Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Kdybych u sebe nosil zbraň

PHOTO: Public domain from Pixabay.

FOTO: Pixabay-veřejná doména

Vyslechl jsem si Jeronima Yaneze, policistu, který zastřelil muže jménem Philando Castile. Z rozhovoru jsem vyvodil asi toto: Jeronimo chtěl vždy být tím hodným chlápkem se zbraní, pak se však dostal do situace, kdy se proměnil v toho zlého, hrůzu nahánějícího muže. V tu chvíli připomínal spíše malého bojácného chlapce, který chrání jen sám sebe, přestože si myslel, že jako policista bude chránit ostatní.

Bylo na něm znát, že se po zastřelení muže, který měl ženu a dítě, necítí jako hrdina, nýbrž svůj čin považuje za strašlivou podlost. Z jeho hlasu jsem vycítil jen bolest a strach.

Pak jsem přemýšlel i o Castilovi. I on u sebe nosil zbraň, asi se s ní cítil bezpečně. Možná, že taky kdysi snil o tom, jak s ní jednou bude chránit svoje nejbližší. Kdyby ani jeden z nich nebyl ozbrojený, Castile by teď žil. Mohl by nadále milovat, nesnášet, chybovat a stárnout. Yanez už by dávno zapomněl na pokutu, kterou mu vystavil za rozbité zadní světlo, a Diamond Reynoldsovou a její dceru by do konce života neděsily noční můry.

Představil jsem si, jak držím v ruce pistoli, a při tom zavzpomínal na všechny ty příhody, kdy jsem se s násilím sám střetl. Před pár týdny jsme se synem viděli muže, který na ulici napadl paní. Přiskočil jsem a odzbrojil ho stupidní větou: „Hej, nech toho, to se nedělá!“ Chlap se na mě podíval, mrkl a odešel. Pak se zase vrátil a omluvil se mně i té ženě (sice tak divně a dementně, ale o tom zas jindy… a samozřejmě, že jsem zavolal policii, nebo teda skoro zavolal… ale o tom taky až jindy). Co kdybych měl pod kabátem zbraň? Nejspíš bych po ní sáhl. Kdybych ji u sebe opravdu měl, asi bych se uchýlil k tvrdším a ostřejším slovům. Můj syn by možná viděl, jak toho muže nebo nějakého kolemjdoucího zastřelím.  V tom úplně nejhorším případě jsem mohl omylem zastřelit i jeho.

Nic z toho se však nestalo. Všichni to přežili. Když se zamyslím nad vlastními zkušenostmi s fyzickým napadením, vyhrožováním nebo samotným násilím, nevybavím si ani jednu situaci, kdy by použití zbraně bylo tím nejlepším řešením. Tím nechci říct, že je zbraň vždy úplně zbytečná. Někdy může přijít vhod, takové situace jsou však dle mne spíše výjimkou než pravidlem.

O víkendu jsem s přítelkyní a svými chlapci procházel kolem prodejny zbraní. Kluci samozřejmě chtěli dovnitř, protože se jim líbily všechny ty šavle, nože a pušky. Já jsem to chápal. Celý život kolem sebe vidí obrázky ozbrojených hrdinů, takže se do té role chtěli taky na chvíli vžít. Vsadil bych se, že Jeronimo Yanez a Philando Castile na tom byli kdysi stejně.

Znuděně jsem si prohlížel nápisy, které v obchodě prodávali: Nevstupovat! Ozbrojený a nebezpečný majitel! Chráněno pistolí! Všechny šířily strach a pocit izolace. Na žádném z nich jsem se nedočetl, že si máme vážit všech dobrých věcí, které nám život přinese. Ani to, že jsme všichni omylní, přesto nenahraditelní.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.