[1]Minilekce islandštiny na opěradle v letadle patřícím společnosti Icelandair. Fotografie ze serveru Flickr, uživatelka jayneandd. V rámci licence CC BY 2.0
Tento článek a rozhlasová reportáž Patricka Coxe [2] pro podcast The World in Words [3] se původně objevily 3. června na stránkách Public Radio International [4]. Zde jsou znovu zveřejněny na základě dohody o sdílení obsahu.
Jón Gnarr je znám jako bavič, který se stal starostou Reykjavíku [5].
Je také velkým milovníkem islandského jazyka a má strach o jeho budoucnost.
„Myslím si, že islandština nepřežije,“ říká Gnarr. „Pravděpodobně v tomto století přijmeme za svůj jazyk angličtinu. Domnívám se, že je to nevyhnutelné.“
Tento názor nevybočuje z normy. Podle některých lingvistů je velmi pravděpodobné, že angličtina zvítězí nad islandštinou. K nim patří také Ari Páll Kristinsson, vedoucí jazykového plánování v Ústavu pro islandská studia, což je islandská vládní agentura pro jazykový výzkum.
„Angličtina je teď všude, od našeho narození až do chvíle, kdy zemřeme,“ říká Kristinsson.
Myslí to doslova. Instrukce k přístrojům používaným při porodech jsou v angličtině, takže zdravotnický personál ji musí ovládat. Podle Kristinssona vzpomínají na pohřbech přátelé a příbuzní na své blízké písněmi zpívanými v angličtině.
Být svědkem opomíjení vlastního mateřského jazyka je obrovským problémem pro jakoukoli jazykovou skupinu. Pro Islanďany je to obzvlášť bolestivé.
Dokládá to průzkum připravený Zuzanou Stankovičovou, Slovenkou žijící posledních pár let v Reykjavíku a studující islandský jazyk. Zdálo se jí, že Islanďané mají neobvykle silný vztah k mateřštině. Aby si to ověřila, požádala Slováky a Islanďany, aby definovali svou národnost.
Většina Slováků odpověděla, že jsou Slováci, protože této národnosti jsou jejich rodiče anebo protože se na Slovensku narodili.
Odpověď Islanďanů se lišila. Obvykle zněla takto: „Jsem Islanďan, protože mluvím islandsky.“
Země, národ a jazyk
Většina dospělých Islanďanů si vzpomíná na píseň „Země, národ a jazyk“, kterou zpívávali ve škole. Předlohou jí byla báseň Snorriho Hjartarsona z roku 1952, kdy se Island stal novým státem.
„Země, národ a jazyk byly svatou trojicí – ne skutečnou svatou trojicí, ale něčím podobným,“ říká Kristinsson. Toto vlastenecké přesvědčení mu bylo vštípeno v dětství.
„Kdybychom ztratili islandský jazyk, zanikl by islandský národ,“ pokračuje Kristinsson. „Jestliže neexistuje islandský národ, neexistuje islandská suverenita.“
Island se zbavil koloniální nadvlády Dánska teprve během 2. světové války. Konečně bylo dosaženo svaté trojice. Téměř okamžitě však nastal těžký úkol pro jazyk, i když tehdy si to ještě nikdo neuvědomoval. Objevil se v podobě 40 000 amerických vojáků, kteří byli na Island umístěni během války. Americká armáda opustila Island úplně teprve v roce 2006.
Tou dobou většina Islanďanů mluvila vedle svého mateřského jazyka plynule anglicky.
Pak následovala urbanizace, cestování letadlem, satelitní televize a Internet, které přinesly změny v každé zemi. Na Islandu ale tyto změny byly pravděpodobně větší a mnohem rychlejší. Ta tam byla izolace, která tolik islandštinu chránila.
„Když jsem vyrůstal já, velmi málo lidí mluvilo anglicky,“ říká Gnarr. „Vlivem televize a hudby se pro mou generaci stalo nezbytným, aby uměla anglicky.“
Gnarrovy děti mluví anglicky líp než on a mají přátele po celém světě, s nimiž komunikují na sociálních sítích.
„Nemluví ale tak dobrou islandštinou jako já“ tvrdí Gnarr. „K této drastické změně došlo za velmi krátkou dobu.“
Podle jazykových puristů, jichž jsou na Islandu spousty, by islandština měla největší šanci na přežití, kdyby se vzdorovalo anglickým slovům a používala se islandská archaická a složitá gramatika. To je konec konců to, co činí islandštinu jedinečným jazykem. (Zde [6]si můžete přečíst o snahách Islanďanů zmodernizovat svůj jazyk recyklací starých slov.) Argumentují tím, že pokud islandština bude znít podobně jako jiné jazyky, lidé si jí nebudou tolik vážit.
