Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Jak fotografie ovlivnila náš pohled na válku ve Vietnamu

Fotografie zachycující dítě prchající z vybombardované vesnice za války ve Vietnamu, za kterou získal fotograf Nick Ut Pulitzerovu cenu, byla hlavním tématem veřejného semináře. Zdroj: Flickr / LBJ Library, autor fotografie: Gabriel Cristóver Pérez (volné dílo)

Tento článek od Quyên Ngô byl převzat ze zpravodajského a podcastového portálu Loa politické strany Viet Tan, který informuje o dění ve Vietnamu. Na tomto místě je uveřejněn na základě úmluvy o sdílení obsahu.

Seznamte se s Nickem Utem, mezinárodně uznávaným fotografem války ve Vietnamu. Fotoreportér a držitel Pulitzerovy ceny, jenž 51 let spolupracoval se zpravodajskou agenturou Associated Press, odešel letos v březnu do důchodu.

Ut se proslavil fotografií malé dívky (Kim Phúc) těžce popálené bombou svrženou jihovietnamským letadlem na vesnici okupovanou vojenskými jednotkami Severního Vietnamu. Fotografií, kterou někteří oceňují a jiní zavrhují za to, že změnila běh války ve Vietnamu. Černobílý snímek přímo křičí a šokuje zároveň. Když si ho prohlížíme, téměř bojujeme společně s dívkou v popředí, vidíme její popálenou kůži, v pozadí napalmový kouř. Křik prchajících vesničanů je téměř slyšitelný.

Ut pořídil snímek 8. ledna 1972, v době, kdy jihovietnamské letadlo omylem shodilo bombu s napalmem na Trảng Bàng, vesnici napadenou vojenskými jednotkami Severního Vietnamu.

Události se věnovala média po celém světě a tento snímek se stal dokonalým vyobrazením hrůz války. Byl tak dokonalý, že jej bylo možné snadno využít jako propagandu. Ut vysvětluje:

Jak Sever, tak i Jih použili fotografii Kim Phúc jako propagandu. Sever hlásal: „Tento snímek ukazuje, jak Amerika shazuje bomby a vraždí nevinné.“ A Jih: „Snímek dokazuje, jak komunisté používají raketové střely.“ Já ale říkám pravdu. A propagandisté, ti ať si říkají, co chtějí.

Někteří si Uta váží za to, že jeho fotografie údajně přispěla ke stažení amerických vojsk a ukončení války, jiní ho zatracují, protože měl jeho snímek pomoci Severu a podpořit nevraživost vůči armádě Jižního Vietnamu.

Nick Ut drží fotografii z války ve Vietnamu, za kterou získal Pulitzerovu cenu. Zdroj: Flickr / LBJ Library, autor fotografie: David Hume Kennerly (volné dílo)

Od zneklidňujících fotografií jsme přešli k fotografiím, které mají znázorňovat vítězství. K tomuto tématu Ut řekl, že běžnou praxí bylo fotografie aranžovat. Příkladem může být jiný slavný snímek z války ve Vietnamu zobrazující tank, jak projíždí prezidentským palácem v Saigonu. Ošemetné na této fotografii, která se objevila v historických knihách po celém světě, je to, že za různými variantami této fotografie s vojáky na tanku, který projíždí bránou – znázornění vítězství Severu – stojí různí fotografové. Fotografové Severu, kterým Ut říká zaměstnanci vietnamské vlády a komunistické strany, měli při dokumentování takových momentů odlišné podmínky.

Tato fotografie je výsledkem zdlouhavého aranžování. Oni nezachytili jednoduše tank v momentě, kdy projížděl bránou. Musel couvnout, znovu vyjet dopředu, vrátit se a to celé několikrát, aby byla jejich fotografie dokonalá.

Tento tank projíždějící prezidentským palácem v Saigonu naznačil pád Jižního Vietnamu.

Vizuální obrazy silně ovlivňují chápání historie a připomínají nám, že válečné události mohou být viděny různou optikou. Určitý pohled na události se podle Uta prosazuje nejsnadněji, když si lidé neuvědomují, co všechno nevědí. Pak je možné posilovat určité dojmy a interpretace.

Ve světle složitých dějin války může být paradoxně závěr prostý. To, co vidíte, není s největší pravděpodobností to, co se skutečně stalo. Ut je přesvědčen, že bez ohledu na to, v jaké oblasti člověk pracuje, je důležité, aby pochopil, jak jsou informace zprostředkovávány.

Ut dále zdůraznil, že je třeba fotografované téma dobře znát a orientovat se v něm, aby vznikl dobrý snímek. V této souvislosti vyprávěl, jak se naučil fotit baseball:

Novináři by měli číst hodně novin a sledovat hodně zpráv. Jako ti, co točí filmy, musí vidět hodně filmů. Tím se zlepšujete. V roce 1977 mě agentura AP poslala fotit baseballový zápas. Vyvedlo mě to z míry. Říkal jsem si, co je to baseball? Šel jsem na svůj první baseballový zápas a říkal jsem si, co to je? Proč to vypadá, jako když Vietkong honí americké vojáky? Proč všichni běhají? Ostatní fotografové fotili jako o život, jen já jsem neměl nic. Byl jsem otrávený. Pak jsem si otevřel pár novin a prohlédl si fotografie: druhá meta, domácí meta, homerun. Je to jednoduché! A pak už jsem byl schopen fotit jako ostatní.

Dá se říci, že porozumět válce je složitější než porozumět baseballu. A protože války a násilí v našem světě stále přetrvávají, je nezbytné kriticky zkoumat, jak jsou naše postoje ovlivňovány a formovány.

Chcete-li se dozvědět více o tématu fotografie a propagandy za války ve Vietnamu, poslechněte si podcastovou nahrávku v angličtině:

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.