- Global Voices v češtině - https://cs.globalvoices.org -

Jak kulturně citlivá péče o duševní zdraví pomohla mladé somálské Američance zůstat nezlomnou

Kategorie: Severní Amerika, Subsaharská Afrika, Somálsko, Spojené státy americké, Občanská žurnalistika, Uprchlíci, Vzdělávání, Zdraví
Fatuma Ibrahim at her high school graduation in August 2015. Credit: Jeb Sharp. Used with PRI's permission

Fatuma Ibrahim při ukončení svého středoškolského studia v srpnu 2015. Foto: Jeb Sharp. Použito s povolením PRI 

Tento článek napsal Jeb Sharp [1] pro The World [2] a byl původně publikován 8. prosince 2015 na PRI.org [3]. Článek je znovu publikován zde v rámci dohody o sdílení obsahu.

Fatuma Ibrahim si o keňském uprchlickém táboře Kakuma nepamatuje vůbec nic dobrého. Tato devatenáctiletá dívka se v tomto táboře narodila nedlouho poté, co její rodina uprchla ze Somálska před běsnící občanskou válkou.

Poslechněte si tento příběh na PRI.org » [3]

„Vzpomínám si na chudobu, na hladovění a na jezení z podlahy,“ řekla nám, když jsme se setkali poprvé. „A na to, jak chodím do školy jen kvůli jídlu.“

Na cestu domů si sušenku, kterou dostala za příchod do školy, schovala pod své tričko. Jen aby ji starší děti neukradly. Poté se o ni rozdělila se svou mladší sestrou.

„Chutnala opravdu dobře. Když nemáte žádné jídlo, všechno chutná skvěle.“

Fatuma strávila prvních osm let svého života v uprchlickém táboře. V roce 2004 se její rodina přesídlila do Spojených států.

Není překvapením, že se její první vzpomínky týkající se Ameriky točí okolo jídla.

„Vzpomínám si, jak jsem poprvé jedla kuře, vzpomínám si na ten pocit, na to, jak vonělo.“

Problémy po přesídlení

Rodina začala bydlet v bytě ve městě Lynn, severně od Bostonu ve státě Massachusetts. Její otec si zde našel práci jako umývač nádobí. Fatuma a její sourozenci začali navštěvovat místní školu. Uběhlo několik let.

Po nějaké době však její rodiče nadále nebyli schopni platit nájemné. Fatumě nebylo zcela jasné proč. Pamatuje si, jak sedí v autě a objíždějí různé kanceláře, a na to, jak vidí své rodiče podepisovat různé papíry.

„Pamatuji si, jak můj táta říkal ‚mé děti jsou v autě, nevím, kam teď jít‘.“

Chvíli žili v motelu. Poté byli posláni do azylového bydlení ve městě Holyoke v západním Massachusetts. Každé další stěhování pro Fatumu znamenalo novou školu.

„Bylo to vcelku dobré, protože jsem neměla žádné kamarády. Skoro vůbec jsem nemluvila a tak každé stěhování pro mě byl nový zážitek. Chtěla jsem jednoduše: nebýt tak plachá a mít nějaké kamarády.“

Po několika měsících v Holyoke se rodina přestěhovala do azylového ubytování v Bostonu. Fatuma zde nastoupila do druhého ročníku základní školy.

Saida Abdiová v té době znala Fatumu i její rodinu. Tato sociální pracovnice a původem Somálka pracuje v centru pro uprchlíky patřícím pod Bostonskou dětskou nemocnici (Refugee Trauma and Resilience Center at Boston Children’s Hospital). V té době vedla ve škole, kterou Fatuma navštěvovala, skupinu pro somálská děvčata. Bylo jí jasné, že Fatuma trpí.

„Představte si tuto rodinu. Přišli sem, aby našli bezpečí a jistotu. Měli zde dům, jejich děti chodily do školy, byl to moment opravdové naděje. Pak se ale všechno ztratilo a nyní jsou přesouváni z jednoho města do druhého, čtyři města za měsíc. Tyto zážitky vám vezmou pocit bezpečí a mohou vám velmi živě vyvolávat špatné vzpomínky z minulosti.“

Pomoct této rodině najít stálé bydlení se stalo nutnou prioritou.

