Ženy protestující proti domácímu násilí v centru Baku v Ázerbájdžánu. Autor fotografie: Najaf Ruslanoglu, sdíleno se svolením autora
Dne 19. září 2019 se osmnáctiletá dívka Seljan Yagmur přihlásila na Facebook a pověděla okolí o domácím násilí, kterého se na své rodině dopouští její otec. Ve svém příspěvku [1] veřejně zostudila svého otce za jeho hrubé chování nejen k ní, ale i k její sestře a její matce. Příspěvek si rychle získal pozornost, protože Seljin otec, Fuad Gahramanli, je veřejně známým opozičním aktivistou a místopředsedou Ázerbájdžánské Lidové Fronty. Polovina lidí, kteří okomentovali příspěvek Seljin, věří, že udělala správnou věc, zatímco druhá polovina dívku odsuzuje za to, že veřejně sdílela otcovo chování.
Členové politické strany, jejímž místopředsedou je Gahramanli, ho nyní považují za oběť.
Je tomu tak proto, že Ázerbájdžán je velmi konzervativní zemí, kde je domácí násilí považováno za soukromou záležitost, která by za žádných okolností neměla překročit práh domu. Seljan tedy svým příspěvkem porušila hned několik zvyklostí: dcera se postavila proti svému otci; zmínila ty, kteří její matce radili, aby si vše nechávala pro sebe; a zostudila předsedu otcovy strany za to, že se veřejně k této záležitosti nevyjádřil. A kromě toho – tím, že otevřeně upozornila na problém, se jí podařilo zažehnout celonárodní diskuzi.
V reakci na to Gahramanli rezignoval na post místopředsedy strany, ale dosud se veřejně za chování vůči své rodině neomluvil. Seljin příspěvek však dokázal nejen to: především dal podnět [2] k velké debatě o násilí na ázerbájdžánských ženách a poukázal, jak je na takové chování nahlíženo.
Od publikování příspěvku uplynul již více než měsíc a za tu dobu se v ázerbájdžánských médiích objevilo mnoho titulků upozorňujících na různé případy domácího násilí. A tak během pěti dnů na počátku října bylo zveřejněno 12 případů domácího násilí na ázerbájdžánských ženách, založených na policejních protokolech. Čtyři z těchto dvanácti případů násilí bohužel ženy nepřežily. Navíc nezávislý magazín Mikroskop poukázal [3], že od ledna do září letošního roku bylo v médiích zmíněno 118 případů násilí na ženách. Třicet tři z těchto obětí zemřely v následku zranění, zbylé ženy, nejčastěji pobodané, byly hospitalizovány.
Čtěte více: Jak novinářka pomohla k prosazení hnutí #MeToo v Arménii [4]
Ázerbájdžánci nyní hojně diskutují o domácím násilí na sociálních sítích i v médiích. Ženy sdílejí své příběhy s hashtagy #qadınaşiddətəson („ukončete násilí na ženách“) a #Leylaüçünsusma („nemlčte pro Leylu“, jako odkaz na nedávný případ jedné obyvatelky Baku, která byla více než tucetkrát pobodána.) Zároveň vycházejí protestovat do ulic. Dne 20. října se skupina občanských aktivistů zasloužila o přípravu demonstrace v ázerbájdžánském hlavním městě Baku. Hlavním sloganem se stalo provolání „Netolerujte to! Vyjděte ven! [5]“ (#DözməYürüşEt). Skupina ve svém příspěvku napsala:
Son günlər Azərbaycanda qadınlara qarşı saysız-hesabsız zorakılıq halları və qətllər baş verməkdədir. Ailəsi tərəfindən döyülən, öldürülən, intihara sürüklənən qadınlar, maşın yolunda öldürülən süpürgəçi qadınlar barədə hər gün xəbərlər oxuyuruq. Baş verən bu vəhşiliklərə qarşı gəlmək üçün, qadınlara qarşı zorakılığa yox demək üçün, ictimaiyyətin və dövlətin bu problemə diqqətini cəlb etmək üçün biz […] Xurşudbanu Natəvan heykəlinin […] doğru yürüş keçiririk. Yürüşün sonunda bəyanat səsləndiriləcəkdir. Yürüş bu problemlərə biganə qalmayan hər kəs üçün açıqdır.
