[1]Na plakátu jsou historické fotografie syrských žen účastnících se veřejných událostí 20. století. Copyright SFJN 2018. Použito s povolením. Klikněte pro celý obrázek
Následující článek je výsledkem partnerství mezi Global Voices (GV) a Syrskou sítí novinářek (Syrian Female Journalists Network (SJFN) [2]). Napsáno editorem GV MENA Joeym Ayoubem [3] s příspěvky italské překladatelky GV Alice Bonfatti [4] a pisatele GV Eliase Abou Jaoudeho [5].
Syrské feministické hnutí vzniklo koncem 19. století, kdy byly země, nyní známé jako Sýrie a Libanon, pod nadvládou Osmanské říše.
Vhled do jeho bohaté historie jsme získali prostřednictvím konverzace (v arabštině) mezi SFJN a Mayou Alrahabi, spoluzakladatelkou Syrského ženského politického hnutí (Syrian Women’s Political Movement [6]). Tato konverzace je nahrána na SFJN účtu na SoundCloud [7].
Není náhodou, že se feministické hnutí vytvořilo koncem 19. století, v době arabského Nahda (probuzení), což bylo období kulturní renesance, které započalo v Egyptě a brzy se rozšířilo i do Libanonu, Sýrie a dalších arabsky mluvících zemí.
Pozornost je sice většinou věnována postavám, jako jsou egyptský muslimský učenec Rifa'a el-Tahtawi nebo libanonský maronitský učenec Butrus Al-Bustani, nicméně Alrahabi zdůrazňuje průkopnickou roli žen v tom, co se později stalo syrským feministickým hnutím.
Od doby, kdy hnutí začalo, se syrské feministky připojily k celosvětovému požadavku základních lidských práv pro ženy, jako je právo volit a právo na vzdělání.
مثل ما منعرف النسوية, الموجة تانسوية العالمية الاولى كانت تحي فقط عن بعض حقوق النساء, مثل التعليم او المشاركة بالانتخابات. فهذا طالبوا فيه النسويات الرائدات بسورية بنهاية القرن التاسع عشر وبداية القرن العشرين
Jak víme, první globální feministická vlna požadovala pouze několik práv pro ženy: vzdělání, volební právo a rovnoprávnost. Syrské feministické aktivistky je na konci 19. století také chtěly.
Syrské ženy získaly volební právo v roce 1953.
Alrahabi vzpomínala na ženy, jako byla Marianna Marrach, [8] která psala do novin a hlásala svobodu žen již v roce 1870 (a byla možná první arabskou ženou, která to udělala). Narodila se v Aleppu a v Aleppu také zemřela a její život (1848–1919) byl natolik dlouhý, aby viděla své město přejít z osmanských do francouzských rukou. Marrach mohla být vůbec první ženou, která psala do novin v arabském jazyce. Oživila tradici Mujtama'at wa Majaless al-Adabyya Al-Nisa'iya neboli „ženských literárních kruhů [9]“ v domě své rodiny v Aleppu, slučujíc vybrané evropské vlivy s vlastními syrskými.
Alrahabi odkazuje, jako na výborné příklady, na Mary Ajami [10]a Adila Bayham Al Jazairi: [11]
بتذكر مثلا ماريا عجمي اللي اسست السنة 1910 مجلة العروس وعادلة بيهم الجزائري اللي عملت في جمعيات نسائية، هدفها ثفافية واجتماعية والمنادة بحقوق المرأة مما يتناسب مع الموجة النسوية الاولى اللي كانت موجودة بالعالم.
Pamatuji například na Maryi Ajami, která v roce 1910 založila magazín Al-Arous (nevěsta), a Adilu Bayham Al-Jazairi, která zřídila mnoho feministických organizací, jejichž cíle byly jak edukační a sociální, tak zasazující se o ženská práva, což se shodovalo s první globální feministickou vlnou.
Hnutí pokračovalo, s určitými výkyvy, až do syrského státního převratu v roce 1963, který svrhl post-nezávislostní republiku (1946–1963), a k moci se dostala strana Ba'ath.
