Z pohledu řady lidí na sociálních sítích ve Venezuele i mimo ni zatíná Velký bratr v této zemi svou pěst. Komentářů, které srovnávají známý příběh George Orwella se situací ve Venezuele, přibývá a nejsou jen záležitostí poslední doby nebo několika málo jedinců.

V knize se hlavní postava Winston Smith pokouší vzbouřit a přispět ke svržení vlády, která kontroluje a brutálně trestá ty, kdo se vůči ní tímto způsobem byť jen v myšlenkách provinili.

Orwell dokázal ve své knize vylíčit obraz totalitní vlády, která kontroluje a ovládá veřejné i soukromé aspekty života svých občanů. A v měřítku, které přesahuje knihu a její příběh, dalo toto dílo vzniknout také universu symbolů a metafor, kde jazyk a historie představují důležitou součást ucelené strategie společenské kontroly.

Orwellův totalitní portrét dosáhl jisté univerzálnosti, což se nepodaří hned tak nějakému dílu. Venezuelci nejsou první, kdo srovnává knihu 1984 s režimem, ve kterém žijí.

V důsledku hluboké mnohovrstevnaté krize, jíž Venezuela v současnosti čelí, a vlivem sociálního a ekonomického kolapsu na pozadí nedávné historie země začala nicméně řada lidí přisuzovat charakter Orwellovy Oceánie také politickému systému, který v zemi ustavil Hugo Chávez a v němž dále pokračuje jeho nástupce Nicolás Maduro.

„Bolívarovský Ingsoc”

V roce 2017 vznikla hojně opěvovaná divadelní adaptace knihy 1984. Její tvůrci sice tvrdí, že hra má stejně univerzální charakter jako kniha, ale vezmeme-li v potaz tendenci srovnávat knihu s venezuelským režimem, není divu, že hra vyvolala v tomto směru řadu otázek. Na Twitteru, který je jednou z nejpopulárnějších sociálních sítí v zemi, se připodobnění Venezuely k 1984 objevují pravidelně.

Escuchaba en audiolibro unos fragmentos de 1984, la novela de Orwell, era como escuchar una descripción de la Venezuela actual. Carteles con ojos que te siguen, apagones, celebraciones patrias, propaganda política sobre los grandes logros del régimen.

— J.C Méndez Guédez (@mendezguedez) Jun 5, 2018    

Pouštěl jsem si několik úryvků z audioknihy 1984 od Orwella. Jako bych slyšel popis současné Venezuely. Plakáty s vyobrazenýma očima, které tě sledují, výpadky proudu, oslava vlastenectví, politická propaganda režimu s jeho velkými úspěchy.                                                                                                                                                                                           — J.C Méndez Guédez (@mendezguedez) 5. června 2018   

#GegeTuit Recordando la Novela 1984 de #Orwell, mezclada con Rebelión en la Granja, creo el escritor jamás imaginó que #Venezuela sería la mejor puesta en escena de sus obras, el que las ha leído me entenderá!
El Cerdo Mayor con Bigotes, que comanda el Ingsoc Bolivariano! pic.twitter.com/X6znY35jKL

— GéGé (@GegeRpz) May 17, 2018

#GegeTuit  Když vezmeme #Orwellův román 1984 a spojíme ho s Farmou zvířat, myslím, že by Orwela nikdy nenapadlo, že #Venezuela bude tím nejlepším dějištěm jeho knih. Ten, kdo je četl, ví, o čem mluvím! Kníratý vepř Major, který velí bolívarskému Ingsocu! pic.twitter.com/X6znY35jKL                                                                                                                                                   — GéGé (@GegeRpz) 17. května 2018

Vládní opozice však dnes není jediná, kdo vidí podobnost mezi Oceánií a Venezuelou. Potravinová a léková krize, stejně jako násilné protesty, vyvolávají tento dojem i u stoupenců vlády Nicoláse Madura. Z jejich pohledu však za kontrolou a represemi stojí buď zahraniční vlivy, nebo vládní opozice. Právě v tomto smyslu se k situaci vyjadřuje na veřejném portálu Aporrea (všeobecně provládně orientovaném) Guillermo Moreno:

…recordé las largas colas para un pote de leche, para un pañal, para una medicina Y no pude dejar de asociar ese sufrimiento y esa tortura como una forma mas de manipulación que ejerce un estado para lograr sus objetivos […] Y es que el antiguo estado capitalista en Venezuela aun mantiene intacto todo su poder. Ese que tiene para dejarnos sin la leche para nuestros hijos, sin sus pañales, sin las medicinas y que nos manipula a través de los medios de comunicación tratando de convencernos de que el enemigo es el estado socialista y popular

…vybavil jsem si dlouhé fronty na láhve mléka, na plenky nebo na léky a nemůžu se zbavit pocitu, že tahle bolest a utrpení jsou jen další formou manipulace, skrze kterou chce stát dosáhnout svých cílů […]. Moc dřívějšího kapitalistického státu zůstala ve Venezuele nedotčená. Právě kvůli ní nemáme mléko pro naše děti, nemáme pro ně plenky, nemáme léky. A zároveň se nás prostřednictvím informačních a komunikačních médií snaží přesvědčit, že na vině je socialistický prolidový stát.

Obdobně se na stejném portálu vyjádřil i Pedro Patiño:

El partido único de gobierno, la hegemonía comunicacional del estado político, la propaganda de guerra por parte de sectores nacionales y extranjeros opositores, el uso de tecnologías para avanzar en la disociación psicótica de los ciudadanos, todo esto nos lleva a decir que esta magnífica novela que está enmarcada en la “Distopía” es decir en la “anti utopía” nos cae como anillo al dedo.

Jediná vládní strana, komunikační hegemonie politického státu, válečná propaganda ze strany národních sektorů i zahraniční opozice, využívání technologií k psychotickému rozkladu obyvatel – kvůli tomuhle všemu tahle úžasná kniha, označovaná jako „dystopie”, neboli „antiutopie”, zkrátka přesně vystihuje naši situaci.

„Velký bratr tě sleduje”

Jako Velký bratr je v knize 1984 označován za nejvyššího vůdce Oceánie. Nejen že jeho hlas a obličej zcela zaplňují informační a komunikační média, ale je také nedílnou součástí každodenního života. A je jedno, jestli žije nebo ne, jeho tvář je zkrátka tváří státu. Na diskuzních fórech připodobňuje řada uživatelů všudypřítomnost Orwellova Velkého bratra k vyobrazením Huga Cháveze, respektive jeho očí, na plakátech, billboardech, grafitech či logách vládních subjektů v různých venezuelských městech. Na portálu Contendio Web se takto vyjadřuje Pedro Villa:

Los ojos de Chávez se despliegan por toda Venezuela, en todas las instituciones, en vallas, en instalaciones militares y más. Todo con la misma intención que en la novela, decirnos: “Somos el poder y te estamos vigilando”. Lo más tétrico es que en la realidad venezolana el “Gran hermano” vigilante son los ojos de un muerto.

Na Chávezovy oči narazíte po celé Venezuele. Jsou v každé instituci, na billboardech, ve vojenských kasárnech, všude. A význam toho celého je stejný jako v knize – sdělit nám „my máme moc a hlídáme tě”. A nejsmutnější na tom je, že ve venezuelské verzi Velkého bratra nás sledují oči mrtvoly.

Existence různých forem kontroly informací také dala jeden z nejsilnějších podnětů k připodobňování knihy k venezuelské vládě. Článek zveřejněný na portálu Caraota Digital se zaobírá návrhem zákona na „omezení nenávisti” v online světě. Návrh zákona nebyl předložen občanům, ale byl podpořen a schválen zástupci Národního shromáždění během protestů, které mimo jiné zpochybňovaly samotnou legitimitu této instituce.

La Ley del Odio, recién aprobada por la ANC, cuenta con estructuras que permitirían acabar con los “traidores de la Revolución” […] De igual manera [se prohibe a] los usuarios de redes emitir mensajes que, de acuerdo con la interpretación de la ley, promuevan el odio o la intolerancia hacia un determinado grupo político. 

