Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

John Lubbock natočil dokument „Istanbul: Politika architektury“

Starý řecký sirotčinec na ostrově Büyükada (Prinkipo) poblíž Istanbulu. Záběr z dokumentu „Istanbul: Politika architektury“ od Johna Lubbocka.

Starý řecký sirotčinec na ostrově Büyükada (Prinkipo) poblíž Istanbulu. Záběr z dokumentu „Istanbul: Politika architektury“ od Johna Lubbocka.

John Lubbock, autor nedávného příspěvku na serveru Global Voices, ve kterém popsal výstavbu, překotný rozvoj a gentrifikaci Turecka, se k tomuto tématu vrací v dokumentu vlastní výroby, ve kterém si všímá nesourodostí v istanbulské multikulturní historii a uvažuje nad stále uniformnější budoucností města.

Takto Lubbock vlastními slovy popisuje svůj dokument Istanbul:The Politics of Architecture (Istanbul: Politika architektury):

Od chvíle, kdy jsem poprvé dorazil do Istanbulu, mě zajímá koncepce města, zastavěné území a způsob, jakým s ním lidé interagují. Je zde velký rozdíl oproti Londýnu, ze kterého pocházím. A v porovnání se západní Evropou se ve městě nalézá mnoho pozůstatků bývalých impérií. Chtěl jsem se o těchto kulturních pozůstatcích dozvědět více a zjistit, co znamená současný rozmach nové výstavby pro tureckou společnost. V tomto ohledu jsem ovlivněn svým chápáním psychogeografie a její tradice, která vnímá čas jako prostor. Toto je definice psychogeografie, jak ji podává Alan Moore:

„Ve své nejjednodušší formě chápu psychogeografii jako otevřené přiznání skutečnosti, že my, jako lidské bytosti, otiskujeme části svého duševního života – vzpomínky, asociace, mýty a folklór – do prostředí, které nás obklopuje.“

Proto bylo mým záměrem zjistit, co říká architektura Istanbulu o architektuře turecké duše, jak minulé, tak současné, a co se ve výsledku můžeme dozvědět o turecké kultuře a politice.

Věnuji se dalšímu projektu, který má připomenout 100. výročí arménské genocidy a zachytit ohlasy na tuto událost v turecké společnosti. 24. dubna se bude o této události mnoho psát a považuji za důležité pochopit, jak je vnímána v Turecku – pokud uvážíme, že cílem většiny arménských skupin je dosáhnout toho, aby turecký stát uznal události z roku 1915 za genocidu ve smyslu, jak je dnes tento pojem chápán. Jaké jsou politické, psychologické a společenské překážky tohoto oficiálního uznání a mezikulturního usmíření, ke kterému by toto mohlo vést? Jde o opravdu zajímavé otázky pro někoho, jako jsem já, někoho, kdo se zajímá o to, jak předejít opakování chyb, které v minulosti vyústily k tak velkému utrpení.

Jsem si jistý, že existují turečtí nacionalisté i členové některých arménských skupin, kteří by s mojí analýzou nesouhlasili. Ovšem nejdůležitější věcí je vést dialog o tom, jak minulost ovlivňuje dnešní svět, spíše než se pokoušet tato traumata skrývat pod nánosem dějin, kde stejně nejspíše nezůstanou utajena příliš dlouho.

Na celý dokument (v angličtině) se můžete podívat zde:

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.