Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

‚Jsme tady, abychom vás podpořili‘: Holandsko vítá uprchlíky

A Dutch man holding up a sign to welcome refugees at the platform at Amsterdam Central station

„Vítejte. Jsme tu, abychom vás podpořili.“ Holandský dobrovolník vítá uprchlíky na nástupišti amsterdamského hlavního nádraží. Autorkou fotografie je Faten Bushehri.

Když jsem asi tak kolem 22 hodin večer vystupovala z vlaku jedoucího z Paříže na amsterdamském hlavním nádraží, všimla jsem si na nástupišti muže, který držel ceduli, na které stálo: „Vítejte. Jsme tady, abychom vás podpořili.“

Zastavuji se a říkám mu, že jsem se doslechla, že potřebují někoho, kdo umí arabsky a pomůže jim tlumočit uprchlíkům z Blízkého východu. Muž se celý rozzáří. Dovede mě až na roh nádraží, kde je úhledně nachystáno jídlo, pití, oblečení, hračky a další základní potřeby čekající na příjezd uprchlíků.

Poslední dva měsíce, co jsem žila v Amsterdamu, se čím dál víc diskutovalo o možném příjezdu uprchlíků. Protože se předpokládalo, že nakonec dorazí až do Holandska, zformovala se skupina dobrovolníků, která si vytyčila úkol pomoct uprchlíkům při přepravě do táborů.

Skupina na hlavním nádraží má rozpis příjezdů a zaměřuje se především na vlaky přijíždějící z Francie, Německa a Belgie, které by s největší pravděpodobností mohly převážet uprchlíky.

Můj úkol je jednoduchý: pozdravit je, prohodit s nimi pár slov, zeptat se jich, jestli potřebují jídlo, vodu nebo oblečení, rozveselit děti a vysvětlit, co bude dál. Soustředím se hlavně na věci, které musím říct, a na informace, na které bych neměla zapomenout. Neumím se však připravit na příběhy, které mi budou uprchlíci vyprávět.

Přicházejí jeden po druhém, usmívají se a ve tváři se jim zrcadlí potěšení a úleva, že konečně dorazili. Neustále spolu probírají, jak nastoupili na „loď smrti“ v Turecku, jen aby se dostali do Řecka a poté do Holandska.

Asi čtyřicetiletý Chálid mi vypráví, že spolu s ním se na nafukovacím člunu plavilo 49 lidí včetně žen a dětí. Protože loď byla tím pádem naprosto přecpaná a nebyla s to uvézt takovou váhu, a také aby si vůbec zachránili holý život, museli hodit všechny tašky i osobní majetek přes palubu. Za přihlížení řeckých vládních činitelů přistáli úplně promočení a třesoucí se v řeckém přístavu Mytilene. Chálid by chtěl zvláště pochválit některé holandské turisty, kteří jim okamžitě nabídli pomoc. Vzpomíná, jak ho zmrzlého a promočeného až na kost zabalili do teplé deky.

12036978_10153052343792624_5620490359870808693_n

Uprchlíci na amsterdamském hlavním nádraží čekají na převoz do dočasných táborů. Autorkou fotografie je Faten Bushehri.

„Už na lodi jsme začali ztrácet odvahu,“ říká mi Chálid. „Čerpali jsme však motivaci jeden od druhého. Muži křičeli: ‚Ale no tak, to přece zvládneme! Máme tady ženy a děti!‘ A to nás drželo nad vodou.“

Po příjezdu do Mytilene říká Chálid, že museli ujít víc než 50 kilometrů ze severní části ostrova do jižní. Ukazuje na kamaráda, s kterým se potkal na lodi a o kterém říká, že mu bylo několik dní špatně poté, co strávil tak dlouhou dobu na vodě.

Znenadání ho přerušuje Syřanka, která se chce podělit o svůj příběh z jejich lodi, která kvůli nadměrné váze až praskala ve švech. „Když si jen vzpomenu na cestu, kterou jsme museli podniknout, abychom se sem dostali, zalijí se mi oči slzami,“ říká. Spolu s cestujícími musela totiž doplavat několik posledních metrů k pobřeží. Ona, její tři malí kluci a manžel byli nuceni utéct z Rakky, kterou v současnosti zcela ovládá ISIS.

