S blížícími se volbami, které se v Turecku uskuteční 1. listopadu, roste v zemi napětí a množí se agresívní výpady proti novinářům.
Během jednoho říjnového týdne byli novináři Ahmet Hakan a Serhat Yüce několikrát fyzicky napadeni. Střety vyvolaly diskuzi o nedostatečném zajištění bezpečnosti novinářů. Uživatelé sociálních sítí nejčastěji skloňovali organizovaný útok na Hakana, který se odehrál 1. října, ostře odsouzena byla i policejní agrese proti Ÿucemu z 5. října.
Těsně před volbami, do nichž vkládá vládnoucí AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) velké naděje na vítězství, se tlak na pracovníky tisku stupňuje. Po posledním červnovém pokusu ztratila Erdoğanova strana část ze své politické dominance. Parlament se tenkrát názorově rozdělil a bylo rozhodnuto o předčasných volbách. Opozici se v předchozí dekádě podařilo dosáhnout významných kroků v kurdském mírovém procesu, ten ovšem nyní stojí na pokraji rozpadu.
Ruku v ruce s rostoucí bojovností Kurdů a vládní agresí vůči občanům se útokům nevyhnuli ani novináři. Ti se rozhodli na aktivity prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana nahlížet z kritičtějšího úhlu pohledu.
Diskreditující informační kampaně a fyzické zastrašování bylo dříve namířeno výhradně proti kurdským a levicovým médiím. Nyní se obrátilo i proti mainstreamu.
Doğan Media vydávají vlivná periodika jako Hürriyet a Hürriyet Daily News, Posta, vlastní televizní kanály Kanal D, CNN Türk a tv2. Jsou jednou z největších mediálních skupin v Turecku. Jejich vlastníkem je magnát Aydın Doğan. Aktivity Doğan Media se vždy držely v mezích standardních mainstreamových médií s důrazem na objektivitu a obcházení citlivých témat.
Po červnových volbách se ale Doğan dostal pod tlak. Vedle AKP se na politickém nebi nově zjevila i prokurdská HDP (Lidová demokratická strana) a začala ohrožovat Erdoğanovy ambice, mimo jiné i tím, že její zástupci a lídr Selahattin Demitras často vystupovali v médiích.
Nacionalisté nařkli Doğan Media z „propagace“ kurdského separatismu a z „podpory terorismu“.
Ihned po volbách proto mediální skupina podnikla potřebná opatření a podle vyjádření jednoho z novinářů zavedla ve všech redakcích autocenzuru. Hosté z HDP přestali být zváni do vysílání.
Ani to však nestačilo. Ve večerních hodinách 6. a 8. září zaútočila na sídlo redakce deníku Hürriyet Daily v Istanbulu skupina vedená poslancem a lídrem frakce mladých v AKP Abdurrahimem Boynukalinem, který také přednesl před budovou redakce výhrůžný projev.
Boynukalin nebyl za zorganizování této demonstrace a hlásání nepravdivých informací nikdy potrestán.
Útoky na Doğan Media a jejich novináře pokračovaly napadením veřejně známého Ahmeta Hakana Coşkuna. Byl zbit čtyřčlennou skupinou před vlastním domem, násilníci mu zlomili nos a žebra. Během vyšetřování vyšlo najevo, že tři ze skupiny byli členové AKP. V návaznosti na to AKP oznámila jejich vyloučení ze strany.
Hakan, který se původně přikláněl k AKP a Erdoğanovi, začal později kritizovat jeho konzervativnost a autoritářství. Jeho názorový obrat byl probírán v periodikách, která AKP podporovala, zejména v článcích Cema Kücüka. Ten Hakana obvinil z podpory Kurdské dělnické strany, usilující o nezávislost Kurdů.
V deníku Star napsal:
Like schizophrenic patients, you [Hakan] think you are still living in the days when Hürriyet ran the country. We could crush you like a fly if we wanted. We have been merciful until today and you are still alive.
Ty [Hakan] jsi jako ti pacienti se schizofrenií. Máš stále pocit, že žiješ v době, kdy Hürriyet vládl této zemi. Kdybychom tenkrát chtěli, mohli jsme tě zaplácnout jako mouchu. Ale byli jsme milosrdní a nechali jsme tě žít.
Tato Kücükova slova byla otištěna ani ne měsíc před Hakanovým napadením.
Přestože většina novinářů a mediálních organizací útok odsoudila, média stranící AKP se snažila hledat viníky jinde. Někteří anonymní twitteroví uživatelé ze skupiny známé jako AKTrolls akci dokonce oslavovali:
Anonymní twitterový účet napojený na vládní palác (podporující Erdoğana) ihned po útoku na Ahmeta Hakana.
Umlčování kurdského tisku ze strany tureckých bezpečnostních sil je častým jevem v mediálním prostředí tohoto státu. 28. září, jen dva dny před útokem na Ahmeta Hakana, proběhla policejní razie v budově, v níž sídlí jak kurdská tisková agentura DİHA, tak redakce kurdských novin Azadiya Welat.
Policie bez předchozího upozornění odvedla do vazby na 30 novinářů, editorů a reportérů, kde je podle některých výpovědí zastrašovala. Při zásahu bylo poškozeno několik oken a dveří.
Dveře k pravdě! Toto je práce police, poté co vtrhla do DİHA. Sledujeme vás a půjdeme vám po krku. #DontTouchDİHA -Nedim Türfent, anglický editor DİHA.
Jedním z možných důvodů razie v DİHA je její výrazná aktivita v kurdských městech, kde jsou střety kurdských osvobozeneckých skupin a místní policie na denním pořádku. AKP tímto činem dala jasně najevo svoji vůli cenzurovat tisk, který vychází ve městech Cizre, Beytülşebbap, Hakkari a Şirnak.
Pro mnoho Kurdů po celém světě, ale i pro ty, kteří nemají důvěru v mainstreamová media, představuje DİHA spolehlivý zdroj informací. Webové stránky DİHA byly poprvé cenzurovány letos v červenci, více informací najdete i na Global Voices. Od té doby byly jejich záložní servery a kopie webu blokovány ještě více než dvacetkrát.
Poslední události ukazují, jak daleko je v boji s médii vláda schopna zajít.
Reportér televize Özgür Gün Murat Demir a reportér DİHA Serhat Yüce byli zastrašováni, zbiti a vzati do vazby tajnou policí ve městě Silvan ve východním Turecku, obydleném převážně Kurdy.
Když se v době zákazu vycházení chystali fotografovat, zastavil u nich policejní automobil, jeden z členů posádky namířil na Serhata Yüceho zbraň a slovně jej zastrašoval.
Novinařina nikdy nebyla v Turecku snadnou profesí. Výhrůžky, fyzické napadání, mučení i vraždy novinářů mají v historii tureckých médii své stálé místo.
Útoky na pracovníky novin a televizních redakcí připomínají dobu temna. Nad nezávislostí tisku se stahují mračna. Události jako zatčení novinářů z VICE a deportace Frederika Geerdinka navíc naznačují, že bez obav by neměli být ani žurnalisté z jiných zemí.
Předjímat vývoj událostí není nikde snadné, natožpak v Turecku, které díky řadě ekonomických a bezpečnostních opatření během posledních let směřuje zpět ke své násilné a neutěšené minulosti.
Jedno je jisté. Do 1. listopadu napětí nepovolí a novinářům nezbyde než si vybrat mezi autocenzurou a velkým riskováním.