Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Sýrie: Co odpuštění neznamená

Aleppo, Syria. Photograph shared by IHH Humanitarian Relief Foundation on Flickr (CC BY-NC-ND 2.0)

„Kéž by alespoň jediný zastánce myšlenky ‚odpusť a zapomeň‘ mohl zaručit, že odpuštění Sýrii ušetří opětovného šílenství a nestane se spíše odměnou pro vrahy,“ píše Marcell Shehwarová. Děti na ulici v Allepu, Sýrie. Foto sdíleno organizací IHH Humanitarian Relief Foundation na serveru Flickr (CC BY-NC-ND 2.0)

Tento příspěvek je součástí zvláštní série článků blogerky a aktivistky Marcell Shehwarové, ve kterých popisuje realitu života v Sýrii během probíhající občanské války mezi silami loajálními současnému režimu a jeho odpůrci.

Na začátku jsem byla neposkvrněná, naplněna pouze opojnou krásou revoluce. Pevně jsem věřila, že dosáhneme změny, ale nikdy ne nenávistí. Věřila jsem, že nám nezbývá nic jiného než mít trpělivost a vyčkat, až se ozvou i ostatní a připojí se k nám. Věřili jsme, že každý má svůj osud, na jehož zrození musíme počkat. Opravdu jsme čekali.

Nechyběl nám přepych ani pohodlí, měli jsme jasnou vizi a dostatek prostoru pro další trápení. Sledovala jsem fotky padlých syrských vojáků, které se objevovaly na sociálních sítích. Štvali mě lidi vysmívající se jejich smrti. Čítávala jsem zprávy od matek, bratrů, sester, kamarádů nebo přítelkyň. Mrtví byli hezcí kluci, kterým bylo něco přes dvacet. Začala jsem být posedlá natolik, že jsem si prohlížela i jejich osobní stránky, abych zjistila, kdo se za tváří oběti, nebo vraha, anebo obou, skutečně skrývá.

Někteří měli úplně vymytý mozek. Byli jsme pro ně zločinci a vandalové podporovaní Izraelem, jejichž cílem bylo narušení bezpečnosti naší země. Země, o níž se domnívali, že své nepřátele porazí díky moudrosti pana Prezidenta, o němž věděli jen to, že je nenahraditelný. Obranou země byli posedlí natolik, že ji zničili.

Jiní se topili v sektářských proslovech plných nepřiměřeného strachu a nenávisti. Mysleli si, že je všechny do jednoho chceme zabít, že naším cílem není demokracie, že nás proti nim, jejich rodinám a sektám pohání zášť, kterou musí včas zničit, jinak je pohltí.

A pak tu byli další, kteří před svou smrtí byli celí nesví a procházení jejich stránek bylo nejbolestnější. Počítali hodiny scházející do dne, kdy z armády odejdou. Jejich matky se jich nedočkaly, sliby, že budou propuštěni, se nikdy nenaplnily.

Tehdy jsem ještě byla schopna je považovat za oběti režimu, který nás donutil k tomu, abychom vyšli do ulic a usilovali o jeho svržení. Oni byli donuceni zabíjet nás, aby se režim udržel u moci.

Seznam se postupně rozrostl natolik, že jsem jejich osobní profily a oběť, kterou přinesli, nestačila sledovat. Vězňové a mučedníci. Běhala jsem z jednoho pohřbu na druhý. Příliš mnoho z nás jim padlo za oběť a břemeno na mých bedrech bylo těžší a těžší. Už se to nedalo omlouvat chudobou ani vymýváním mozku. Ani strach už nemohl ospravedlnit jejich proměnu v nemilosrdné zabijáky. Všechno, co se jich týkalo, jejich činy i obličej, mi začalo splývat s vrahem. Ze všech se stal Bašár al-Asad, už nebyli jeho oběťmi. Pomalu ale jistě ustupoval do pozadí, schovaný ve svém paláci, zatímco vězeňský mučitel, voják na bojišti, helikoptéra nad našimi hlavami byli jeho skutečnou tváří, ztělesněním jeho režimu.

Byli jsme vysíleni natolik, že už jsme nedokázali bojovat sami se sebou, abychom nezjednodušovali a nepovažovali je za pouhé „vrahy“. Snaha nevidět je ve stejném světle, jako jsme viděli sami sebe, byla vyčerpávající a zatímco jsme se jim, vrahům, začínali podobat čím dál víc, oni se začínali podobat nám, obětem.

