Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Mám štěstí, že mám syrský pas

IMAGE: Public domain by Pixabay.

Foto: Pixabay

Tento příspěvek je součástí zvláštní série článků blogerky a aktivistky Marcell Shehwarové, ve kterých popisuje realitu života v Sýrii během probíhající občanské války mezi silami loajálními současnému režimu a jeho odpůrci.

Vážený pane,

mám to štěstí, že vlastním syrský pas. Kdybych ho totiž neměla, nevybrali by si mě na všech letištích, kterými jsem kdy prošla, zcela čirou náhodou k namátkové kontrole. Kdybych tenhle pas neměla, prošla bych normálně jako všichni ostatní, nebo spíš jako většina z nich. Prošla bych a ani bych si nevšimla těch nešťastníků vytipovaných k dalšímu prověřování. Mělo by to tu výhodu, že bych dopředu věděla, kdy někam dorazím. Jen si to představte! Bylo by to, jako by na mém čase skutečně záleželo. Tehdy bych si zcela určitě nevšimla příchozích ze zemí, které nestojí za to, aby se v nich dbalo na dodržování Všeobecné deklarace lidských práv.

Kdyby nebylo mého syrského pasu, nikdy bych nezaslechla nesmírně zdvořilé: „Počkala byste, prosím, slečno, tady stranou, u té stěny?“ a nevzpomněla bych si na školní tresty ze svého dětství.

Za co nás tenhle svět trestá? Nemyslíte si, že by všechny hranice měly být, obzvlášť pro nás, Syřany, otevřeny, s omluvou?

Nevšimla bych si, jak nás, ty podezřelé, nesmírně zdvořile odvádějí, abychom hájili svou nevinu a abychom odsoudili terorizmus; my, kteří jsme byli jeho terčem spíš než kdokoli z vyšetřujících.

Skutečný terorizmus, poté co nás potichoučku pozabíjel, k vám přilétá v soukromých letadlech na soukromá letiště, zabírá stránky ve vašich novinách a v televizi rozebírá eleganci své manželky – „Pouštní růže“.

Pane, Vaše zdvořilost mě ničí víc než Vaše diskriminace. „Mohla byste….“ „Je mi líto, že vás zdržujeme…“ „Omlouvám se, že si musíte tímhle projít…“ Zní to jako klišé, jimiž zahrnuje muž ženu, kterou nemiluje. „Je to má chyba, nikoliv vaše…“ Přehnaná zdvořilost, která má osladit trpkou pravdu, aby se člověk cítil líp. K výslechu nás neposíláte na základě obvinění, ale na základě naší identity.

Když vyšetřovatel přišel do místnosti pro vyšetřované zavolat „Mohameda“, čirou náhodou zvedla ruku polovina z čekajících. Čirá náhoda mezi tolika podobnými náhodami.

Omluvte mě, prosím: jsem posedlá určováním opakujících se vzorců. Kdyby nebylo mého syrského pasu, zřejmě bych si toho vzorce – opakujícího se samozřejmě jen čistě náhodně – nevšimla.

Sedím tam a čekám s ostatními. Vytáhnu si knížku v arabštině, kterou napsal Ibrahim Nasrallah, palestinský spisovatel mluvící o vzdoru a lásce. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem byla aktivistkou bojující za svobodu a demokracii, chodívala jsem protestovat, dávala se na útěk a hledala úkryt, psávala jsem. Dívám se na knížku ve svých rukou. Teď vzdoruji tím, že na letišti držím knížku v arabštině.

Vážený pane, omlouvám se za to, že jsem zmínila, jak je vaše vyslýchání Syřanů problematické. Někteří z nás totiž během výslechů zažili nepředstavitelné věci, takže nás něco tak zdvořilého nezastraší. Jiní mají z kohokoliv v uniformě takovou hrůzu, že se přiznají i k tomu, co neví.

Tak co je to za „pravdu“, kterou se z nás snažíte dostat?