V poslední době se stále častěji upozorňuje na případy domácího násilí na ženách, které často končí smrtí. Četli jsme příběhy žen, které končí ubité k smrti nebo jsou svými rodinnými příslušníky donucené k tomu, aby spáchaly sebevraždu či se nechaly přejet autem. Proto chceme pochodovat od sochy [ázerbájdžánské básnířky] Khurshudbany Natavan [6] […], abychom zvýšili povědomí o této krutosti, razantně odmítli násilí na ženách a přiměli stát a společnost, aby se začala věnovat těmto problémům. Na konci protestního pochodu bude zorganizován proslov na toto téma. Protestu se může zúčastnit každý, kdo není lhostejný. Jedním z hlavních sloganů pochodu bude „nemlčte o domácím násilí, už ho netolerujte“!
V rámci celého státu nebyl tento protestní pochod první akcí zorganizovanou s cílem bojovat za ženská práva. První akce se konala [7] 8. března při příležitosti Mezinárodního dne žen a zvýšila povědomí o násilí na ženách, svatbách v nedospělém věku a problematice potratů v Ázerbájdžánu.
Přesto však, když 20. října pochodovala menší skupina žen a několika mužů a volala po ukončení násilí na ženách, bylo právě násilí to, čeho se od místní policie dočkala.
Některé scény z pochodu byly zveřejněny Ázerbájdžánským vysíláním BBC:
Ke smutné ironii se vyjádřili i samotní protestující:
A tak jsem tu, učím se lítat na ulici Torgovaya [kde došlo k zatýkání protestujících]
Bez komentáře
Účastníci protestu rovněž žádali podepsání Istanbulské úmluvy bojující s násilím na ženách [8] a s domácím násilím. Ázerbájdžán totiž konvenci, která by dovedla vládu k ochraně žen před jakoukoli formou násilí, bojovala by proti násilí v rodinách a proaktivně upozorňovala na rovnost žen a mužů, ještě nepodepsal. Dokument by vládu zavázal k vytvoření základní struktury zákonů, které by pomohly obětem násilí; a konečně i k připojení se k mezinárodnímu boji za práva žen.
Jak se ukázalo o den později, protestní pochod svůj význam měl. Pravděpodobně i vzhledem k obrovské kritice agresivního zásahu policie oznámil [9] Výbor ázerbájdžánské vlády pro rodinu, ženy a děti, že byl parlamentu předán návrh na podepsání Istanbulské úmluvy. Neví se však, kdy přesně byl návrh vytvořen ani co konkrétně obsahoval. Výbor však prohlásil [10], že ačkoli ještě nebyla podepsána Istanbulská úmluva, tak aktivně spolupracuje na ochraně ženských práv společně s dalšími vládními institucemi.
Bude to ale stačit? V roce 2010 byl přijat ázerbájdžánský Zákon proti domácímu násilí, kterým se vláda zavázala poskytnout přístřeší jeho obětem, k čemuž stále ještě nedošlo. Ve skutečnosti jsou ženská útočiště provozována zejména neziskovými nevládními organizacemi. Mluvčí vládního výboru se pro Mikroskop vyjádřil [11], že hlavní příčinou nedostatku takových zařízení, které by spravoval stát, jsou nedostačující finance.
Konec konců i když podpis Istanbulské úmluvy bude správným krokem vpřed, určitě to nebude stačit k zastavení vlastního domácího násilí. Budou se muset změnit pevně zakořeněné normy a stereotypy týkající se rozdílů mezi pohlavími. Jak prohlásila Michelle Milford Morse [12], viceprezidentka fondu Girls and Women Strategy Organizace spojených národů, v nedávném rozhovoru: „Násilí na ženách a dívkách se objevuje v souvislosti s dlouhodobou systémovou nerovností obou pohlaví v mnoha světových zemích. Má své kořeny v diskriminaci, rozdílech v pravomocích a škodlivých společenských zvyklostech. A to je důvodem, proč přetrvává dodnes.“
Ázerbájdžán není žádnou výjimkou. Znepokojující čísla, která uveřejnil Mikroskop, jsou pouze špičkou ledovce. Je více než pravděpodobné, že existuje daleko více zločinů, které jsou stále páchány na ženách a o nichž dosud nebylo slyšet. Ženy v Ázerbájdžánu jsou totiž v mnoha případech donuceny mlčet a nikdy o svém trápení nemluvit. Podle zpráv [11] výše zmíněného výboru se v této zemi objeví každoročně více než 800 různých případů „trestných činů a administrativních přestupků“, ačkoli existují obavy, že tato čísla nijak nekorespondují se skutečnou situací, a neuvádí se, kolik z nich ročně končí sebevraždou.
A přece – v zemi, kde je násilí na ženách v současnosti žhavým tématem, se stal protestní pochod, poukazující na tento problém, cílem agresivního policejního zásahu. Možná, že přesně tohle je hlavním důvodem, proč se ženy bojí jít nahlásit domácí násilí na policejní stanice.