Překročení syrsko-turecké hranice: nebezpečí čekající za každým rohem

Migranti v Maďarsku, srpen 2015. Foto: Gémes Sándor / SzomSzed, Creative Commons BY-SA 3.0 (Wikimedia)

Když Assadův režim násilně přemístil obyvatele východní Ghúty do měst na severu země, někteří z nich zůstali v rámci hranic Sýrie. Jiní se ovšem rozhodli překročit hranici do Turecka a začít život daleko od války, bomb a smrti. Někteří z těch, kteří překročili hranice, měli v plánu dostat se ještě dále – do měst Evropské unie.

Omar (smyšlené jméno) je jedním z těch, kteří se rozhodli hledat útočiště v Turecku. K jeho volbě ho vedla jak nestabilita a nedostatečná bezpečnost v Sýrii, tak neustálé boje mezi opozičními frakcemi spojené s nedostatkem pracovních příležitostí a možností pro další vzdělávání. 22letý muž nejprve dorazil do Idlibu v severozápadní Sýrii mezi násilně přemístěné obyvatele východní Ghúty.

Asi dva měsíce po příjezdu do Idlibu se Omar a jeho kamarád rozhodli hledat cestu do Turecka. Celou záležitost konzultovali s převaděčem, který o několik dní dříve pomohl do Turecka jednomu z Omarových kamarádů. Převaděč Omarovi sdělil, aby se přemístil do syrského okresu zvaného Zarzour, kde bude možné domluvit se na detailech přechodu hranic a na ceně.

Omar a jeho kamarád se setkali s převaděčem přesně podle plánu na předem určeném místě a dohodli se, že již během noci překročí hranice do Turecka. Převaděč je požádal, aby počkali v jednom z místních domů, ale ve stanovený čas se neobjevil. O několik hodin později přišlo do domu pět lidí, kteří tvrdili, že je chytli turečtí četníci a přikázali jim, aby se vrátili do Sýrie. Dodali, že jsou součástí skupiny rozdělené na dvě části. Větší skupina o osmi lidech odešla první a podařilo se jí překročit hranice bez povšimnutí. Menší skupina se o to samé pokoušela od té doby již desetkrát zcela bezúspěšně.

Nově příchozí vyprávěli, že jejich cesta k hranicím začala v rodinném mikrobusu, který je dopravil do Adduydahy, oblasti sousedící s hraniční zdí. Na jejich cestě je doprovázel průvodce, tj. člověk, který znal dobře cestu a komunikoval prostřednictvím mobilního telefonu s dohlížitelem, který sledoval pohyb turecké hraniční stráže. Skupina byla informována, že cesta bude skalnatá a že budou muset přelézt zeď a pak prolézt kanalizací. Akce byla však přerušena tureckou hraniční stráží. Tři členové skupiny se rozhodli, že se o překročení hranic nebudou dále pokoušet a zůstanou v Sýrii.

Převaděč se objevil následující den. Omara a jeho přítele požádal, aby každý z nich zvlášť zaplatil 450 dolarů, na kterých se s Omarem předem domluvil. Následně jim nařídil, aby si na cestu kvůli její náročnosti vůbec nic nebrali a nechali v Sýrii i veškerá svá zavazadla. To Omar zpočátku kategoricky odmítal. Když mu však lidé, kteří se o překročení hranic neúspěšně pokoušeli, vysvětlili, že batohy se při překročení hranice stávají obrovskou zátěží, byl nakonec nucen ustoupit.

Skupina, která se nakonec vydala na cestu, se skládala ze čtyř mladých mužů a dvou žen. Nejprve se vyšplhali na násep, na němž se tyčí hraniční zeď. Když ji přelezli, průvodce jim řekl, aby utíkali bez jediné zastávky. Museli táhnout jednu z žen, pro kterou se cesta brzy stala příliš obtížnou. Běh znepříjemňovala skutečnost, že skalnatá cesta byla pokrytá blátem, do kterého se jim bořily nohy. Vedle toho byla rovněž posetá trny a protékala jí špinavá splašková voda. Těsně před překročením hranice už byla situace pro obě ženy neúnosná. Začali proto křičet a plakat.

Křik přivolal pozornost turecké stráže, která se rychle dostala na místo a upozornila na sebe výstřely do vzduchu. Průvodce přeložil slova tureckých strážníků, kteří je odvezli do vojenského areálu se strážní věží, velmi silnými světlomety a přistávací plochou pro vrtulníky. Posadili je na podložku vedle další skupiny, která byla chycena o něco dříve.