Taky se omlouvám za to, že jsem s takovou hrdostí odmítla odemknout svůj mobil. Víte, jde o požadavek, který hluboce rezonuje v kolektivním vědomí nás Syřanů. Díky němu se vracím na kontrolní přechody v Sýrii, kde vás takové odmítnutí prostě může stát život. Odpověděla jsem „ne“ s hrdostí, protože jsem se chtěla trošku nadýchat té vaší demokracie.

Chápete, co znamená to, že půl milionu mých krajanů zaplatilo za hledání demokracie životem? Co to znamená, když můžete říct ne bez obav, že vás zabijí?

Ptáte se mě, za jakým účelem jsem do vaší země přišla? Já nevím. Přišla jsem mluvit o smrti. Řekli mi, že jsem ve vyprávění o smrti tak dobrá, že někteří z vás mi dokonce na konci zatleskají. V Allepu jsem viděla obrovskou spoustu lidských ostatků a zdá se, že to dokážu v angličtině dobře prodat.

To je to, proč tu jsem. Ohlížím se po spojencích, které bych dokázala přesvědčit, že si nezasloužíme tolik umírání, a možná, jen možná, že bombardování školy je ostudou pro celé lidstvo.

Zdám se Vám naštvaná? Omlouvám se! Ještě jsem se nenaučila vašim způsobům. No jo, zloba budí podezření, však víte, jak dokážeme být emocionální. Ještě jsme se totiž nenaučili krotit svůj vztek, zatímco nás ve dne v noci bombardují letadla ze všech koutů světa pomáhající naší vládě. Zkusím se na letišti tvářit šťastně a spokojeně, ale něco Vám s dovolením poradím: pokud na letišti uvidíte spokojené a šťastné Syřany, pak byste skutečně měl mít podezření.

Zdám se Vám celá nesvá? Možná to je proto, že nechápu, jak by někdy někdo na otázku, zdali je členem nějaké tajné zakázané organizace, mohl odpovědět „ano“.

Ne! Ne! Veškerá utajovaná mírumilovná uskupení, do nichž jsem kdy patřila, režim zničil, jejich členové žijí ve vyhnanství, mladí lidé podlehli mučení. Jestli jsem někdy střílela? Jednou jsem se jednomu klukovi zmínila, že bych si šla zastřílet, abych si vybila svůj vztek. On mě ale odradil, moc by se to totiž v našich papírech, patřících Syřanům, nevyjímalo. Navrhla jsem to ovšem jen proto, že jsem ho měla fakt ráda, vždyť víte, že z lásky je člověk schopný nadělat blbostí. K zbrani se v životě nehodlám přiblížit. Ne, vážený pane, nepoužívám zbraně, nenávidím je, dokonce by se ke mně domů nedostala ani vodní pistole.

I přes to všechno mám štěstí, že vlastním syrský pas, vždyť tisícům lidí je cestovní dokument odepřen na základě politického rozhodnutí. Miliony dalších lidí, kterým prodávání smrti nejde tak dobře jako nám, nebo jejich příběhy nejsou pro posluchače tolik vzrušující, nedostanou na cestu víza, a proto se k vám vydají po moři. Někteří přijdou o život, jen aby se k vám dostali, tak co jsou proti tomu čtyři hodiny v čekárně na letišti?

Mám to štěstí, že vlastním syrský cestovní pas. Jen si to představte, po tom všem, čím jsem si prošla, mě pořád pronásledují noční můry o tom, že jsem ztratila svůj pas, a probouzím se celá vyděšená.

Mám obsedantní zvyk: když cestuju, musím si co pět minut kontrolovat svůj pas. Kdybych ho totiž ztratila, nevím, jestli by se mezi těmi zainteresovanými mezinárodními subjekty našel takový, který by mi pomohl získat náhradní cestovní dokument, obzvlášť v případě, že by nám nevyzrálý Bašár Al-Asad naše občanství i pasy odepřel, aby nás ztrestal za to, že jsme unikli jeho poutům.

A chraň Bůh, nechci ani zhoršit uprchlickou krizi ve vašich zemích.

Mám to štěstí, že mám svůj pas. Mohl byste mi ho, prosím, vrátit?

Děkuji.

 

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.