„Myslím si, že lidé, obzvlášť starší lidé, jsou k používání angličtiny velmi skeptičtí,“ říká Larissa Kyzerová [7], Američanka, která žije v Reykjavíku a studuje islandštinu.
Všimla si také velké kampaně, jež má přimět Islanďany k tomu, aby byli na svůj jazyk hrdí. „V mimoškolním programu, kde pracuji, jsou teď na zdech plakáty: ,Islandština je naše mateřština‘,“ říká Kyzerová. „Měla jsem učitelku, která svým dětem říkávala, že mohou nadávat, kolik budou chtít, pod podmínkou, že použijí islandská sprostá slova.“
Kam se islandština ubírá?
Pro budoucnost islandštiny se nabízí několik možností. Tady zmíníme dvě.
První vychází z úcty Islanďanů k vypravěčství. Od ság spadajících do prvních let existence Islandu až po neskutečný počet současných autorů. Někteří jazykovědci mají za to, že kritický mezník pro islandštinu – okamžik, kdy by se tento jazyk mohl vytratit ze srdcí Islanďanů – by nastal ve chvíli, kdy by básnící a romanopisci přestali tvořit v islandském jazyce. Sverrir Norland [8] si něco takového zažil.
Mladý Islanďan opustil svou vlast a vydal se do Londýna na kurz tvůrčího psaní, aby se zlepšil ve své tvorbě.
„Samozřejmě jsem musel psát v angličtině,“ říká Norland.
Nejdřív měl pocit předstírání, který se ale změnil v pocit uvolnění, což mu připomnělo slova přisuzovaná zpěvačce Björk.
„Řekla něco ve smyslu ,Když jsem začínala poprvé zpívat v angličtině, měla jsem pocit, že lžu.‘,“ povídá Norland. „Je to tak nějak hrozné, ale zároveň i jaksi osvobozující. Můžete být kýmkoliv chcete.“
Dokonce můžete předstírat, že nejste Islanďan.
Norland tak daleko nezašel. Dnes totiž opět píše islandsky. Psal by ale ještě někdy další knížky anglicky? Podle něj se to nedá vyloučit.
Tohle je tedy první možnost – že někteří autoři mohou přejít k angličtině a vyslat tak jasný signál svým čtenářům na Islandu.
Tady je ta druhá a slibnější možnost: islandštinu může oživit imigrace.
V malém městečku Flúðir odděleného od Reykjavíku horským pásmem žije Azeb Kahssay, spoluvlastnice etiopské restaurace Minilik [9]. Jejím mateřským jazykem je amharština. Na Islandu žije 7 let a podle svých slov islandštinu pochytila celkem rychle.
„Islandštinu ovládám lépe než angličtinu,“ tvrdí Azeb. Stejně jako její manžel, Islanďan, s nímž komunikuje v jeho mateřském jazyce. Kahssay je pravděpodobně jediná Etiopanka na světě, která mluví islandsky lépe než anglicky.
Islanďané obdivují imigranty jako Kahssay, která se jejich jazyk naučila. Tradicionalisté se ale zároveň obávají, že nerodilí mluvčí mohou islandštinu změnit. Ostatní si myslí, že imigranti mohou tento jazyk zachránit. „Moc se těším na to, až přistěhovalci začnou psát knížky ve své vlastní verzi islandštiny a budou tvořit nová slova,“ říká spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttirová. „Takový by měl jazyk být: živý, nápaditý, vynalézavý. Stejně jako byl jazyk legend před mnoha sty lety.“ Sama ovládá jazyků několik, píše však zásadně pouze ve své mateřštině. „Domnívám se, že svět potřebuje příběhy vyprávěné v islandštině.“ Což je přesně to, čím se zabývá Ólafsdóttirová. Dva z jejích románů jsou přeloženy do angličtiny. Jeden z nich, „Motýli v listopadu“ [10], je komický, smutný a nesentimentální směšnohrdinský epos. Lze z něj vycítit vliv starodávných ság.
Sverrir Norland, který psal knihy v angličtině, dnes však píše v islandštině, se domnívá, že s psaním a mluvením islandsky přichází islandská identita.
„Když příběh vyprávím v islandštině, myslím na islandské čtenáře a předpokládám, že mají podobné zkušenosti a vědí, o čem mluvím,“ říká Norland. „Když bych ale psal o Islanďanech v angličtině, musel bych mnohé vysvětlovat, takže by to vyznělo zcela jinak.“
Podcast The World in Words je na Facebooku [11] a iTunes [12].
[13]Za podpory programu National Endowment for the Humanities