Co si Camila dos Santos Reis pamatuje, její dcera Lorena (12 let) byla vždy milá dívka, která ráda běhá po parku Ibirapuera v São Paulo a dívá se na animované filmy od Disneyho. To se však změnilo tento rok, kdy Lorena začala chodit domů ze školy tichá a odtažitá. Jedné březnové noci zavolali Camile ze školy a oznámili jí, že by Lorena měla přestoupit do jiné třídy, protože si na ni „její spolužáci nemohou zvyknout“.

Camila to nemohla pochopit. Se svou dcerou si byly vždy velmi blízké, bylo tedy zvláštní, že se jí Lorena s ničím nesvěřila. Až když se jí na to matka zeptala, Lorena přiznala, že se styděla. Od začátku školního roku byla dívka vystavena útokům šikany a rasismu, protože je černoška.

Ve stejný den, kdy zavolali Camile ze školy, měla Lorena vyhledat vedení školy, aby nahlásila obtěžování. Podle Camily podnikla škola kroky k odhalení viníků až o dva týdny později. Když spolužáci zjistili, že Lorena  prozradila jména útočníků, byla nakonec sama obviněna. Podle příspěvku na facebookové stránce Preta e Acadêmica (Černá a vzdělaná):

Ve škole začali „kamarádi“ uvažovat o tom, jestli si na ně mohla Lorena stěžovat, když běžela k ředitelce poté, co na ni křičeli a nadávali jí. Ředitelka, která „už měla plné zuby této historky“ (podle svých vlastních slov), se rozhodla dívku se spolužáky konfrontovat. Výsledek? Lorena se musela omluvit svým útočníkům.

Nakonec se ředitelka Loreny zeptala, jestli by chtěla změnit třídu, a unavená dívka souhlasila.

Čtyři dny poté se situace zhoršila. Jak píše Camila na svém facebookovém profilu v příspěvku, který vidělo více než 74 tisíc lidí, Lorena jí poslala zprávu, ve které napsala: „Podívej, jak trpím.“ Následovala série několika audionahrávek.

(…) nastavila jsem svůj režim na hlasitý mód a zmáčkla jsem tlačítko „PŘEHRÁT“, jak jsem se vyděsila, když hned první věta, kterou jsem slyšela někoho hlasitě křičet, byla „TY ČERNÁ HUBO, MÁŠ ČELO DO PŮLKY HLAVY*****“, následovalo dalších 53 hrozných urážek, nadávek na fyzické, rasové a, jakkoli neuvěřitelné se to zdá, i na sexuální úrovni. Všechny byly od jednoho zhruba třináctiletého chlapce z našeho sousedství.

Skupina dvaceti dětí ze školy, do které Lorena chodila, nebo ze sousedství ze São Bernardo do Campo, používala skupinu na Whatsappu, ve které ji urážela. Camila říká:

Požádala jsem ji, aby mi poslala všechny nahrávky, které jí přišly. Jednalo se o přibližně 20 nahrávek, takže jsem pochopila, že nahrávky byly odeslané od skupiny kamarádů, ve které byla i Lorena. Všichni členové skupiny jsou ze sousedství. Dva chlapci ji uráželi, zatímco další je podněcovali v jejich nadávání.

Věty, které mě nejvíce vyděsily, byly:

„TY ČERNÁ HUBO, MÁŠ ČELO AŽ DO PŮLKY HLAVY******!“
„JSEM OPRAVDU RASISTA, KDYŽ CHCI BÝT RASISTA, JSEM RASISTA, ROZUMĚLAS?“
„POKAŽDÉ, KDYŽ JI POTKÁM, BUDU SE JÍ VYSMÍVAT, AŽ SE ROZBREČÍ“
„ZŮSTANEŠ V TÉHLE SKUPINĚ, DOKUD NEBUDEŠ BREČET“
„MÁŠ VLASY JAK ČÍNSKÝ NUDLE“

Hodně spolužáků zůstalo pasivních a raději se neangažovali. Jeden z nich dokonce opustil skupinu, když ostatní začali s urážkami. Jiný hoch se vzbouřil a řekl jim, že překročili hranici, že už je to příliš.
Když jsem viděla takové psychické útoky, byla jsem v šoku, že i v dnešní době dokáže být mládež takhle krutá, rasistická. Nemůžu tuhle situaci označit za „dětské problémy“, protože rasismus nikdy nebyl dětskou záležitostí.

Kvůli nízkému věku dětí byl případ předán Conselho Tutelar (Radě pro ochranu dětských práv). Útočníci nebyli ve škole nijak potrestáni a škola se ani nepokusila s nimi situaci jakkoli řešit.

V rozhovoru s Global Voices Camila přiznala, že tohle ji pobouřilo ze všeho nejvíce.

