- Global Voices v češtině - https://cs.globalvoices.org -

Bývalý uprchlík, který přespával v Římě na ulici, provozuje v současnosti několik firem a sní o přestavbě Afghánistánu

Kategorie: Střední Asie a Kavkaz, Afghánistán, Ekonomie a podnikání, Migrace a imigrace, Občanská žurnalistika, Války a konflikty, The Bridge

Asharaf Barati v Benátkách se svým přítelem a kolegou Yasinem Taninem. – Fotografie Basira Ahanga, použita s jeho svolením

Jedné podzimní noci roku 1994 Tálibán dokončoval poslední přípravy na dobytí Afghánistánu. Pouhé dva roky předtím vypukla hrozivá občanská válka mezi různými frakcemi mudžáhidů, kteří svrhli nedlouho existující prosovětskou vládu a proměnili zemi v pustinu plnou teroru a zoufalství.

V téže noci v malé vesnici v provincii Ghazní ve středovýchodním Afghánistánu večeřel třináctiletý chlapec Asharaf Barati naposledy se svou rodinou. Třebaže jeho matka dobře věděla, že jej možná již nikdy v životě neuvidí, nedávala na sobě nic znát. Chlapec pocházející z etnické skupiny Hazárů odešel za úsvitu, kdy jej jeho strýc vyzvedl a předal pašerákům.

Ghazní, Afghánistán – fotografii poskytla Kancelář pro veřejné záležitosti Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISAF). Členové provinčního rekonstrukčního týmu navštívili 18. dubna 2010 staré město Ghazní, které se nachází ve stejnojmenné afghánské provincii. (Joint Combat Camera Afghanistan, fotografie od technického seržanta Jamese Maye). CC-2.0

Abdul Ali Mazari, vůdce Hazáry ovládané politické frakce Hizb-e Wahdat Islámí Afghánistán (Strana islámské jednoty Afghánistánu), byl v oněch dnech zavražděn Tálibánem. Hazárové byli náhle velmi zranitelní a Tálibán, nechvalně proslulý svou nenávistí vůči této etnické skupině, se blížil. Proto začali hromadně opouštět zemi a prchat do Pákistánu či Íránu.

Den po útěku se Asharaf ocitl v Pákistánu. Několik let pracoval v uhelném dole a vyčerpávající práce na něm zanechala zdravotní následky. Poté utratil našetřené peníze za cestu do Íránu, kde se znovu ocitl v cizí zemi ve společnosti ostatních uprchlíků. Živili se nošením pytlů s maltou, které byly těžší než oni sami. Stejně jako v současnosti byl v té době život afghánských uprchlíků v Íránu plný utrpení a vykořisťování [1].

„Byly to těžké časy,“ vzpomíná Asharaf v rozhovoru pro náš internetový portál. „My (afghánští uprchlíci) jsme žili v prázdné budově, kterou jsme stavěli. Nebylo v ní žádné sanitární zařízení, pouze zima. Díry pro okna jsme zakrývali nylonovými deskami, abychom během noci neumrzli.“

Po čtyřech letech opustil Asharaf svůj ilegální život v Íránu a připravil se na cestu do Evropy. Po nebezpečné námořní plavbě se ocitl na jednom malém, neobývaném řeckém ostrově. Poté, co mu byl v roce 2002 řeckými úřady zamítnut azyl, Asharaf konečně dorazil do Itálie.

Nějakou dobu se potuloval po ulicích Říma jako bezdomovec, spal v parcích a jedl v kostele, který chudým dvakrát denně rozdával jídlo. Třebaže Itálie představuje druhou příležitost pro neúspěšné žadatele o azyl, protože tamní úřady schvalují velké množství žádostí, podmínky, za kterých jsou žadatelé o azyl přijímáni, jsou hrozivé. Podle nevládní organizace Sdružení občanských svobod pro Evropu [2] „systém trpí obecným nedostatkem transparentnosti. Velká většina žadatelů o azyl je umístěna ve více než 3000 mimořádných přijímacích centrech, což jsou improvizované stavby v rukou nekvalifikovaného a nepřipraveného personálu.“

Podle italského práva [3] mohou žadatelé o azyl vstoupit do ubytovacích středisek až po formální registraci. Tento proces ovšem může trvat několik měsíců. Během tohoto období se lidé, kteří si nemohou dovolit platit za ubytování, musí spolehnout na pohostinnost přátel nebo se uchýlit ke spánku na ulici.

V případě Asharafa došlo na druhou možnost.

Jeho nezkrotný duch mu ovšem zabránil, aby byl na dně příliš dlouho. Po letech práce na různých pozicích v odvětví stavebnictví investoval Asharaf do založení ubytovny v Benátkách. Jeho podnikání se setkalo s obrovským úspěchem, díky čemuž si brzy mohl otevřít druhou ubytovnu a prodejnu s hotových jídlem.

Příběh Asharafa Baratiho se v současnosti stal námětem dokumentárního filmu  [4]nazvaného „Ve skrytu benátského luxusu – Hazárové v Itálii“ v režii Amina Wahidiho. V letošním roce vyhrál film 24. ročník Filmové ceny města Benátky.

Asharaf Barati před jednou z ubytoven, které v Benátkách vlastní. – Fotografie Basira Ahanga, použita s jeho svolením

V Itálii podnikání znepříjemňují mnohé překážky jako byrokracie, vysoké daně nebo složitý přístup k úvěrům. Pro podnikatele jiné národnosti to pak platí dvojnásob.

Podle neoficiálního odhadu [5] žije v Itálii přibližně 20 000 Afghánců. Pro mnoho z nich představuje pobyt v této zemi dočasné řešení na cestě do jiných evropských destinací [5]. V posledních letech se však objevila řada afghánských podniků včetně krejčovských dílen, cestovních kanceláří, hotelů a restaurací. Některé afghánské restaurace získaly za vynikající kuchyni ocenění v italském tisku.

V Benátkách se nachází restaurace Orient Experience [6], která je duchovním dědictvím Hameda Ahmadiho a v níž většinou pracují jako číšníci a zaměstnanci kuchyně právě uprchlíci z různých částí světa. Příběh o své cestě do Itálie vyprávějí prostřednictvím nabídky afghánských, iráckých, tureckých a řeckých specialit v restauračním menu. Afgánský podnikatel Ali Khan Qalandari založil v Padově novou restauraci nazvanou Peace & Spice [7] a Afghánci vlastní rovněž pizzerii Kabulogna v Bologni a sushi restauraci [8] v Římě.

Asharafovy vlastní ambice ovšem sahají daleko mimo italská restaurační zařízení a odvětví maloobchodu zpět do země, kterou kdysi pod nátlakem opustil.

„Kde existuje riziko, tam je i příležitost,“ říká Asharaf s úsměvem. „Chci investovat do Afghánistánu. Nikdy jsem nezapomněl na svou rodnou zemi a nemohu být šťastný, když vím, že můj lid trpí. Plánuji zahájení projektu pro zemědělce v nejchudších provinciích země, zejména pak ženy. Představují polovinu společnosti a musí mít stejnou příležitost jako ostatní.“

Asharaf rovněž plánuje otevřít továrnu v Kábulu, ve které by se lidé mohli naučit balící a konzervační postupy. „Díky tomu budou moci prodávat přebytečné výrobky či plodiny na trh a zlepšit svou finanční situaci,“ tvrdí.

Cesta úspěšného podnikatele vede z nejistoty a pochybností ke stabilitě a prosperitě. Asharaf ušel nejprve tuto cestu sám a nyní na ní chce doprovodit i Afghánistán.