- Global Voices v češtině - https://cs.globalvoices.org -

Bývala palestinskou uprchlicí v Sýrii, teď musela utéct znovu

Kategorie: Střední východ a severní Afrika, Východní a střední Evropa, Západní Evropa, Izrael, Maďarsko, Německo, Palestina, Srbsko, Sýrie, Občanská žurnalistika, Uprchlíci
Nadera Aboud and her family were refugees in Syria. Now they're refugees once more -- in Europe. Credit: Rebecca Collard. Used with PRI's permission

Nadera Aboudová a její příbuzní byli běženci v Sýrii. Teď jsou uprchlíky znovu – v Evropě. Foto: Rebecca Collardová. (Fotografie použita se svolením PRI)

Článek Rebeccy Collardové [1] pro program The World [2] byl původně publikován na stránkách rádia PRI.org [3] 4. ledna 2016. Zde je znovu zveřejněn na základě dohody o sdílení obsahu.

Když Nadera Aboudová opouštěla svůj domov v Nazaretu, vzala s sebou jen malou tašku s několika nejdůležitějšími věcmi.

„Ve škole jsme dostali domácí úkol, tak jsem si sbalila své učebnice,“ říká.

Psal se rok 1948 a nově vyhlášený stát Izrael byl ve válečném konfliktu se svými sousedy. Otec Nadery se domníval, že bude lepší, když na pár dnů odjedou na sever a počkají, až boje přestanou. Jí tehdy bylo devět let.

Rodina přešla do Sýrie a tam čekali.

„Byli jsme si jisti, že se vrátíme,“ vypráví Nadera. „Maminka mi řekla, že brzy zase půjdu do školy.“

Jisti si byli natolik, že její rodiče nepovažovali za nutné zapsat ji do školy v Sýrii. Už brzy budou zpátky doma a Nadera se vrátí do školy.

Léta však ubíhala.

Rodina našla přístřeší v uprchlickém táboře Jarmúk na předměstí Damašku. Učebnice si Nadera uložila do krabice. Postavili obydlí z betonu, klíč k domu v Nazaretu však měli stále u sebe.

„Byl to velký dvoupatrový dům z kamene,“ vzpomíná Nadera na svůj domov v Nazaretu.

Do 60. let, kdy se Nadera provdala, se Jarmúk rozrostl v rušnou čtvrť, která se stala domovem tisícům palestinských uprchlíků.

Pak se k nim ale přiblížila občanská válka. V prosinci roku 2012 dopadla v blízkosti jejich obydlí bojová raketa. Nadeřin manžel utrpěl zranění, když jej střepina zasáhla do hlavy. Nadera ho odvezla do nemocnice v Damašku, když se ale snažili do Jarmúku vrátit, našli silnici uzavřenou.

„Neměli jsme vůbec nic,“ říká Nadera. „Žádné peníze, nic.“

Zamířili do města El Hami. „Kamkoliv jsme se však vydali, bombardování nás následovalo.“

Nakonec se jim podařilo dostat do Istanbulu, kde její manžel v nemocnici zemřel. Rodina přečkávala v Turecku, tam však pro ni žádná budoucnost nebyla.

V září se rozhodli přidat k desetitisícům uprchlíků směřujících k západní Evropě.

„Neměli jsme žádné úřední dokumenty, žádné bydliště, žádnou budoucnost, nic,“ říká Mona, Nadeřina dcera. „V evropské zemi můžeme získat doklady a dokonce i občanství.“

Když jsem se s Naderou Aboudovou a její rodinou potkala na srbsko-maďarské hranici, byli v přecpaném autobusu na cestě z dalšího tábora a přidali se tak k bezmála milionu uprchlíků a migrantů, kteří se letos do Evropy vydali.

Nadera se přes Egejské moře dostala z Turecka do Řecka a dál cestovala přes Balkán pěšky, na vozíku a taxíkem.

Nadera Aboud, with her daughter Mona (l). Credit: Rebecca Collard. Used with PRI's permission

Nadera Aboudová se svou dcerou Monou (vlevo). Foto: Rebecca Collardová. Fotografie použita se svolením PRI.

U sebe měla cestovní doklad vydaný syrskou vládou – jediný dokument, který kdy vlastnila, jež by se blížil cestovnímu pasu či dokladu o občanství.

„Nemáme žádný dům, žádný stát. Kam bychom měli jít? Kamkoliv jdeme, tam nás následuje válečný konflikt,“ říká Nadera. „O Německu jsme slyšeli dobré věci.“

Za týden jsem dostala hlasovou zprávu. Do Německa se dostala. Byla opět v dalším táboře, ale měla jsem ji přijet navštívit.

Když jsem se později Nadeře ozvala, sdělila mi, že celá rodina sdílí jeden pokoj poblíž města Warstein v Německu a doufají, že se brzy přestěhují do prostornějšího bytu. Nadera tvrdila, že je šťastná, přesto však často myslí na Nazaret a jejich velký dvoupatrový kamenný dům.

Jsou v bezpečí a válka je daleko, avšak pro Naderu a její rodinu Německo znamená mnohem víc než pouhé bezpečí. Uprchlicí byla téměř sedmdesát let a i její děti se narodily se statusem uprchlíků. Německo pro ně představuje první naději, že budou někým jiným než pouhými uprchlíky – že se stanou plnohodnotnými občany státu.