Po tomto následoval další převrat, který v roce 1966 svrhl vůdce strany a nastolil Salaha Jadida, jehož brzy svrhl třetí převrat provedený Hafezem Assadem, který se v roce 1970 jmenoval vůdcem Sýrie. Assadův režim vládne v Sýrii dodnes, jelikož moc po Hafezově smrti v roce 2000 převzal jeho syn Bašár.
Tyto režimy syrské feministické hnutí buď zakazovaly, potlačovaly, nebo tlumily. To podle Alharabi zastavilo „přirozený vývoj feministického hnutí“, jehož zbytky vstřebala Generální unie syrských žen (GUSW). Kromě GUSW podle ní:
لم يعد يرخص لاي جمعية نسائية جديدة وهذا استمر من 1963 لليوم
Žádné jiné feministické organizaci nebyla udělena licence. A tak to jde od roku 1963.
Není ani třeba říkat, že činnost GUSW byla velmi limitována už od počátku:
الاتحاد النسائي كان منظمة شبه حكومية لانه كان اولا عاملها شكلي ووظيفتها الاولي هي فقط التسفيق والتهليل انجازات السلطة في سورية او النظام السوري. لم تقدم على الارض للحقيقة مساعدة حقيقية للنساء.
GUSW byla kvazi-vládní organizace, jejíž práce byla jen formální. Její činy spočívaly v tleskání a oslavování vládnoucí syrské strany. Neposkytovala žádnou opravdovou pomoc ženám.
Podle Alharabi znamenal tento státní monopol, že se syrské feministky, společně s mnoha arabskými feministkami, nemohly přidat ke druhé globální vlně, která započala v roce 1960.
لما صارت الموجة النسوية الثانية بالعالم واللي هي بدأت بالستينات تقريبا وبدأت تحكي عن مفهوم الجندر, مفهوم توريع الادوار الاجتماعية بين الرجل والمرأة بالمجتمع, هون كان متوقف تطور الحراك النسوي بكا الدول العربية نتيجة سيطرة الانظمة الاستبدادية عليها
Když začala kolem roku 1960 druhá vlna feminismu, začaly jsme rozumět genderu a genderovým rolím ve společnosti. Zde se ale vývoj feminismu v arabském světě zastavil kvůli kontrole autoritářskými režimy.
I v arabském světě nicméně byly některé feministky, které mluvily o ženských právech z pohledu genderu. Alharabi dala za příklad Hanan Nijme, která v Damašku v roce 1980 založila vlastní kulturní salon. Nijme pomáhala vymáhat právní změny vedoucí ke zlepšení postavení žen a dětí v Sýrii a zajistila několik ústupků od státu. Následuje stručná biografie Nijme (v arabštině).
S tímto pozadím v mysli Alharabi interpretuje syrskou revoluci od roku 2011.
الثورة كانت ثورة على كل شيء ولذلك الناشطين الثوريين للحقيقة كان الهم دور بان تكون النساء ضمن مسيج الثورة وهذا تمدي لتنصيقيات اللي كان فيها تواجد للنساء مهم. وتطورت بعدين المنظمات النسوية السورية في الخارج اللي دعت لحقوق المرأة أو ادماج مطالب بمطالب الثورة. على صعيد اخر, كان في حركات متطرفة هي للحقيقة تعاملت مع النساء بوحشية وقمع وحاولت اعادة النساء الى ما قبل كذا قرن. فكان للحقيقة طرفين للمعادلة بعد الثورة
Revoluce v roce 2011 byla revolucí proti všemu, a tak ženy jako revoluční aktivistky stály v popředí, což zdůraznilo důležitost účasti žen na organizaci (protestů, obecních rad atd). Tehdejší syrské feministické organizace, které vznikly mimo tento proces, obhajovaly ženská práva a připojily je do požadavků revoluce. Potom zde byly extremistické frakce, které se ženami jednaly brutálně a represivně a pokoušely se je poslat o několik století nazpět. Takže zde byly dvě fronty, které bojovaly během revoluce.