Byly zde ale také další problémy. Fatuma začínala zápolit se svou vlastní identitou.

Prvním rozhodnutím, které Fatuma musela udělat, bylo, zda se v nové škole oblékat jako „Američanka“ nebo „Somálka.“ Bojovala s rozhodnutím, zda nosit sukni nebo kalhoty, zda si vzít na hlavu šátek či ne.

Zvolila si sukni a šátek přes hlavu. To se jí nejdříve zdálo jako správné rozhodnutí. Byla umístěna do skupiny dětí ze somálské etnické skupiny Bantu. Pak byla ale díky svým dobrým výsledkům z této třídy přesunuta do „klasické“ třídy, kde panovalo značně nepřátelské prostředí

„Nikdo vedle mě nechtěl sedět. Vyčnívala jsem. Stále si mne dobírali. Dělo se to ze strany kluků a všichni ostatní se mi smáli. Zameškala jsem kvůli tomu velké množství hodin. Nesnášela jsem školu. Toto šikanování mě opravdu donutilo školu nenávidět.“

‚Nezabýváme se duševním zdravím‘

Těžkosti, které Fatuma prožívala, byly dobře známy Heidi Ellisové, ředitelce již zmíněného centra pro uprchlíky v Bostonské dětské nemocnici.

S uprchlíky začala pracovat takřka náhodou. Byla internistkou na psychiatrickém oddělení v Bostonském lékařském centru (Boston Medical Centre). Začala si všímat, že u velkého množství somálských chlapců byly vyhodnoceny určité problémy týkající se jejich duševního zdraví, a to na základě jejich chování ve škole.

Když s nimi začala hovořit, tak zjistila, že za sebou mají velice traumatická období. Zakusili válku ve své domovině a následně násilí zde, v Bostonských ulicích.

Ellisová byla zvědavá. Dokázala zajistit financování svého výzkumu a začala studovat somálskou mládež. Dvě třetiny dětí, se kterými provedla rozhovory, měly výrazné symptomy posttraumatické stresové poruchy (PTSP). A prakticky žádné nevyhledalo pomoc nebo mu nebyla nabídnuta nějaké forma zdravotní péče.

Její kolegyně Saida Abdiová chápe proč.

„Pokud lidé nenáleží k této somálské kultuře, nerozumějí kulturním souvislostem.“

„Lidé očekávají, že přijdete a začnete mluvit, to ale v naší kultuře nedává žádný smysl. Proč bych měl za někým jít a mluvit s ním, když nemá jakékoliv tušení, odkud pocházím? Zabýváme se sice náboženstvím a kulturou, ale ne duševním zdravím. Neříkáme ‚deprese‘.“

Namísto toho vyhledávají somálské rodiny vůdce svých komunit. A tak Ellisová a její kolegové začali s těmito vůdci spolupracovat, aby společně vytvořili formu pomoci, která by dávala větší smysl.

„Potřebovali jsme od těchto vůdců získat informace, o kterých byli přesvědčeni, že jsou důležité. Museli jsme tyto vůdce získat jako své partnery, abychom vybudovali program na pomoc těmto dětem. Chtěli jsme, ať tito vůdci chtějí, aby jej děti využívaly.“

„Také jsme si uvědomili, že nemůžeme začít u samotných problémů s duševním zdravím. Museli jsme začít již před jejich vznikem. Museli jsme začít u dětí budovat určité dovednosti a oslovit rodiny a vůdce komunit. Museli jsme nalézt skutečný problém, kvůli kterému sem děti přicházejí. Tyto děti se musí naučit zcela nové dovednosti, protože zde musí pochopit kulturu naprosto odlišného světa. Tlak z toho, že vaše rodina a škola náleží do zcela jiných kultur, je základním kamenem problémů, které zde vidíme.“

Ellisová zjistila, že čím více traumatických zážitků děti zažijí, tím více symptomů posttraumatické stresové poruchy vykazují. Objevila však něco překvapivého. Diskriminace ze strany amerických dětí je stejně silným spouštěčem těchto symptomů, jako jsou traumata, která u těchto dětí vznikla již v Somálsku.

