Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Cizí země jako pomůcka k přemýšlení: Mladý Kolumbijec v Bristolu

Pablo

Pablo Uribe, fotografie autorky článku, z Bristolu ve Velké Británii

Toto je druhý článek ze série rozhovorů, které mapují zkušenosti obyvatel Latinské Ameriky, kteří opustili svou zemi při hledání nových příležitostí. V tomto článku mluví Ana Hernández s Pablem Uribem, mladým kolumbijským politologem, který získal španělské občanství a je nyní na pobytu v Bristolu. První rozhovor z této série najdete zde.

Pablo Uribe strávil mimo Kolumbii čtrnáct let a jíst polévku sancocho je pro něj něco nostalgického. Pochází z Medellínu i z Madridu. V 19 letech opustil Kolumbii a stal se občanem Španělska, což mu nebrání dále poznávat svět. Tento mladík žije nyní v Bristolu a během rozhovoru přemýšlí nad Medellínem i myšlenkou odchodu, návratu a poznávání vlastního charakteru pomocí jedné jediné země:

Stále jsem přemýšlel o návratu do Kolumbie, to bylo na začátku života v Madridu, kdy jsem se zdráhal uvažovat o své situaci cizince z administrativního pohledu. S postupem času se ze mě nakonec stal občan Španělska. Ale když emigrujete podruhé, tak domov, který je nejblíže, je ten, který opouštíte. To ve vás vytvoří značný chaos ohledně vaší identity.

Mladý politolog si své kořeny udržuje pomocí kontaktu s rodinou a přáteli, v tom mu pomáhají sociální sítě. Kromě toho sleduje stránky Semana, El Espectador, La Otra Orilla a La Silla Vacía kvůli novinkám z oblasti politiky.

Ačkoli svou zemi poprvé opustil až v 19 letech, našel si Pablo čas, aby projel Kolumbii. Začal ve 14 letech a využíval víkendy, svátky i prázdniny:

Během těchto let dospívání jsem navštívil pobřeží Atlantiku, ale také hory, pohoří v Zona Cafetera, kde se pěstuje káva, celé okolí města Medellín. Sestoupil jsem také až do Bogoty a pokračoval na dalších místech. Možná Kolumbie nemá taková lákadla jako Machu Pichu, mexické aztécké ruiny nebo argentinské Perito Moreno, ale věřím, že ve výsledku je velmi atraktivní, jednotlivé části tvoří dohromady celek, na kterém jsou to nejlepší samotní lidé.

Pablo také vypráví, že během svého dětství v Medellínu, poznamenaném konflikty z prodeje drog, prožil své nejspíše nejneklidnější období:

V 80. letech a do doby, než v roce 1993 zemřel Pablo Escobar, zakladatel a vůdce Medelínského kartelu, byla míra vražd ve srovnání se současným stavem ve městech Střední Ameriky téměř dvojnásobná. Byla to otevřená a totální válka.

Stále s úsměvem a s přestávkami vzpomíná Pablo, jak byla před domem jeho babičky umístěna bomba, jak si často myslel, že se jeho otec nevrátí z práce nebo jak během dospívání vstoupil do restaurace, aby si koupil něco k pití, a uviděl tři ozbrojené příslušníky guerilly, jak hrají biliár:

Často nepotkáš chlápka s puškou na biliáru, ale bylo to něco, co už nevyvolávalo strach. Později ano, když se vše zkomplikovalo a bylo nebezpečné tam zajít, to už nebezpečí existovalo. Nyní, když to vidím z téhle perspektivy, tak cestování po této zemi na vlastní pěst je něco, co jsem své matce dělat neměl.

Pablo, kterému je dnes 33 let, se zmínil také o tom, co se dělo v Kolumbii v době, kdy se chystal odjet:

Vynoření extrémní pravice, která se uvedla radikálním projevem apelujícím na strach a nacionalismus, nenechávalo moc prostoru ke kritice.

Právě v tomto okamžiku Pablo objevil politiku, proto také ve Španělsku studoval politologii:

Bylo tedy nevyhnutelné narazit na realitu kolumbijské politiky a myslím, že jsem byl v mimořádné pozici, když jsem ji mohl prožít zvenku, vidět ji zdálky a mít další systémy, se kterými jsem ji mohl srovnat. Tehdy jsem s Kolumbií ve spoustě věcí nesouhlasil. Dnes se se svou zemí v mnoha ohledech smiřuji.

Pablo také zmiňuje odpor vůči kritice, když dojde ke stigmatizaci části identity:

Když dojde ke stigmatizaci – ať už země, náboženství nebo ideologie –, vznikne oběť a ta se poté jen špatně vyrovnává s kritikou. To se stalo v Kolumbii. Celý národ byl zatížen stigmatem nebezpečné země a překupníků drog. Když nastoupil [nyní již bývalý prezident Kolumbie] Álvaro Uribe a pronesl svou pravicovou řeč, velmi agresivní vůči kritice zvenku, vše se umocnilo. Ti, kteří byli venku, nebyli považováni za dostatečnou autoritu, jejich hodnocení nemělo stejnou cenu a byli obviňováni z neznalosti a pokrytectví. Stalo se, že jeden novinář, který nebyl Kolumbijec, označil Medellín za největší veřejný dům pod širým nebem. Tehdy byl za to naprosto zavržen.

Nakonec Pablo přemýšlí o obrazech, které tradiční média poskytují v rámci „narko-telenovel“, televizního žánru založeného na historkách svázaných s prodejem drog, a o tom, jak se dalším iniciativám ze světa umění a kultury podařilo otevřít spektrum představ, které mají Kolumbijci sami o sobě:

[Nicméně] jsme se naučili žít s rozdíly. A ačkoli jsme byli exportéry narko-telenovel, které přispívají ke stigmatizaci obyvatel nebo pomlouvání žen a jejich snižování na úroveň objektů, dnes dělá v Kolumbii spousta lidí dobré věci. Jsou zde velmi zajímavé záležitosti v oblasti kultury, umění nebo hudby. Schází jen, aby došlo k politické normalizaci, k té ale ještě dojde.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.