Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Jsem doma v Paříži i v Bejrútu

Meme widely shared in solidarity with the victims of the Paris attacks.

Internet zaplavily symboly vyjadřující solidaritu s oběťmi pařížských útoků.

Pocházím z privilegované frankofonní komunity v Libanonu. Francie pro mě proto byla vždy druhým domovem. Paříž znám stejně dobře jako Bejrút. Zrovna před pár dny jsem se odtamtud vrátil.

Jsou za námi dvě hrůzné noci plné násilí. Tu první zahynulo v Bejrútu 40 lidí, druhou přes 120 v Paříži.

Je mi jasné, že svět soucítí spíše s těmi, kteří zemřeli v Paříži, než s mými spoluobčany z Bejrútu.

My nemáme na Facebooku volbu „jsem v bezpečí“. Nám v půlnočních zprávách nekondolují nejvyšší státníci světa ani miliony uživatelů na internetu.

My neupravujeme zákony, které následně ovlivní životy milionů nevinných uprchlíků.

Je více než zřejmé, jak se věci mají.

Nejsem z toho rozhořčený, ale jednoduše smutný.

Není lehké přijmout, že přes všechno to, co bylo doposud řečeno, přes všechnu tu progresivní rétoriku, skrze kterou má promlouvat zdánlivě jednotný hlas lidstva, je většina zástupců našeho zvláštního živočišného druhu z dominantního chápání pojmu „svět“ vyloučena.

A jsem si vědom toho, že ani já sám slovem „svět“ nemyslím svět celý. Protože takto mocenské struktury fungují.

Na mně nezáleží.

Mé „tělo“ ve „světě“ nehraje roli.

Když zemřu, nic se nestane.

Znovu opakuji, že necítím vztek.

Toto mé prohlášení je prostý fakt. Ano, je to politický fakt, ale to na věci nic nemění.

Nejspíš bych nějaký vztek cítit měl, ale bohužel zjišťuji, že na to nemám sílu.

Vím, že mám obrovské štěstí v tom, že když zemřu, zůstanu v myslích svých přátel a blízkých. Pár lidí různých národností možná napíše vzkaz na můj blog. To je na internetu to krásné. Na internetu, který ale nemá dosah ke všem lidem na světě.

Dnes více než kdy před tím rozumím tomu, co myslel Ta-Nehisi Coates tím, když psal o černém těle v Americe. Myslím, že by bylo fajn vyprávět i příběh o arabském těle, o těle původních obyvatel Ameriky, o aboridžinském těle, indiánském těle, kurdském těle, pákistánském těle, čínském těle a spoustě dalších.

Lidstvo není jedno tělo. Ačkoliv má pocit, že by nyní už mohlo být. Možná že je tato představa sama o sobě iluzivní. Ale možná bychom si tuto iluzi měli dobře chránit, protože si nedokážu představit, jak by dnes svět bez této, ať již velmi neurčité, představy vypadal.

Některá těla jsou globální, ale většina jich zůstává lokálními, regionálními, „etnickými“.

Myslím na všechny oběti pátečního i čtvrtečního útoku i na všechny ty, kteří budou v budoucnu diskriminováni v důsledku dalších akcí masových vrahů i v důsledku selhání představy, že lidstvo je jednotná entita.

Pevně doufám, že budeme všichni dostatečně silní a odoláme tomu, do čeho se nás tito agresoři pokoušejí vmanipulovat. Snažím se být optimistou a věřím, že jdeme správným směrem, ať už nás na této cestě čeká cokoliv.

Musíme o těchto otázkách mluvit. Musíme mluvit o rase. Prostě musíme.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.