Italský komiksový autor Giovanni Romanini zemřel 20. března 2020 ve své rodné Boloni na výduť mozkových tepen ve věku 75 let. Veřejný pohřeb je plánován v Itálii po skončení karantény COVID-19.

Kolegové, kteří mu láskyplně říkali „velmistr,“ nebo jednoduše Giò, obdivovali Romaniniho jako komiksového umělce pro jeho mnoho talentů, které zahrnovaly kresbu tužkou, inkoustem, malbu a psaní scénářů.

Ve své rodné zemi byl Romanini uznáván jako celoživotní spolupracovník zesnulé komiksové legendy Magnuse – pseudonym Roberta Ravioly (1939–1996). Italské noviny La Stampa nazvaly Romaniniho v úmrtním oznámení „Raviolův panoš“.

Jejich spolupráce začala v šedesátých letech sérií „Kriminal“ a knihou „Satanik“, oboje klasiky žánru fumetti neri („černý komiks“) — černobílé krimi thrillery s prvky hororu a sexu.

Jejich společná práce pokračovala na díle „Alan Ford“, groteskní parodii špionážního žánru vytvořenou pisateli Maxem Bunkerem a Magnusem, kterou Romanini pomohl ilustrovat. Uznávaná série oslavila své 50. výročí v roce 2019 a dosáhla kultovního postavení v celé bývalé Jugoslávii (stále se tiskne jak v Itálii, tak v Srbsku).

Po Romaniniho smrti některé sdělovací prostředky na Balkáně zveřejnily úmrtní oznámení, které jej popisují jako „ilustrátora ‚Alana Forda‘“, což naznačuje, že to dělal sám. Ve skutečnosti byl jedním z několika ilustrátorů seriálu a byly mu takto připsány pouze tituly 114, 121, 124.

Na konci sedmdesátých let se Romanini znovu spojil s Magnusem, aby vytvořili „Společnost šibenic“, směs epického fantastického příběhu a humoru v podobném formátu, jako byl Alan Ford.

Sestávající z 20 výtisků, přičemž každý z nich o 120 stranách, se příběh točí kolem nuzné skupiny renesančních žoldáků a jejich nevydařených dobrodružství v Evropě, Středním východě a jihovýchodní Asii, inspirovaných dojmy ze skutečných cest autora do těchto zemí.

„Společnost šibenic“ (nebo také „La Compagnia della Forca“ ve svém původním názvu) je považována za Romaniniho a Magnusovo mistrovské dílo.

V osmdesátých letech Romanini ilustroval „Kačera Donalda“ pro Topolino, italský časopis, který vydával Disneyho komiksy. Souběžně tehdy pracoval Romanini s Lucio Filippuccim na komiksu Cicciolina, pornoherečce narozené v Maďarsku, která se stala členkou italského parlamentu v roce 1987.

Mnoho jugoslávských fanoušků Romaniniho práce o něm poprvé slyšelo v roce 1986, když vyšel chorvatský překlad „Společnosti šibenic“. To se stalo díky tomu, že jugoslávští vydavatelé oficiálně povolených komiksů vynechali jména některých spolupracovníků, zmiňující pouze „hvězdy“, jako byli Magnus a Bunker. To byl případ Disneyho komiksů, které byly v té době v Jugoslávii extrémně oblíbené —  ty přišly podepsané jako „Walt Disney“, ačkoliv samotný Disney zemřel o desítky let dříve.

Během jeho posledních sedmi let před smrtí na rakovinu v roce 1996 pracoval Magnus s Claudio Nizzim na speciálním projektu představující Tex Willera, hlavní postavu významné italské westernové komiksové řady „Tex“.

V grafickém románu „Tex: Údolí teroru“ churavějící perfekcionista Magnus prahl dobře prezentovat milovanou postavu a strávil čtyři roky navíc oproti původním termínu odevzdání ponořen do práce. A když se rozhodl, že není spokojený s kvalitou svých kreseb koní, oslovil Romaniniho s žádostí o pomoc.

Následující video ukazuje Romaniniho dovednost kresby a obtahování inkoustem Kita Carsona, ikonické postavy příběhů „Tex“.

Giò nakonec nakreslil vše v tomto grafickém románu, kromě čtyř okének s koňmi, a také pomohl s obtahováním inkoustem. Jeho přínos byl oceněn ve všech předmluvách všech vydáních knihy, které vyšly v Itálii v roce 1996, v Chorvatsku v roce 2013 a v Srbsku v roce 2014.

Romaniniho práce na Texovi vedla ke dlouhodobému pracovnímu vztahu se Sergio Bonelli Editore, největším italským vydavatelem komiksů, který v jižní Evropě hraje podobnou roli jako Marvel v US.

Během svých posledních desítek let ilustroval Romanini 30 výtisků „Martin Mystère“, včetně některých nezapomenutelných jako například „Bohové soumraku“. Tato komiksová řada se v Itálii po celé Jugoslávii těší značné popularitě a byla vydána v dalších zemích. Stala se také výnosnou franšízou, která dala vzniknout animovaným TV sériím a video hrám.

Mnoho z Romaniniho kolegů vzpomínalo na jeho život na sociálních sítích, často ukazující fotky momentů společného úsilí, které se neshodují se stereotypem introvertního podivína obvykle spojovaného s tvůrci komiksů v USA.

Například komiksový a filmový tvůrce Giovanni Eccher, který v roce 2007 režíroval dokument o Magnusovi, zveřejnil fotku, jak Romanini jede na motocyklu v plné rychlosti, s popiskem: „Tohle je pro mne Giovanni Romanini“.

Skutečně, mnoho italských komiksových umělců vede velmi pestrý život plný dobrodružství, které by mohly konkurovat životům fiktivních charakterů. Jednou z těch velkých osobností je Hugo Pratt (1927–1995), který strávil část svého života v Etiopii a Argentině a má děti v Brazílii.

Mnoho komiksových autorů, kteří pracovali s Romaninim, by také zapadlo. Pikniky pro zaměstnance Gian Luigi Bonelliho (1908–2001), tvůrce postavy Tex Willer, zahrnovaly jízdu na motorovém člunu a střílení plechovek s revolvery Colt-45. Jeho syn Sergio Bonelli (1932–2011) prozkoumal Amazonský deštný prales, který se stal místem natáčení pro jeho sérii „Mister No“.

Romanini sám napsal na své webové stránce:

Un personaggio che non fa mai errori e si comporta sempre in modo impeccabile, non è affatto interessante.

Člověk, který nikdy nedělá chyby a má vždy dokonalé vystupování, není vůbec zajímavým.