Jeden z vojáků si každého z nich vyfotografoval mobilním telefonem. Pohraniční stráž zjistila jejich jména a zadržovala je až do třetí hodiny ranní. Neustále k nim přibývali další skupiny Syřanů, kteří byli zachyceni tureckými silami. Byli mezi nimi muži a ženy nejrůznějšího věku.

Ve tři hodiny ráno nastoupila skupina v mrazivé zimě do autobusů, které je odvezly zpět na oficiální turecko-syrský přechod. Byla to hořká připomínka nedávného okamžiku, kdy nastupovali do autobusů, které je násilně přemístily z východní Ghúty do Idlibu.

Z hraničního přechodu byli v mikrobusech přepraveni zpět do domu převaděče, který byl přeplněný Syřany čekajícími na útěk ze země. Nebylo zde skoro žádné místo k ulehnutí. Hlasité výkřiky dětí, spojené s výkřiky mužů a žen, znemožnily Omarovi a jeho kamarádovi odpočinek.

Následujícího dne v poledne jim převaděč oznámil, že se pokusí o přechod ve dne. Když se opět přiblížili k hraniční oblasti, viděli, že se turecká stráž rozmisťuje po celé její délce. Oba kategoricky odmítli pokus o překročení a převaděč pak souhlasil s tím, že se na cestu mohou vydat až večer.

V osm hodin večer se tedy vrátili s převaděčem na stejné místo na hranici. Čekali v háji olivovníků, který byl vzdálen od hranice asi 200 metrů a v němž čekala na přechod i další skupina lidí. Průvodce se vydal na průzkum cesty a oznámil, že budou muset počkat až do páté hodiny ranní. Ve skupině začaly vznikat nepokoje, protože lidé začali na zmateného průvodce křičet a žádali ho, aby je vzal zpět. Průvodce zavolal převaděči a řekl mu, že cesta není volná, protože je na hranici mnoho tureckých strážníků, kteří střílejí do vzduchu. Po další hodině čekání se nakonec vrátili do převaděčova domu.

Morálka Omara a jeho kamaráda klesala. Byli velmi unavení, protože během tří dlouhých nocí sotva zamhouřili oči. Byli ale odhodláni překročit hranici a rozhodli se zkusit jiného převaděče. Získali své peníze zpět a zamířili do Silkinu, který se nachází 30 kilometrů od Zarzouru, a čekali na nového převaděče.

Po několika dnech se setkali s mladým mužem, kterému bylo asi 18 let a který se představil jako převaděč. Vzal je oba do svému domu a vysvětlil jim svůj plán. Překročení hranic podle něj mělo trvat pouze hodinu a nebezpečnou zónu představovalo asi 200 metrů. Pokud by se jim podařilo překročit tento úsek, úspěšně by se dostali do Turecka. Rodina převaděče byla velmi pohostinná, jeho matka se za oba mladíky dokonce modlila. Převaděč žádal 400 dolarů a stejně jako v předchozím případě jim řekl, že si s sebou nemohou vzít žádné věci.

Byl první den svatého měsíce ramadánu. Před západem slunce se umyli a vyrazili na cestu. Průvodce jim vysvětlil trasu. Bylo s nimi pět lidí rozdělených do dvou skupin. Nejdříve přepluli řeku Orontes na malém plavidle z plastových lahví spojených dohromady v látkovém pytli. Dohlížitel je instruoval, že mají čekat na výzvu k modlitbě při západu slunce, po níž budou turečtí vojáci zaneprázdnění prvním jídlem po celodenním půstu.

Za zdí se nacházelo pole s pšenicí. Průvodce jim nařídil, ať se asi půl hodiny plazí po zemi v blátě a trní, dokud se nedostanou k asfaltové silnici. Pak museli rychle přeběhnout 50metrový úsek mezi asfaltovou cestou a jedním pahorkem. V běhu pokračovali i poté, co se silnice začala ztrácet v horách. Po půlhodině se průvodce zastavil a řekl jim, že právě překročili nebezpečnou zónu. Nabrali dech a vydali se do jedné turecké vesnice, v níž si v bezpečném domě mohli odpočinout a počkat na auto, které je druhý den vyzvedne.

V domě se umyli a prospali. Následující den přišel místní muž a zeptal se na jejich cílovou destinaci. Odpověděli mu, že chtějí do Istanbulu. Muž za cestu požadoval 200 dolarů. Pětice uprchlíků nastoupila do auta, které je o dvacet šest hodin později vysadilo v cíli jejich cesty.

Omar nyní zvažuje, zda nepokračovat do Evropy. Bude znovu riskovat svůj život při hledání místa, kde se dá lépe žít než v dnešní Sýrii?

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.