Cestování: pro Afričany extrémní sport

Obrys Afriky od Natasha Sinegina (CC BY-SA 4.0). Snímky stránek víz od Jon Evans (CC BY 2.0). Remix obrázku provedla Georgia Popplewell

V roce 2019 bylo nigerijské spisovatelce a akademické pracovnici Temitayo Olofinlua zamítnuto vízum k návštěvě Evropské konference afrických studií v Edinburghu. Britské vysoké komisařství v Nigérii sdělilo, že nebylo přesvědčeno, že by Olofinlua v závěru své cesty opustila UK.

Pravdou je: Jsem unavená.

Zamítnutí víza bylo později odvoláno Ministerstvem vnitra UK. Olofinlua odjela na konferenci a také už se vrátila zpět do Nigérie.

Jiní takové štěstí neměli. V dubnu 2019 britské vízové úřady zabránily 24 z 25 afrických vědců pracujících na tématu infekčních nemocí, aby se připojili ke svým kolegům na různých akcích, které byly součástí Afrického setkání na Londýnské škole ekonomie. Nejvíce zainteresovaným lidem a těm s nejlepšími předpoklady pro to, aby se poprali s problémem nemocí na svém kontinentě, bylo zakázáno, aby se zúčastnili akce o výzvě být připraven na pandemii.

LSE bude pořádat svůj příští africký sjezd ne v Londýně, ale v Belgii, kvůli jednoduchosti zajištění víz Afričanům a protože mnoho pozvaných Afričanů nyní odmítá projít přes ponižující britský proces žádosti o vízum.

,Nevrátíš se zpátky!’

Zákaz vstupu Afričanů do určitých zemí není pouze ponižující  poukazuje také na rasismus institucí, který posiluje představu, že africkým profesionálům a kreativcům se nedá věřit, že budou dodržovat zákony.

Článek 13 Univerzální deklarace lidských práv prohlašuje: Každý má právo opustit jakoukoliv zemi, včetně té svojí, a vrátit se do své země. Realita je ovšem taková, že bez pasu a platného víza nemůže toto právo být snadno uplatňováno. A snadnost získat vízum se liší v závislosti na národnosti. Na Henleyho pasovém indexu 2019 drží Japonsko a Singapur horní příčky pro přístup do většiny zemí, zatímco Angola, Egypt a Haiti jsou na konci.

Keňský autor Ciku Kimeria popisuje ponížení žít bez pasového privilegia. Upozorňuje, že dokonce ani vízum negarantuje vstup, protože stále ještě musíte jednat s nevrlým imigračním úředníkem, který se podezíravě zeptá: A co tady hodláte dělat? Pokud odpověď na tuto otázku úředníka neuspokojí, návštěvníci se mohou ocitnout na cestě zpět k odletové bráně.

Musíme promluvit o této vízové nespravedlnosti. Je čas, abychom mluvili o #visareciprocity. Jestliže se tato pravidla týkají Uganďanů cestujících do ciziny, tak ta stejná pravidla by měla platit pro cizince, kteří navštěvují Ugandu. Čeho je moc, toho je příliš. A Afriko, je čas upustit od vyžadování víz, abychom mohli navštívit jeden druhého.

Afričané, když cestují mimo kontinent a žádají o víza, mohou mít pocit, že nabízejí oběti vyhladovělému bohu. Adéṣínà Ayẹni (Ọmọ Yoòbá), manažer Global Voices pro jorubštinu, si vybavuje svůj nedávný zážitek, jak se pokoušel obstarat si vízum do portugalského Lisabonu na setkání Creative Commons 2019:

Byla to ta nejlepší zpráva mého života, když jsem obdržel e-mail, abych pronesl řeč na CC setkání 2019 v Lisabonu . . . Dne 18. dubna 2019, pár dní před mými narozeninami, jsem podal svoji žádost o vízum, abych se zúčastnil lisabonského setkání v Globálním sídle VFS v Lekki, Lagosu. Sjezd byl plánován na 9.11. května 2019, ale zpracování víza trvá nejméně 15 dnů.

V den, kdy jsem měl odletět do Portugalska, jsem stále ještě neměl svůj pas. . . . 11 dnů poté, co sjezd  proběhl, jsem obdržel zprávu od VFS, abych si přišel pro svůj pas. Moji lidé říkají, inú dídùn l’ó ń mú orí yá (nemůžeš být nejlepší, když jsi smutný). Jedna věc je, že mi nedali vízum, abych se zúčastnil setkání, další je ta, že udělení obrovského stipendia k účasti na setkání přišlo vniveč, nazmar. Cítím se hrozně, protože jsem nebyl schopen vrátit stipendium kvůli nigerijské politice Centrální banky o bankovních převodech. Je to nesnesitelně bolestné, že moje právo svobodného občana globální vesnice na setkávání se bylo porušeno. Byl jsem zbaven svého práva!

Cestování Afričanů po Africe: Bolestná ironie

Je obtížné pro Afričany cestovat mimo Afriku  ale může být stejně tak neradostné cestovat po kontinentě. Obyvatelé mnoha zemí globálního severu mohou cestovat do většiny afrických zemí bez víza nebo s několika omezeními, ale většina Afričanů potřebuje víza k cestování do více než poloviny jiných afrických zemí.

