Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Mongolští nomádi dávají sbohem pastvinám a stěhují se za smogem

Smogem zahalený Ulánbátar v roce 2010. Autorem fotografie je uživatel Flickru Einar Fredriksen. CC BY-SA 2.0

Článek Anne Baileyové byl původně publikován na stránkách rádia PRI.org 10. července 2017. Zde je uveřejněn na základě úmluvy o sdílení obsahu mezi PRI a Global Voices.

Malé dítě pláče a snaží se upoutat pozornost, zatímco jeho matka připravuje čaj a stará se o kamna uvnitř rodinného geru neboli jurty. Vzduch pod tlustými stěnami stanu je těžký a je cítit kouřem a sýřeninou. Dva starší chlapci si hrají venku.

Tato scéna se může v Mongolsku odehrávat v jakékoliv době, i před stovkami let, na jakémkoliv místě na rozsáhlých otevřených pláních této země, kde rodiny kočovných pastevců po generace doprovázejí svá stáda dobytka.

Věci se ale v Mongolsku rychle mění. Tato rodina nomádů nedávno postavila svůj přemístitelný domov tam, kde nikdy nečekala, že skončí – v rozrůstající se mozaice špinavých cest, provizorních plotů a stovek jurt, v přelidněném hlavním městě Mongolska Ulánbátaru.

Před několika lety ztratili během tuhé zimy nazývané „dzud“ většinu svého dobytka, skončili s pastevectvím a přestěhovali se do města.

A nebyli sami.

„V té době přišlo o svůj dobytek hodně rodin,“ říká Jargalsaikhan Erdene-Bayar, otec rodiny. „A tak se začaly stěhovat sem. A přicházejí stále nové a nové.“

Dzudy byly v Mongolsku odjakživa součástí života, ale v důsledku klimatických změn se zdá, že přicházejí stále častěji. To je příčinou celé řady problémů – ztracené tradice, přesídlení, přelidnění. A smogu.

Podívejte se v zimě na nebe a uvidíte.

„Město pokrývá taková kupole, šedivá kupole,“ říká místní aktivista Tuguldur Chulúnbátar.

Mnoho nových obyvatel města v zimě topí čímkoliv, co mají po ruce, aby se zahřáli.

„Většinou uhlím,“ říká Chulúnbátar, „ale někteří lidé pálí i jiné věci jako pneumatiky nebo plasty.“

Osmiměsíční Munkh-erdene sedí vedle tradičních rodinných kamen v jurtě v Ulánbátaru. Kamna byla původně určená pro spalování dřeva a zvířecího trusu, ale hodně rodin v nich topí uhlím, a tím se v zimě více znečišťuje ovzduší. Autor: Anne Baileyová

Jsou to velmi špinavá topiva, navíc jsou ještě škodlivější, pokud se jimi topí v nevýkonných tradičních kamnech určených pro topení dřevem nebo zvířecím trusem. Kouř z takového topení společně se spalinami z dopravy, elektráren a průmyslu uvízne pod chladnějším vzduchem nad okolními horami. Společně tak přispívají ke kvalitě ovzduší ve městě s 1,4 milionu obyvatel, která může být i horší než v pověstně znečištěných velkoměstech jako je Peking nebo Bombaj.

Jen rodina Erdene-Bayara spálí za zimu tři tuny uhlí.

Ví, že je nezdravé vytápět svůj domov tímto způsobem, ale nevidí jinou možnost.

„Topit uhlím je jediná možnost,“ říká Erdene-Bayar. „Mongolsko nemá žádný zemní plyn a elektřina je drahá.“

Místní vláda vynaložila v minulých letech miliony dolarů na zlepšení kvality ovzduší. Plánuje zvýšení výdajů na výstavbu bytových domů s efektivnějším centrálním vytápěním pro rodiny, které nyní žijí v jurtách. K pokrokům dochází ale jen pomalu a mnoho příchozích nechce vyměnit své tradiční domovy za zdi z betonu. Mnoho z nich stále věří, že se vrátí ke svému starému způsobu života. To je ale asi nereálné.

„Desertifikace je skutečný problém,“ říká Batjargal Zamba, meteorolog a poradce mongolského ministerstva životního prostředí. „A vzhledem ke globálnímu oteplování se vyprahlé oblasti v Mongolsku budou ještě rozšiřovat.“

To znamená méně trávy pro dobytek, což bude mít pravděpodobně za důsledek ubývání kočovných rodin, větší migraci do Ulánbátaru a více problémů ve městě.

Místní aktivisté jako Chulúnbátar vědí, že řešení těchto problémů nemohou příliš ovlivnit, stále se ale pokoušejí to změnit. Chulúnbátar je zapojen do komunitního projektu, který mapuje environmentální a sociální podmínky v jurtových oblastech města – všechno od průměrné vzdálenosti k dodávkám vody přes nelegální skládky odpadu až po znečištění ovzduší. Sebraná data mají být použita jako podklad pro další aktivity.

„Je skutečně obtížné přimět vládu k nějaké činnosti, když jste sám,“ říká Chulúnbátar, „ale prostřednictvím komunity je náš hlas velmi silný.“

Věci se pomalu mění. Vláda vyhlásila daňové prázdniny pro malé podnikatele, aby vyráběli lepší kamna, a vytvořila pobídky, aby obyvatelé používali k topení elektřinu, která je o něco čistší než jiné zdroje.

Je to ale pomalý proces a bývalý pastevec Erdene-Bayar říká, že zatím nepostřehl žádné zlepšení.

„Znečištěné ovzduší je velký problém,“ říká. „Pro nás je velmi nebezpečné, že tu žijeme.“

Přesto Erdene-Bayar a jeho rodina stále sní o tom, že se vrátí do kraje, kde je vzduch čistý.

„Chci dál žít kočovným způsobem života,“ říká. „Mám to rád.“

Jargalsaikhan Erdene-Bayar drží svého osmiměsíčního syna Munkh-erdene ve svém rodinném geru v Ulánbátaru. Erdene-Bayar pásl dobytek, dokud mu tuhá zima nezabila většinu zvířat a nedonutila ho hledat si práci ve městě. Autor: Anne Baileyová

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.