Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Jaký Kristus se to mezi námi dnes rodí?

Rest on the Flight into Egypt by Luc-Olivier Merson, 1879, Museum of Fine Arts, Boston. IMAGE: Public Domain via Wikimedia Commons

Odpočinek na útěku do Egypta od Luca Oliviera Mersona (1879), Museum of Fine Arts v Bostonu. Zdroj: Wikimedia Commons, Public Domain

Tyto dny mají být naplněny slávou, dny spojené s narozením Ježíše Krista – láskyplného, spravedlivého a mírumilovného. Co je to ale za Krista, který se v našem světě dnes rodí?

Kdyby k nám měl Ježíš přijít dnes, dlouze bychom dumali nad šátkem pokrývajícím Mariinu hlavu. Naše dveře bychom Josefovi a jeho těhotné manželce zabouchli přímo před nosem. Byly by to naše dveře, od nichž bychom odehnali Ježíše, kvůli nám by se narodil v jeskyni.

Kdyby k nám měl Ježíš Kristus dorazit dnes, pochybovali bychom o jeho povolání. Pouhý tesař ze Středního východu! Naprostá nula, cizí jazyk neumí. A on chce změnit svět? Jak naivní.

Kdyby k nám měl Ježíš přijít dnes, tři krále bychom obvinili z předpojatosti a pastýře bychom zatkli ještě předtím, než by stihli roznést radostnou novinu. Možná byste při nich stáli, možná ne.

Kdyby Ježíš měl dorazit na útěku před Herodem k nám, uvěřili bychom Herodově verzi, nebo bychom vedli diskuze, psali do novin a ptali se, jestli Herodes nemá pravdu, když chce malého Ježíška zabít? Co kdyby se někdy v budoucnu stal Ježíš hrozbou? Nebo můžeme prostě mluvit obecně, uchýlíme se k povědomým frázím, jako třeba: „Je to tam komplikované.“

I přesto ale slavíme. Dneska jsou naše vánoční stromky větší, a ještě vyšší jsou sochy Panny Marie, před nimiž klekáme k modlitbě, roníme u nich slzy a úpěnlivě Ji prosíme za odpuštění, a přitom zapomínáme na Marii schoulenou v nedalekém uprchlickém táboře.

Ale oslavujeme. Naše ulice jsou zality zářícími světly, pomáhají nám zapomenout, že dnešní Milosrdný samaritán je neziskovou organizací posedlou psaním příběhu se šťastným koncem o zraněném, kterého se zrovna podařilo zachránit, aby se úspěch zúročil a přibylo obdarovaných. Přesto nám nezbývá čas na úsměv.

Ano, jsme křesťané, ale nechceme Krista, který se nám nepodobá. Chceme Krista, který má šmrnc. Ne takového, co si nosí věci v pytli, nebo se kolem potuluje v roztrhaných sandálech. Krista mluvícího velmi dobrou angličtinou, který se zaručí, pokud možno předtím, než začne kázat o lásce, že není terorista.

Ano, jsme křesťané, máme ale strach ze židů, muslimů, Arabů, Afgánců a ze všech těch, co jsou jiní než „my“. To víte, láska není pro každého, záleží na společenském postavení a na skupině, k níž člověk patří. Ježíš Kristus ale tyhle věci z nějakého důvodu opomněl a kázal o lásce ke všem lidem bez rozdílu.

Ano, jsme křesťané, kdyby však proroci světem cestovali dnes, aby nám předali svá poselství, utopili by se v moři nebo by je zastřelili na hranicích, protože by byli samozřejmě podezřelí.

Jaký Kristus se to dnes mezi námi rodí, když všichni „bratři“, na něž budeme v Den posledního soudu dotazováni, jsou v obležení, uvězněni a zabíjeni v táborech?

V bance si hromadíme jmění, abychom si jednou mohli vyjet na dovolenou a sdílet tu spoustu fotek z prázdnin na internetu, takže naši přátelé, na něž většinou nemáme čas, uvidí, jak jsme šťastní.

Jaký Kristus se to dnes mezi námi rodí, když následujeme cokoliv, jen ne tu hvězdu, která ukazuje cestu k jesličkám? Pokud mají každoročně zdobívané vánoční stromky symbolizovat nový život, v jaký život to my, truchlící, v našem každodenním skonu doufáme?

Jsem uprchlice a nemám místo, kde bych se cítila doma natolik, abych tam slavila, ozdobila si stromeček a očekávala dárky. Za pár dnů mé rodné město zmizí navždycky.

Jednou jsem propašovala do východního Aleppa vánoční stromek. Byl symbolem obrany mojí identity před ISIS. Kamarád, který mi ho pomohl propašovat, byl muslim. Dnes žije pod palbou bomb. Všichni, kteří mi pomohli stromek ozdobit, byli muslimové. Dnes jsou v obležení a hrozí jim hromadná poprava.

Vánoční stromek pro mě býval uprostřed té zkázy symbolem Zvěstování Panně Marii. Dneska je pro mě, jako všechno ostatní v Sýrii, symbolem smrti.

I pouhý pokus věřit v něco lepšího, psaní novoročních předsevzetí, mi působí bolest. Je bolestné, že nejvroucnějším vánočním přáním je nucené vysídlení těch, o nichž si myslíte, že jsou v právu. Lidé v Aleppu bojující za svobodu a důstojný život jsou „sůl země“. Pokud zůstanou v obležení, bombardováni, vražděni, čím bude zem znovu osolena?

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.