Nigerijská přispěvatelka Global Voices Rosemary Ajayi zachycuje obtíže Afričanů s cestováním po Africe:

Jsem šťastná, že my a mnoho dalších upozorňujeme na problémy, kterým Afričané čelí, když chtějí získat Západní víza. To mě nerozčiluje tolik jako obtíže Afričanů, kteří cestují po Africe. Na RightsCon v Tunisu a GlobalFact v Kapském Městě jsem si udělala čas, abych se zeptala Afričanů, jestli potřebovali víza. Zrovna tento víkend jsem se dozvěděla o nigerijském novináři, který nemohl navštívit GlobalFact, protože neměl víza. Nemluvme o tom, jak většina afrických delegátů na RightsCon musela letět nejprve pryč z Afriky, aby se dostali do Tunisu. Minulý měsíc jsem se setkala s východoafrickým novinářem žádajícím o víza do Nigérie. Byl požádán, aby dodal řidičské oprávnění profesionálního řidiče, který jej vyzvedával z letiště!

Jak zdůrazňuje Rosemary, cestování v rámci kontinentu je často dále komplikováno tím, že se musí cestovat mimo kontinent, abyste dorazili do destinace v Africe.

V červnu na oblastním fóru letectví Mezinárodní asociace leteckých dopravců (IATA) v Akkře místopředseda Ghany, Dr. Mahamudu Bawumia naříkal nad faktem, že obchodník z Freetown [Sierra Leone], například, musí cestovat téměř dva dny aby se dostal do Banjul (často přes třetí zemi) namísto trasy, která je přímá a zabrala by pouze jedinou hodinu.

Spletité letecké trasy jsou pak ještě zhoršené výjimečně vysokými cenami letecké přepravy v rámci kontinentu.

Minulý týden jsem chtěla letět na Pobřeží slonoviny, podívala jsem se na wakanow, nejlevnější lety byly za 380k. Z Lagosu do New Yorku je to 360k.

Je pravda, že se Afričané nejspíše nevrátí domů? 

Záchranná akce u Kanárských ostrovů v roce 2006. Foto Noborder Network. (CC BY 2.0)

Mezi lety 2010 a 2017 tvořili migranti ze zemí subsaharské Afriky největší počet migrantů na světě hned po Sýrii. Mnoho Afričanů opouští své země, aby unikli před chudobou či násilným konfliktem, a požadují útočiště, status uprchlíka nebo trvalý pobyt v Severní Americe nebo Evropě. Studie Pew Research z roku 2018 informovala, že počet migrantů ze subsaharské Afriky se zvětšil o 50 % nebo více mezi roky 2010 a 2017, mnohem více než celosvětový průměrný nárůst o 17 % ve stejném období.Afričané ze subsaharské Afriky také emigrují do dalších zemí široko daleko. V roce 2014 se přes 170 000 migrantů bez platných dokumentů přepravilo přes Středozemní moře do Itálie. Mnoho z nich pocházelo ze subsaharské Afriky. V prosinci roku 2018 brazilská policie zachránila 25 občanů subsaharské Afriky, kteří byli na moři více než měsíc v Atlantském oceánu. Cestující zaplatili stovky dolarů každý za cestu z Cape Verde. V červnu 2019 americká Celní správa a ochrana hranic v texaském Del Rio zadržela více než 500 Afričanů z Konžské republiky, Konžské demokratické republiky a Angoly za pokus o vkročení do USA přes řeku Rio Grande.

Zatímco v médiích převažují příběhy zobrazující Afriku jako kontinent masové migrace poháněné chudobou nebo válečným konfliktem, Marie-Laurence Flahaux a Hein De Haas, výzkumníci z Oxfordské univerzity a Amsterdamské univerzity, s tímto stereotypem nesouhlasí.

Flahaux a De Haas namítají, že tyto příběhy jsou propagovány nejen médii a politiky ale také akademiky. Jejich průzkum ukazuje, že migrace z kontinentu je vícevrstvá a poháněna globálními procesy vývoje a společenské transformace, které zvýšily možnosti a ambice Afričanů pro migraci  podobně jako u migrantů z dalších částí světa.

Tyto stereotypní příběhy nicméně často pronikají do vízové politiky: Většina úřadů země se domnívá, že všichni Afričané, kteří cestují, se nevrátí do svých rodných zemí a nechají tak africké uchazeče o víza nést důkazní břemeno.

Přimět ne-africké národy, aby trochu jinak přistupovaly ke schvalování víz africkým občanům, je dlouhá bitva. Mezitím mohou africké národy přijmout opatření ke zlepšení mobility napříč kontinentem. Společný africký pas je jedna věc  ale to nestačí. Single African Air Transport market (SAATM), a Continental Free Trade Agreement, které vznikly minulý rok, položily základy některých těchto změn, ale rozsáhlé zavedení je stále ještě velmi vzdálené.

Mezitím, pokud se jako Afričan opovážíte cestovat, jste předmětem krutého ponižování, pokud cestujete mimo Afriku  nebo jste vytržen z fantazie o africké jednotě krutostí cestování po kontinentě. V každém případě bohové víz vyžadují stále více obětí, zatímco zůstávají zatvrzele neústupní.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.