Článek Anne Baileyové [2] byl původně [3]publikován na stránkách rádia PRI.org [4] 10. července 2017. Zde je uveřejněn na základě úmluvy o sdílení obsahu mezi PRI a Global Voices.
Malé dítě pláče a snaží se upoutat pozornost, zatímco jeho matka připravuje čaj a stará se o kamna uvnitř rodinného geru neboli jurty. Vzduch pod tlustými stěnami stanu je těžký a je cítit kouřem a sýřeninou. Dva starší chlapci si hrají venku.
Tato scéna se může v Mongolsku odehrávat v jakékoliv době, i před stovkami let, na jakémkoliv místě na rozsáhlých otevřených pláních této země, kde rodiny kočovných pastevců po generace doprovázejí svá stáda dobytka.
Věci se ale v Mongolsku rychle mění. Tato rodina nomádů nedávno postavila svůj přemístitelný domov tam, kde nikdy nečekala, že skončí – v rozrůstající se mozaice špinavých cest, provizorních plotů a stovek jurt, v přelidněném hlavním městě Mongolska Ulánbátaru.
Před několika lety ztratili během tuhé zimy nazývané „dzud“ většinu svého dobytka, skončili s pastevectvím a přestěhovali se do města.
A nebyli sami.
„V té době přišlo o svůj dobytek hodně rodin,“ říká Jargalsaikhan Erdene-Bayar, otec rodiny. „A tak se začaly stěhovat sem. A přicházejí stále nové a nové.“
Dzudy byly v Mongolsku odjakživa součástí života, ale v důsledku klimatických změn se zdá, že přicházejí stále častěji. To je příčinou celé řady problémů – ztracené tradice, přesídlení, přelidnění. A smogu.
Podívejte se v zimě na nebe a uvidíte.
„Město pokrývá taková kupole, šedivá kupole,“ říká místní aktivista Tuguldur Chulúnbátar.
Mnoho nových obyvatel města v zimě topí čímkoliv, co mají po ruce, aby se zahřáli.
„Většinou uhlím,“ říká Chulúnbátar, „ale někteří lidé pálí i jiné věci jako pneumatiky nebo plasty.“
Jsou to velmi špinavá topiva, navíc jsou ještě škodlivější, pokud se jimi topí v nevýkonných tradičních kamnech určených pro topení dřevem nebo zvířecím trusem. Kouř z takového topení společně se spalinami z dopravy, elektráren a průmyslu uvízne pod chladnějším vzduchem nad okolními horami. Společně tak přispívají ke kvalitě ovzduší ve městě s 1,4 milionu obyvatel, která může být i horší než v pověstně znečištěných velkoměstech jako je Peking nebo Bombaj.
Jen rodina Erdene-Bayara spálí za zimu tři tuny uhlí.
Ví, že je nezdravé vytápět svůj domov tímto způsobem, ale nevidí jinou možnost.
„Topit uhlím je jediná možnost,“ říká Erdene-Bayar. „Mongolsko nemá žádný zemní plyn a elektřina je drahá.“
Místní vláda vynaložila v minulých letech miliony dolarů na zlepšení kvality ovzduší. Plánuje zvýšení výdajů na výstavbu bytových domů s efektivnějším centrálním vytápěním pro rodiny, které nyní žijí v jurtách. K pokrokům dochází ale jen pomalu a mnoho příchozích nechce vyměnit své tradiční domovy za zdi z betonu. Mnoho z nich stále věří, že se vrátí ke svému starému způsobu života. To je ale asi nereálné.
„Desertifikace je skutečný problém,“ říká Batjargal Zamba, meteorolog a poradce mongolského ministerstva životního prostředí [5]. „A vzhledem ke globálnímu oteplování se vyprahlé oblasti v Mongolsku budou ještě rozšiřovat.“
To znamená méně trávy pro dobytek, což bude mít pravděpodobně za důsledek ubývání kočovných rodin, větší migraci do Ulánbátaru a více problémů ve městě.
Místní aktivisté jako Chulúnbátar vědí, že řešení těchto problémů nemohou příliš ovlivnit, stále se ale pokoušejí to změnit. Chulúnbátar je zapojen do komunitního projektu [6], který mapuje environmentální a sociální podmínky v jurtových oblastech města – všechno od průměrné vzdálenosti k dodávkám vody přes nelegální skládky odpadu až po znečištění ovzduší. Sebraná data mají být použita jako podklad pro další aktivity.
„Je skutečně obtížné přimět vládu k nějaké činnosti, když jste sám,“ říká Chulúnbátar, „ale prostřednictvím komunity je náš hlas velmi silný.“
Věci se pomalu mění. Vláda vyhlásila daňové prázdniny pro malé podnikatele, aby vyráběli lepší kamna, a vytvořila pobídky, aby obyvatelé používali k topení elektřinu, která je o něco čistší než jiné zdroje.
Je to ale pomalý proces a bývalý pastevec Erdene-Bayar říká, že zatím nepostřehl žádné zlepšení.
„Znečištěné ovzduší je velký problém,“ říká. „Pro nás je velmi nebezpečné, že tu žijeme.“
Přesto Erdene-Bayar a jeho rodina stále sní o tom, že se vrátí do kraje, kde je vzduch čistý.
„Chci dál žít kočovným způsobem života,“ říká. „Mám to rád.“