Další žena zmiňuje, kolik zaplatili za cestu lodí: 1400 euro za osobu. Jiná rodina zaplatila 4000 euro, které si museli vypůjčit od známých. „Zaplatili jste 4000 euro za to, že můžete i cestou zemřít?“ zeptala jsem se jednoho z nich. „Stejně jsme už byli v Sýrii mrtví,“ řekl.

Asi tak šedesátiletý muž, který si říká Abu Shadi, se nemůže dočkat, až se připojí na Wi-Fi a promluví si s dětmi. Jeho dcera žije ve městě Breda, které se nachází hodinu a půl jižně od Amsterdamu. Syn žije ve Švédsku. Poté co se Abu Shadi uklidní, zničeně se na mě podívá a usměje se. „Mám teď rodinu na všech možných místech v různých zemích,“ říká. Na obrazovce telefonu se zadívá na fotografii mladíka, kterému je něco přes dvacet, a po tváří mu začne stékat slza. „Můj syn Feras už je teď pohřešovaný víc než rok. Jednotky Bašára al-Asada ho unesly. Ani nevím, jestli ještě žije.“

Zatímco se snažím vcítit do nepředstavitelné bolesti a zármutku Abu Shadiho, už mě volají k venku zaparkované sanitce, kde mám pomoct holandskému doktorovi dorozumět se s třiadvacetiletým mužem jménem Feras, který si stěžuje na rostoucí bolesti hlavy, kterou doprovází kašel a dráždivá vyrážka. Jelikož spal několik týdnů na zemi v různých táborech, má už teď vyrážku po celém těle. Poprvé se tak můžu seznámit s vnitřkem sanitky.

Setkávám se s dvěma Iráčany z Mosulu, které zajala ISIS, ale podařilo se jim utéct a uprchnout ze země. Jednoho z nich, bývalého generála, držela ISIS v zajetí 17 dní.  Zlomili mu pravé rameno, protože měl vytetovanou mapu Iráku (islám striktně zakazuje tetování), zavázali mu oči a přivázali k větráku. Druhý z nich jménem Ahmed, což je jeden z 23 lidí zajatých ISIS, tvrdí, že mu dali nůž na krk. „Zabili před námi 19 lidí a já jsem patřil k těm, co přežili,“ říká mi Ahmed. „Ani nevím, jak jsem vlastně vyvázl.“

Two Iraq refugees who managed to escape after being captured by ISIS are flanked by a Dutch volunteer (L) and the author (R). PHOTO: Faten Busheri.

Dva iráčtí uprchlíci, kterým se podařilo utéct ze zajetí ISIS, po boku holandského dobrovolníka Joosta (vlevo) a autorky článku (vpravo). Fotografie Faten Bushehri.

Když na všechny ty lidi mluvím arabsky, velmi je potěší slyšet zas tak důvěrně známý jazyk a hned se mě ptají, odkud jsem. Trochu se stydím přiznat, že jsem z Bahrajnu, země Perského zálivu, která přispěla k válce v Sýrii. Perský záliv nic nenabídl a ještě navíc utekl před zodpovědností, když odmítl přijmout uprchlíky ve svých zemích bohatých na ropu.

A já tu teď stojím jako zvýhodněná obyvatelka Holandska, která studuje na přední univerzitě, aby získala plně financovaný titul magistra. K mým největším starostem patří má další zkouška, zatímco oni se tu krčí v rohu hlavního nádraží a říkají si, co jim asi přinese budoucnost.

Mohamed mi říká, že zanechal v Sýrii ženu a dítě s pouhým slibem, že se pokusí dostat do Evropy a hned jak se usadí, pošle pro ně. „Nechceme být pro společnost zátěží,“ říká. „Jsem zdravotní bratr. Chci se naučit holandsky a začít pracovat.“ Ponižuje je, že jim chceme pomoct, a odmítají si vzít víc než jen to základní, které jim pomůže přečkat noc.

Zatímco si uprchlíci na hlavním nádraží zvykají na skutečnost, že dorazili do Amsterdamu, děti se vmísily mezi nás dobrovolníky a užívají si nových hraček. Brzy nastoupí do autobusu Červeného kříže, který je odveze do dočasného tábora a vstříc jakémusi začátku nového života.

Více informací o aktivitách RefugeesWelcome Amsterdam můžete najít na příslušné facebookové stránce.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.