„Traumata, která si sem děti dovezly, jsme nemohly nějak změnit. Ale každodenní diskriminace vůči těmto dětem probíhala přímo zde, před našima očima. A tak jsme náš program vybudovali ve spolupráci se školami, aby se tyto děti mohly cítit jako plnohodnotní členové společnosti.“

‘Chtěla jsem se stát novým člověkem’

V době, kdy Fatuma nastoupila na střední školu, měla už dost toho cítit se jiná. Vše, co chtěla, bylo zapadnout. A tak se rozhodla oblékat jako Američanka a začala do školy nosit kalhoty.

„Mí rodiče to vůbec neviděli rádi, nikdy se jim nelíbilo, že se oblékám jako Američanka. Vždy, když jsem přišla domů, jsem si musela vzít šátek přes hlavu. Cítila jsem ten tlak. A potom jsem se začala stýkat s dětmi … jinými … špatnými dětmi.“

Ve škole začala Fatuma lhát o tom, kým je.

„Nikdo nevěděl, že jsem muslimka. Nevěděla jsem, co mám lidem o svém náboženství říct. Nemohla jsem jim říct, že jsem Somálka. Nemohla jsem jim říct, že jsem muslimka. Bylo to takové, jsem tohle, jsem támhleto. Ale nic z toho jsem nebyla. Říkala jsem takové věci jen proto, protože jsem už zažila ty reakce na druhém stupni základní školy. Když jsem byla na střední škole, chtěla jsem se stát novým člověkem.“

Všechno ale selhalo. Díky lhaní se cítila mizerně. Ztratila všechny kamarády. Jednou se jí učitel zeptal, jestli je v pořádku. Řekla ne, řekla, že nesnáší svůj život a chce umřít. Fatuma byla nato hospitalizována s depresemi. Byla to první ze tří hospitalizací během jejího studia na střední škole.

Bylo to hrozné, ale zároveň plodné období jejího života. Fatuma pracovala s poradci a mentory a znovu navázala kontakt se sociální pracovnicí Saidou Abdiovou. Abdiová poté pracovala jak s Fatumou, tak s jejími rodiči.

Abdiová říká, že nejvíce důležitou prací, kterou s rodinami dělá, je jednoduše vysvětlit rodičům, že jejich dítě trpí. A že hádky ohledně oblečení mohou být kontraproduktivní.

„Jen svádíte boj, který nemůžete nikdy vyhrát,“ říká Abdiová. „Je to symbol mnohem většího zápasu. Je to otázka, zda je vaše dítě stále součástí vaší kultury a zda má stále stejné hodnoty jako vy.“

Abdiová sama sebe nazývá kulturním makléřem. Překládá mezi somálskou a americkou kulturou, mezi rodiči a školou, mezi rodiči a jejich dětmi.

Fatuma vděčí Abdiové, že pomohla jejím rodičům, aby své dceři porozuměli.

„Byla schopná se vcítit do obou stránek. Být Somálcem ve světě a být Somálcem v Americe, a také být americkým teenagerem.“

Fatuma se v těchto letech o sobě hodně dozvěděla.

„Bylo to těžké, protože se cítíte jako jiný člověk. Když jsem se svými americkými přáteli, chci se oblékat jako Američanka. Když jsem se svými somálskými přáteli, chci se oblékat jako Somálka.“

Postupně pochopila, že tyto dvě strany mohou vedle sebe koexistovat. Její rodiče začali více chápat její potřebu být jak Američankou, tak Somálkou. Stabilizovala se. Dokončila střední školu. Sice pozdě, ale dokončila. Dokončila ji kráčející hrdě přes jeviště, aby obdržela svůj diplom. Nyní podává přihlášku na vysokou školu a zabývá se svou budoucností.

„Je teď mnohem jednodušší řešit tyto problémy. Pomohlo mi to dostat se v mém životě až tak daleko. Hodně jsem toho překonala. Neříkám, že je to vše za mnou, ale cítím se teď prostě volná. Cítím se dobře a je opravdu skvělé moct tohle říct.“

A je skvělé to slyšet.