„Jistě, nemáme vyhráno. Lorena přestoupila do jiné třídy, ale ti žáci nebyli spraveni o tom, co špatného provedli. Ale co se stane, až ji potkají jednoho dne na chodbě? Budou ji nadále obtěžovat? Ze školy mi zavolali jednou v noci, že ji přeřadí do jiné třídy, protože si na ni nemohou spolužáci zvyknout. Co to má znamenat? A v jaké společnosti to tedy žijeme?“

“Není to šikana, ale rasismus”

Lorena není jediná, komu se něco takového přihodilo. Týká se to i dalších černošských dětí. Tisíce černošských dívek chodí roky do školy, kde každý den musí poslouchat vtipy o svých vlasech nebo barvě pleti. Nejsou to oběti šikany, ale rasismu.

Aby se začalo rozlišovat mezi těmito dvěma pojmy, rozhodla se v roce 2013 skupina černošských žen shromáždit své zážitky ze školy v knize: „(Ne)sebevědomé černošky: Šikana, ne. Tohle je rasismus“, kde vysvětlují:

Autorky knihy se snaží poukázat na fakt, že to, co se děje černošským dětem, není šikana, ale rasismus. V prvním případě se většina násilností odehrává bez přítomnosti dospělých osob a ti, kteří jsou šikanováni, mají tendenci se chovat agresivně proto, že trpěli šikanu, ale o šikaně většinou nemluví. Naopak rasismus je ideologie, která tvrdí, že jedna rasa je nadřazená jiné. Ideologie je tak rozšířená, že agresivní jednání probíhá i za přítomnosti dospělých, kteří ji někdy i podporují. Pokud potom děti hledají pomoc například ve škole, nedostane se jí jim. Pocit nespravedlnosti a osamělosti pak u napadaných dětí narůstá. Autorky knihy jsou toho názoru, že šikana děti ponižuje, ale rasismus jim navíc bere lidskou důstojnost.

Výzkum realizovaný Fundação Institucional de Pesquisas Econômicas (Fipe) v roce 2009 ukázal, že etnické a rasové předsudky jsou na brazilských školách druhé nejčastější, hned po předsudcích ve fyzických otázkách, jako je například obezita. Studie zahrnula profesory, úředníky a žáky z 500 škol z celé země. Pouze 5 % dotazovaných byli černoši.

V roce 2003 mělo podepsání zákonu č. 10.639, který zařadil „Afro-brazilskou historii a kulturu“ mezi povinná témata vyučovaná ve škole, způsobit změnu v systému, ale nestalo se tak. Deset let poté poukázal profesor Denis Oliveira, člen Jádra výzkumů a interdisciplinárních studií o brazilském černochovi (Neibn), ve svém článku v časopisu Revista Fórum, že mezi přetrvávajícími problémy tohoto zákonu je upřednostňování jiných kurzů a z toho plynoucí nedostačující vzdělání profesorů v této oblasti.

Viviane de Paula ve svém článku na stránce Blogueiras Negras (Černošské blogerky) říká, že „škola je ještě stále prostředím, které utiskuje mnoho osob a jejich identity“, což si jak stát, tak vzdělávací instituce, dokud nedokázaly přiznat:

Škola je bez pochyby sociálně-kulturním prostředím, které by mělo především přijmout kulturní rozmanitost a hovořit o ní v takové míře, aby se zbořily předsudky. Co však často vídáme na školách, je zanedbání a mlčení ze strany vedení. Pozorujeme, že autority ve veřejných institucích se k problémům nepostaví čelem: je snazší se před problémy schovat, než je řešit.

#SomosTodasLorena (#VšechnyJsmeLorena)

Po událostech ve škole chtěla Lorena vidět jen své rodiče a nejlepší kamarádku. „Vyvolalo to v ní velkou nejistotu a pocit nebezpečí, dokonce nechtěla chodit do školy. Měla velké problémy se spánkem, budila se časně z rána a už pak nemohla usnout, přestala mít chuť jíst,“ říká Camila v rozhovoru pro GV.

Camila našla na sociálních sítích velkou podporu. Po zveřejnění příběhu své dcery se ukázalo, že je internet otevřený prostor pro výpověď všeho, co bylo ve škole ignorováno. „Vzhledem k rozměrům, jaký tento případ nabral, velkému množství podporujících zpráv, pomoci a zájmu, kterých se nám dostalo, věřím, že existuje mnohem více dobrých lidí než těch špatných,“ uvedla v rozhovoru.

Brzy po uveřejnění případu na Facebooku se Camile ozval jeden sociolog s nabídkou uskutečnění besedy s učiteli školy, aby ukázal, jaké sociálně-vzdělávací kroky by se měly podnikat v takovýchto případech. Škola to přijala, ale potom si to rozmyslela.

Podle Camily se musí stát ještě hodně věcí, aby mohly případ uzavřít. Hashtag #VšechnyJsmeLorena začal kolovat po internetu, aby matkám a komunitám ukázal hodnotu kudrnatých vlasů, stejně jako skupina As Vantagens de se Enrolar.

Od té doby, co se příběh objevil na internetu, Lolô (jak říkají Loreně známí a přátelé) přijala „černou“ sílu. Je to pro ni začátek, aby si uvědomila svou krásu a sílu.