Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Tvrdý život těch nejzranitelnějších v jordánských uprchlických táborech

PHOTO: Noon Arabia

Děti si hrají v neoficiálních stanových osadách v Jordánsku. Foto: Noon Arabia

Představte si, že se místo ve své posteli probudíte na podlaze. Představte si, že nad hlavou nemáte žádný strop a okolo vás chybí betonové zdi, které by vám poskytly úkryt. Máte pouhý stan či karavan, a to pouze pokud máte štěstí. Představte si, že ztratíte vše, co jste kdy vlastnili, včetně své rodiny, příbuzných a přátel. Toto zažívají milióny Syřanů již od března 2011, kdy v Sýrii propukly protesty. Syřané, kteří ztratili své domovy a existenční prostředky, byli přinuceni uprchnout před válkou odehrávající se v jejich vlasti do sousedních zemí a hledat zde bezpečí a úkryt. Od té doby jsou z nich uprchlíci.

Já a mí tři přátelé jsme první listopadový týden roku 2015 cestovali do Jordánska, abychom pracovali mezi dobrovolníky, kteří zde podporují syrské uprchlíky, a abychom na vlastní kůži zažili podmínky, v nichž tamní uprchlíci žijí.

Podle Amnesty International více než 4 milióny syrských uprchlíků (95 procent) pobývá pouze v pěti státech. V Turecku, Libanonu, Jordánsku, Iráku a Egyptě. V Jordánsku je jejich počet přibližně 650 000, což je asi 10 procent celkové populace Jordánska. Navíc zde posledních několik let pobývá i obrovské množství uprchlíků z Palestiny a Iráku, a to navzdory socioekonomickým výzvám, jímž Jordán čelí.

UNHCR Report on Registered Syrian Refugees in Nov. 1, 2015

Zpráva UNHCR z 1.listopadu 2015 o registrovaných uprchlících

Přibližně 80 procent syrských uprchlíků v Jordánsku žije v neoficiálních stanových osadách hostitelských komunit v městských částech na severu země. Zbývajících 20 procent žije v táborech Zaatari (ten je považován za druhý největší uprchlický tábor na světě), Marjeeb al-Fahood, Cyber City a Azraq, postavených na půdě poskytnuté Jordánskými orgány.

Humanitární výzva OSN pro syrské uprchlíky je financována pouze ze 45 procent. Kvůli nedostatku financí ti nejvíce zranitelní syrští uprchlíci v Jordánsku dostávají pouze 20 JD na měsíc, ekvivalent 690 korun. To znamená, že více než 80 procent syrských uprchlíků v Jordánsku žije pod místní hranicí chudoby. Syrští uprchlíci si jen těžko hledají v Jordánsku práci, která by jim pomohla přežít, a to od té doby, co je dle jordánského práva pro většinu z nich trestné pracovat. Proto přijímají příležitostné práce s nízkým platem, které by Jordánci obvykle nedělali. Pokud by byli přistiženi, riskují, že budou deportováni zpátky do Sýrie. Některé děti jsou také nuceny, aby pracovaly a zabezpečily tak jídlo pro své rodiny.

Navštívili jsme oficiální uzavřené tábory Zaatari a Azraq, kde je vyžadováno vládní povolení, avšak mohli jsme zde vstoupit pouze do neoficiálních stanových osad. Naše cesta byla naplánována Catherine Aschcroftovou, specialistkou pro mobilizaci zdrojů, konzultantkou Mercy Corps a zakladatelkou Helping Refugees in Jordan (HRJ), se kterou jsme celý minulý rok spolupracovali. Catherine je také matkou tří dětí a zejména humanitární pracovnicí, která obětuje svůj čas a úsilí pro tuto věc. Jejím heslem je „pokud dítě potřebuje boty, nezáleží na tom, kde se narodilo“.

Catherine přeměnila svou garáž na místo pro přijímání materiálních darů, jako je oblečení, boty, přikrývky, matrace, topidla a invalidní vozíky, a její obývací pokoj se stal bazarem, kde prodává ruční výrobky, šátky a koberce, aby získala finanční prostředky. Minulý rok její projekt získal bezmála půl milionu dolarů. 102 tunových nákladních aut každý den dopravuje přikrývky, šaty a boty, bedny s potravinami a školní nábytek uprchlíkům napříč Jordánskem, a to bez jakýchkoliv správních poplatků.

PHOTO: Noon Arabia

Catherinina garáž se stala sběrným místem pro materiální dary. Foto: Noon Arabia

První den jsme zamířili do tábora Azraq v severním Jordánsku a navštívili zde školu vybudovanou s pomocí darů vybraných organizacemi Helping Refugees in Jodan a Mercy Corps, které spolupracují s organizací Azraq Women Association. Tato škola se skládá ze čtyř karavanů, kde každý tvoří jednu třídu a v každé je vyučován jiný ročník od 1. až po 4. Dále pak z malého hřiště a pátého karavanu, který slouží jako školící centrum vyšívání. Žáci navštěvující tuto školu byli syrští uprchlíci žijící na vesnici, stejně jako někteří Jordánci. Nové dary pomohly vybudovat také knihovnu a dílnu nacházející se v patře nad existující administrativní budovou.

Poté jsme navštívili nové místo, které bylo připravováno pro další stany a karavany, ve kterých budou v budoucnu třídy. Vedoucí Azraq Women Association nám řekla, že oblast bude ráno využívána jako škola a odpoledne zde budou dílny a školící projekty, které syrským uprchlíkům přinesou pracovní příležitosti. Zaměstnání jako je prodej domácích potravin a tradiční ruční práce by vytvářely příjmy, které by pomohly zlepšit jejich životní úroveň.

