Tento článek Gisele Regatao se nejprve objevil na PRI.org 24. srpna 2017. Zde je zveřejněn v rámci spolupráce mezi PRI a Global Voices.

Někteří kritici považují mexického přistěhovalce, který byl po více než 30 let v ústavní péči psychiatrických léčeben v severní Kalifornii, za jednoho z nejlepších umělců 20. století. V Los Angeles právě probíhá jeho první velká retrospektiva.

Institut moderního umění v Los Angeles – Institute of Contemporary Art Los Angeles, neboli ICA LA, otevřel své nové prostory 9. září výstavou Martína Ramíreze, která zahrnuje 50 jeho kreseb. Ramírez zemřel v roce 1963 ve věku 68 let.

Výstava přichází v době, kdy nové studie zpochybňují, že byl Ramírez umělcem outsiderem, ale naopak ho popisují jako mistra přistěhovalecké zkušenosti.

„Je to umělec imigrant. Jeho umění je velmi důležité, abychom pochopili stěhování, hranice; to, jak lidé překračují hranice,“ říká Victor Espinosa, autor knihy „Martín Ramírez: Framing His Life and Art.” (Martín Ramírez: Život a dílo)

‚Me no loco‘

Espinosa učí na univerzitě v Ohiu a strávil 10 let studiem Ramíreze. Zpochybňuje, zda vlastně Ramírez vůbec schizofrenií trpěl. Podle Espinosy byla nemoc Ramírezovi diagnostikována po krátké psychiatrické konzultaci, aniž by byl přítomen překladatel. Ramírez ale nemluvil anglicky. Espinosa tvrdí, že Ramírez stále opakoval „Me no loco“ („Já nejsem blázen.”), ale lékaři dospěli k jinému závěru.
„Není možné dostat se ven z ústavní péče s takovou diagnózou,“ říká Espinosa, „Ramírez neměl na své straně nikoho, kdo by diagnózu zpochybnil, nikoho, kdo by cokoliv udělal.”

Ramírez se odstěhoval za prací do USA v roce 1925. V mexickém Jaliscu nechal těhotnou ženu se třemi dětmi a odjel hledat práci do Kalifornie na stavbě železnice a v dolech. Za několik let však došlo ke krachu ekonomiky, Ramírez přišel o práci a začal žít na ulici.

V této chvíli začíná být jeho příběh mlhavý. Podle Espinosy dostal Ramírez dopis od rodiny, špatně mu porozuměl a zpřetrhal všechny vazby. Skončil bez domova, bez prostředků, a tak ho v roce 1931 zajistily úřady. Ramírez byl zmatený, zřejmě v depresi a skončil umístěný v ústavní péči.

V psychiatrických léčebnách pak zůstal do konce života.

V té době začal Ramírez kreslit madony, kovboje, koně, vlaky a tunely. Inspiroval se v kostelích a farmách svého rodného Mexika a také svou cestou do Spojených států. Neměl barvy ani plátna. Používal pastelky a lepil k sobě kousky papíru, aby mohl vytvořit větší kresby. Někdy používal koláže z časopisů. Jeho kresba je figurativní a zároveň moderní.

Ramírez pravděpodobně vytvořil tisíce kreseb, zachovalo se jich zhruba 500.

Dnes je jedna z jeho madon uložena v trezoru knihovny kongresu ve Washingtonu D.C. Tracey Bartonová, vedoucí archivářka v oddělení rukopisů, našla kresbu v roce 2009 srolovanou v krabici s věcmi, které patřily americkým designérům Charlesi a Rayovi Eamesovým.

„Pracuji v knihovně 35 let, takže tohle je ta největší událost, která mě zde potkala,” říká Bartonová.

Umělec jako mytická postava

Ramírezovo umění by se nedostalo za hranice ústavu nebýt Tarma Pasta, profesora, který se zabýval uměním psychiatrických pacientů. Pasta zaujaly Ramírezovy práce a v roce 1952 pomohl s organizací jeho první výstavy v galerii E.B. Crocker Art Gallery v kalifornském Sacramentu. Kresby zde však nebyly prezentovány jako umělecká díla, ale jako práce neznámého pacienta trpícího schizofrenií.

„Toho příběhu se umělecký svět těžko pouští, protože je líbivý a sexy a tvrdí, že umělec je mytická postava,“ říká Brooke Davis Andersonová, ředitelka muzea Pennsylvania Academy of the Fine Arts a kurátorka největší výstavy o Ramírezovi, která se konala v roce 2007 v muzeu Folk Art v New Yorku. Říká, že je čas příběh změnit.

Fakt, že Ramírez byl považován za mytickou postavu, také znamenal, že nikdo nehledal jeho rodinu, než ji v roce 2000 vypátral Victor Espinosa v Mexiku. Ramírezova rodina se pak soudila, aby získala práva na jeho díla. Frank Maresca je spolumajitelem galerie Ricco/Maresca Gallery v New Yorku, která v současné době zastupuje majetek dvaceti Ramírezových vnuků. Říká, že přestože se Ramírezova nejvýznamnější díla prodávají za půl milionu dolarů a jeho kresby jsou ve sbírkách největších newyorských muzeí jako je Gugenheimovo muzeum a muzeum moderního umění Museum of Modern Art, ostatní muzea, jako například Metropolitan Museum of Art nebo Whitney Museum of Modern Art, žádného Ramíreze nevlastní.

„Myslím, že je to tím, že považují všechno, co nepochází z akademií, za méněcenné,“ říká Maresca. „Nenapadá mě žádné jiné vysvětlení. Žádný jiný důvod není.“

Donna De Salvo, vedoucí kurátorka ve Whitney, uznává tento nedostatek. „Upřímně, pravděpodobně pozadu jsme. Je mnoho latinskoamerických umělců, kteří v našich sbírkách nejsou zastoupeni. Nicméně jsme si toho vědomi a snažíme se získat konzultanty, kteří mají patřičné odborné znalosti.“

Victor Espinosa říká, že ani v Mexiku nevlastní žádné muzeum Ramírezova díla. Regionální muzeum v Gaudalajaře blízko Ramírezova rodného města se vyjádřilo, že tohoto umělce nezná.

Evidentně neví, že pošta USA vydala v roce 2015 pět pamětních známek Martína Ramíreze.

Jediným dalším mexickým umělcem, kterému se dostalo takové pocty, byla Frída Kahlo.