují mimovládní organizace:
En pleno S XXI,la ablación llega a 140 millones de mujeres y a 26 paises en el mundo y entre estos Colombia.NÓ A LA MUTILACIÓN FEMENINA !!
— Pedro serrano (@peter5519toli) 23 Jul 2015 [1]
Ve 21. století se ženská obřízka týká 140 milionů žen a 26 zemí světa, mezi něž patří Kolumbie. NE MRZAČENÍ ŽEN !!
V roce 2007 se objevil případ smrti skupiny nezletilých dívek z domorodé komunity emberá [2]. Pět let později, v roce 2012, bylo dosaženo veřejného prohlášení domorodých autorit, které rušilo zmiňované praktiky. Ale minulý rok čtyři dívky z etnika emberá zemřely [3] na následky obřízky.
Y donde dejan las noticias de la mutilación femenina que se vive entre las mujeres Embera? Si, aquí en Colombia… https://t.co/B2DdRf6ppX [4]
— PO DRI 2 (@Street66x) 7. srpen 2015 [5]
A kde jsou zprávy o ženské mutilaci, kterou prožívají ženy kmene Embera? Ano, tady v Kolumbii…
Alberto Wuazorna, vrcholný představitel etnika emberá chamí [6] (jehož členové žijí na západních a centrálních pohořích kolumbijských And [7]), více než tři roky pracoval na zvyšování citlivosti etnika vůči obřízce s cílem dosáhnout její zrušení. Jak lze předpokládat, nebyla to lehká práce, protože zasahuje do oblasti ženské intimity. Na základě svých zkušeností prohlásil [8], že „čelíme otázce, jež je tu staletí, procesu, který je starý víc než dvě stě let, a nemůžeme čekat, že zmizí za tři roky“.
Příběh o tom, jak se ženská obřízka dostala do Ameriky, „osciluje mezi historií a mýtem“. Víctor Zuluaga [9], penzionovaný historik Technologické univerzity v Pereiře, který od sedmdesátých let pracoval v komunitách emberá chamí v Risaraldě, vypráví:
[…] v 17. století, kdy osadníci již měli kontrolu nad většinou domorodých národů, členové kmene chamí zůstali nepodrobení. Byl to téměř nomádský národ, který žil více z lovu a rybolovu než z obdělávání půdy či hornictví. Řešením pro ně se stalo putování: využívali je na přepravu nákladů mezi pobřežím a horami. Jejich trasa procházela přes Tadó, vesničku bohatou na zlato, která je dnes součástí departementu Chocó, kde pracovaly stovky afrických otroků. Když se v neděli všichni sešli, někdy i v sobotu, indiáni i otroci měli „malý kousek svobody“, kde mohli sdílet zvyky a rituály.
Otroci, které Zuluaga zmiňuje, pocházeli z Mali a také byli zvyklí na to, že muži trávili hodně času mimo domov. Členové kmene emberá trávili dva až tři týdny na lovu ztraceni v pralesu. Proto jim otroci z Mali ukázali [9] „léčbu“ s cílem mít pod kontrolou ženskou sexualitu.
Domorodci z etnika emberá chamí jsou mezi třicítkou kolumbijských domorodých kmenů, které jsou na pokraji zániku. V minulosti žili v ohrožení zániku kvůli extrémní chudobě, která postihuje mnoho členů kmene, oběti v tom lepším případě vyloučení a diskriminace, uprostřed palby ozbrojených skupin.
Lidskoprávní organizace zabývající se i obranou žen odhadují, že ve světě žije 100 až 130 milionů žen [10], které podstoupily ženskou obřízku. V případě Kolumbie experti tvrdí [10], že v komunitě emberá chamí docházelo k úmrtí tří až čtyř dívek ročně na následky komplikací po „léčbě“.
„Jsem žena, jsem z kmene emberá a neuznávám ženskou obřízku.“ Odkaz, který teď šíří Norfilia Caizales, poradkyně pro ženské otázky u Regionální domorodé rady v Risaraldě (Consejo Regional Indígena de Risaralda, CRIR), i další ženy nemůže být jasnější a přesvědčivější. „Od roku 2007 hledáme nové cesty k posílení našich dívek a je čas říct konečně: Ne ‚léčebným‘ praktikám,“ dodala Norfilia.
Podle dat Unicefu se mrzačení ženských pohlavních orgánů koncentruje v pásmu 29 zemí [11] Afriky a Středního Východu.