„. . . . když jsme seděli ve stanové škole, viděli jsme, že děti jsou velmi dychtivé a chtějí, aby vyučování co nejdřív začalo. Mnoho z nich nebylo ve škole po celé čtyři roky, ale nadšeně nám líčily, co si stále ještě pamatují.“

Později odpoledne jsme navštívili neoficiální stanovou osadu v severním Azraqu. Bylo zde několik stanů poskytujících přístřeší několika rodinám. Byli jsme zděšeni, v jak mizerných životních podmínkách tamní lidé žili. Byl zde zřejmý nedostatek zdravotnických zařízení a lékařské péče a některé z dětí byly kvůli podvýživě nedostatečně vyvinuté. Přesto, když jsme seděli ve stanové škole, viděli jsme, že děti jsou velmi dychtivé a chtějí, aby vyučování co nejdřív začalo. Mnoho z nich nebylo ve škole po celé čtyři roky, ale nadšeně nám líčily, co si stále ještě pamatují. UNICEF byl schopný jim poskytnout dva učitele, kteří sem zavítají pouze dvakrát týdně, jelikož místní terén a velká vzdálenost dělá přístup k tomuto místu velmi obtížným. Opustili jsme tábor zarmouceni a cítili jsme, že podpora poskytována skrze naše příspěvky a dary je jen kapkou v moři.

PHOTO: Noon Arabia

Třída v karavanu v táboře Azraq, Jordánsko. Foto: Noon Arabia

Druhý den brzy ráno jsme se zastavili v domě Catherine a naložili jedno z aut bundami, botami, topidly a sušeným mlékem a vyrazili jsme do vesnice Zaatari. Když jsme dorazili do vesnice, zastavili jsme se v místní organizaci zvané White Hands for Social Development. Byly nám zde představeny aktivity na podporu syrských uprchlíků a místní komunity, jako jsou mikro-půjčky pro malé živnosti a dílny. Vedoucí organizace nás provedl některými tamními příbytky.

První stanové obydlí, které jsme navštívili, se nacházelo uprostřed ničeho, byla zde pouze cisterna s vodou pro všechny rodiny žijící ve stanech roztroušených kolem ní. I přes obtížné životní podmínky nás místní děti vítaly s úsměvy na tvářích a v místní třídě jsme poté viděli jejich malebné kresby na zdech. Když jsme odjížděli, viděli jsme, jak nákladní auto přiváží místní muže, kteří celý den pracovali na polích. Přemítala jsem nad tím, kolik si ten den vydělali.

„Zajímalo mě také, proč si některé rodiny vybraly cestu opustit chráněné uprchlické tábory zřízené jordánskou vládou a UNHCR a zvolily si neoficiální stanové osady s minimální podporou. Dozvěděla jsem se, že život v uzavřených táborech byl stejně nevalný.“

Poté jsme navštívili další neoficiální stanovou osadu na střežené soukromé farmě. Dovezli jsme topidla a podívali se na další školu. Děti měly zimní oblečení, nicméně žádné z nich nemělo ponožky nebo boty, které by je ochránily před chladným počasím. Stany vypadaly, že nevydrží prudké deště, které s sebou přinese nadcházející zima. Když jsme zamířili zpět do Amman, předpověď počasí hlásila, že v příštích několika dnech zde udeří bouře. Byli jsme touto zprávou vyděšeni, avšak později nás utěšily zprávy, že školy, které jsme navštívily, jsou všechny chráněny proti vodě a mají navíc plachty a lana, které je chrání před bouřemi.

Před odjezdem do Jordánska jsem sledovala zprávy o syrské uprchlické krizi. Viděla jsem zprávy, které popisovaly útrapy syrských uprchlíků, nicméně to, čeho jsme byli svědky během naší krátké návštěvy, bylo opravdu zničující. Syrští uprchlíci v neoficiálních osadách potřebovali řádný úkryt, potraviny a oblečení. Co mě nejvíce zasáhlo, byly podmínky dětí, podmínky syrské budoucí generace. Potřebovaly nejen řádný domov, ale také zdravotní péči a formální vzdělání. Mnoho z dětí nebylo ve škole po mnoho let, což přináší vážné limity pro jejich budoucnost.

PHOTO: Noon Arabia

Shahdje jedna z mnoha dětí vyrůstajících za těžkých podmínek v jordánských uprchlických táborech. Foto: Noon Arabia

Zajímalo mě také, proč si některé rodiny vybraly cestu opustit chráněné uprchlické tábory zřízené jordánskou vládou a UNHCR a zvolily si neoficiální stanové osady s minimální podporou. Dozvěděla jsem se, že život v uzavřených táborech byl stejně nevalný. Byly přeplněné, nabízely omezené pracovní příležitosti a zpravidla v nich nebylo bezpečno. Ti, kteří žijí v těchto táborech, se často cítí uvězněni, v nebezpečí a zoufale – ačkoliv při odchodu z těchto táborů jen vymění jednu útrapu za jinou.

Jak syrský konflikt pomalu vstoupil již do pátého roku a situace se jen zhoršuje a stává se pro syrské uprchlíky stále více zoufalou, jejich naděje na návrat domů se začínají vytrácet. Během doby strávené mezi Syřany, kteří hledali v Jordánsku útočiště, jsem pochopila, proč si někteří zvolí riskovat vše, snaží se překonat nebezpečné vody a najít tak lepší životní podmínky v Evropě. Hnací silou jsou pracovní příležitosti a mimořádný příjem, který mohou posílat svým příbuzným do Sýrie, a poté také naděje, představující bezpečí a lepší budoucnost pro jejich děti.

Pro více informací o práci Catherine Ashcroftové se syrskými uprchlíky v Jordánsku navštivte stránku Helping Refugees in Jordan na Facebooku.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.