Byli tím člověkem, který byl schopen si užívat, když někoho umučil k smrti. Byli tím člověkem vynášejícím rozkaz k nasazení chemických zbraní nebo k ubodání dítěte v regionu Houla nedaleko města Homs. Masakr nás připravil o schopnost vzepřít se nenávisti, která se stala součástí našeho boje o život. Hněv jsme potřebovali, abychom přežili, abychom si znovu uvědomili, že násilí na nás páchané není „normální“ ani „triviální“. Potřebovali jsme zlobu, abychom mohli žít naplno a dokázali se smrti postavit. „Život má smysl“: snad ano, ale v tomto životě už příliš dobra nezbývá, aby vrahům i obětem dovolilo žít vedle sebe.

Od toho dne nám už nevadilo je zabíjet.

Bylo logické, že později z naší nenávisti povstalo ISIS. V oblastech získaných naší krvavou obětí na nás s jejich příchodem znovu padl strach. V Sýrii není nic zadarmo; všechno má svou cenu, obzvláště vaše práva. A jsem zase tam, kde jsem byla, snažím se pochopit našeho nového nepřítele. Tentokrát jsem je pro sebe ospravedlňovala jako oběti násilí a nenávisti. Oběti mající oprávněný důvod se postavit proti tomu všemu, co je potkalo, i proti světu, který si jich nevšímal.

Někteří z nich se radikalizovali, pro ně jsme byli nevěřící, kterým jde za podpory USA o zničení Levanty. Jiní byli štváni nenávistí, strachem, zlostí, věříce, že oni jsou ti jediní, kdo chrání Islámský stát. Další byli fascinováni fotkami cizích bojovníků v plné výzbroji nesrovnatelné s jejich amatérskými zbraněmi a omezeným zásobováním. Byli to mladí kluci žijící v domnění, že ISIS je střílečkou Counter Strike na živo. Někteří z nich byli až do včerejška „jedním z nás“, stejnými oběťmi jako my, dokud je tahle role neznudila a nezjistili, že jsou mrtvi tak jako tak. Rozhodli se tedy, že nechtějí zemřít jako oběti, ale jako vrazi.

Za nějakou dobu — tentokrát kratší — jsem si na ten koloběh oběť/vrah zvykla. Přestala jsem s nimi soucítit a vina, kterou jsem pociťovala při přemýšlení nad tím, jak zabránit, aby se nestali ještě posedlejšími, se vytratila.

Stali se našimi nepřáteli. Už jsem nedokázala příliš truchlit. Ta trocha zármutku, co mi zbyla, nestačila na to, abych ji rozdělila mezi stovky každodenních obětí umírajících i přesto, že nikoho nezabili. Tíží mě posedlost otázkou, co může být dneska považováno za správné? Jak rozhodneme, kdo je obětí utlačovatelského režimu určité země nebo toho nastoleného celosvětově, a kdo je jeho tvůrcem a prorokem? Co je spravedlivým trestem pro figurku ve hře moci, peněz a strachu?

Kéž by mi duch revoluce stačil na to, abych jim všem dokázala odpustit, i kdyby to mělo být jen u „soudu v mé hlavě“.

Kéž by alespoň jediný zastánce myšlenky „odpusť a zapomeň“ mohl zaručit, že odpuštění Sýrii ušetří opětovného šílenství a nestane se spíše odměnou pro vrahy.

Kéž by toto odpuštění neznamenalo, že jsme spolupachatelé, protože jsme zapomněli na práva těch nejslabších, těch, kteří tu už nejsou, na práva obětí. Kéž bych tento režim dokázala nenávidět na tisíc způsobů, a nalezla pro jeho anděly smrti tisíc ospravedlnění. Kéž bych ISIS dokázala k smrti nenávidět a mohla pro jeho mladičké vojáky najít omluvu.

Ale já musím být naštvaná. Mám vztek, že jsem přežila. Zuřím nad tím, že neumím změnit minulost ani budoucnost.

Nad oběma stranami se můžete rmoutit kolik chcete, v jakékoliv míře smutku nebo pokrytectví. Ať už je to člověk, který nepřestal bojovat na straně režimu, nebo ten, kdo přísahal věrnost ISIS. Můžete pocítit zármutek nad oběma, pokud k tomu ještě na svých bedrech máte místo. Nesmíte ale ten kolotoč oběť/vrah zneužít a v něm nás uvěznit. Utlačovat nás k smrti tak, že zapomeneme, kým jsme byli a co jsme ztratili. Nutit nás, abychom odpustili a zapomněli. Nic z toho nesmíte udělat, pokud nám alespoň pro tentokrát neprokážete, jak tohle odpuštění zabrání opakování dějin.

Nesmíte se toho všeho dopustit, pokud nám neřeknete, jak by váš nestranný postoj mohl zaručit špetku, alespoň špetku, spravedlnosti.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.