Zákon proti nenávisti, který nedávno schválilo Národní shromáždění, je navržen tak, aby umožnil vypořádat se se „zrádci Revoluce“ […] Stejně tak [nemohou] uživatelé internetu zveřejňovat zprávy, které dle zákona vyvolávají nenávist nebo netoleranci vůči určitým politickým skupinám.

Válka je mír

Interpretacemi návrhů zákona, povahou diskurzu či formou vlády však tyto podobnosti nekončí. Založení Viceministerstva pro nejvyšší sociální spokojenost v zemi (Viceministerio para la Suprema Felicidad Social del Pueblo) v roce 2013 vyvolalo na sociálních sítích vlnu kritiky a čtenářům Orwella bylo více než povědomé. Obavy vyvolaly také změny ve výukových textech, zejména co se týče historie Venezuely. Tyto změny jsou součástí několika iniciativ, které se snaží nalézt nový úhel pohledu na hnutí za nezávislost stejně jako na život a dílo nejvýznamnějšího národního hrdiny Simóna Bolívara. Některé z těchto iniciativ se zasadily o nové prošetřování Bolívarovy smrti a o natočení filmových snímků o jeho životě.

V této souvislosti se vyjadřuje Veda Everdum z deníku El Nacional:

Los que nacieron de 1980 a 1995 y vivieron en Venezuela saben perfectamente quién fue, qué hizo, y todo lo que «en realidad» pasó de 1998 al 2012 con el gobierno del ex-presidente […] el gobierno oficialista ha empezado, desde que murió el Presidente Chávez, a cambiar la historia, a cambiar el pasado; a pintarnos algo que en realidad sabemos que no fue así.

Ti, kdo se narodili v letech 1980 až 1995 a žili ve Venezuele, moc dobře ví, kdo byl, co udělal a co se mezi roky 1998 a 2012 „doopravdy” dělo s vládou bývalého prezidenta […] od chvíle, kdy prezident Chávez zemřel, začala vláda měnit historii, měnit minulost; tvrdit nám něco, o čem víme, že bylo úplně jinak.

V této debatě má svůj význam i způsob vyjadřování a přídavná jména používaná k označení jednotlivých politických skupin. K tomu se vyjadřuje například Andoni Abedul na portálu Medium:

Esto se puede ver claramente cuando llaman a los opositores [“golpistas”], pero el gobierno celebra el 4 de Febrero, una fecha en la que el ex-presidente [Hugo Chávez] hizo su primer intento de golpe de estado contra el presidente de aquel entonces. 

Na jednu stranu vláda označuje odpůrce jako „pučisty”, na druhou stranu ale oslavuje 4. února, tedy den, kdy se bývalý prezident [Hugo Chávez] poprvé pokusil o vzpouru proti tehdejšímu prezidentovi.

Způsob, jakým vláda používá jednotlivá označení, vyvolává již řadu let otázky. Po letech symbolismu a diskurzů, které vláda používá v souvislosti s povstáními a vládní opozicí, je na místě se ptát, kdo jsou vlastně rebelové a kdo představuje moc. V tomto smyslu se vyjadřuje Adam Pervez:

One thing I wondered, though, was at what point does this propaganda stick and just become part of common knowledge, or when does it becomes ridiculous and embarrassing. Here, a lot of things are labeled “revolution” or “revolutionary”. […] Doesn’t the revolution become the powers that be at some point?

Algo que me preguntaba era en qué punto esta propaganda se queda y se vuelve simplemente parte del conocimiento común, o cuándo se vuelve ya ridículo y penoso. Aquí, muchas cosas están etiquetadas como “revolución” o “revolucionarias”. ¿La revolución no se vuelve en algún punto ya parte del poder establecido?

Zajímalo by mě, kdy se tahle propaganda zadrhne a stane se prostě jen součástí všeobecného povědomí nebo kdy zkrátka začne být směšná a ubohá. Řada věcí tady bývá označována jako „revoluce” nebo „revoluční”. Copak se revoluce svým způsobem sama nestává vůdčí silou?