Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Jaro 1989: Nejúžasnější pro nás i Číňany bylo, když média začala publikovat pravdivé zprávy

Changsha, May 19, 1989: Students on hunger strike at the provincial government headquarters. Photograph by Andréa Worden.

Čchang-ša, 19. května 1989: Studenti drží protestní hladovku před sídlem provinční vlády. Autorka: Andréa Worden

Tento rozhovor vedený Filipem Jiroušem byl původně publikován na stránkách Sinopsis.cz jako součást série rozhovorů a článků k 30. výročí masakru na náměstí Tchien-an-men. Zde publikovaná upravená verze je součástí dohody o sdílení obsahu.

Americká sinoložka Andréa Worden strávila rok 1989 v Číně. V rozhovoru popisuje zážitky z hlavního města provincie Chu-nan, Čchang-ša. Vypráví, jak místní obyvatelé vnímali události v Pekingu (demonstrace a následný masakr na náměstí Nebeského klidu), ale i to, jak se ČLR za posledních 30 let změnila.

 

Sinopsis (S): Jaro 1989 vás zastihlo v Číně, proč a kde jste přesně byla?

Andréa Worden (AW): Do Číny jsem odjela díky Asociaci Yale-Čína, a to po promoci na univerzitě Yale, katedře východoasijských studií a historie. Byla jsem vyslána do hlavního města provincie Chu-nan [střední Čína, pozn. red.] – Čchang-ša, na dvouroční stáž, v rámci které jsem učila angličtinu na Chunanské lékařské univerzitě (HMU). Studenti začali protestovat v rámci demokratického hnutí 89, pouhých několik měsíců před koncem mé stáže.

S: Bylo pro vás těžké si tehdy na Čínu zvyknout? Našla jste si tam přátele?

AW: Ano i ne. Během studií jsem si v roce 1984 dala pár měsíců volna, studovala čínštinu na Tchaj-wanu a pak dva měsíce cestovala sama po pevninské Číně. Bylo to fascinující, potěšilo mě hlavně to, že se bez problému domluvím čínsky.

Takže když jsem dorazila do Číny v roce 1987, věděla jsem přesně, do čeho jdu, ale jako „součást pracovní jednotky“ jsem se potýkala s novými byrokratickými překážkami a nesmyslnými příkazy, na které jsem si musela zvyknout. Snažila jsem se co nejvíce brát věci tak, jak jsou, smířit se s nejistotou a zachovat si zdravý smysl pro humor.

V Číně jsem si našla docela dost přátel. Z některých mých studentů se později stali dobří kamarádi, a stejně tak z mých čínských kolegů – učitelů angličtiny, ale i dalších vyučujících. Také jsem se spřátelila s mladými profesionálními hráči tenisu v Čchang-ša.

Demonstration in Changsha, May 18, 1989. Photograph by Andréa Worden.

Demonstrace v Čchang-ša, 18. května 1989. Autor: Andréa Worden.

S: Tzv. Demokratické hnutí 89 začalo v dubnu. Jaké byly prvotní reakce lidí v Čchang-ša? Jaké bylo zpravodajství o situaci v Pekingu? Vzpomínáte si na nějaké zprávy z tisku?

AW: Mohu hovořit jenom o tom, co se dělo v kampusu HMU. Studenti 15. dubna rozhodně ohnivě diskutovali o smrti bývalého generálního tajemníka KS Číny Chu Jao-panga a snad taky umístili ve škole pár věnců na jeho počest, ale všechny aktivity tohoto charakteru byly potlačeny. Ve vzduchu byl cítit smutek. Studenti Chua obdivovali a respektovali jakožto liberálního reformátora, především poté, co byl sesazen z funkce, když podpořil studentské protesty v prosinci 1986-87.

Jeden z nejúžasnějších momentů jak pro Číňany, tak pro nás cizince určitě bylo, když na jaře 1989 začala média publikovat pravdivé zprávy. Myslím, že se to lišilo místo od místa. Některá média byla horlivější a snažila se co nejvíce posunout hranice toho, co je ještě povolené. Čínská ústřední televize (CCTV) v květnu vysílala dokonce „skutečné“ zprávy. Důležitou roli sehrály také Hlas Asie (VOA) a BBC, které informovaly o tom, co se děje v Pekingu. Studenti přepisovali vysílání obou zmiňovaných médií a vyvěšovali ty nejdůležitější pasáže – tedy jejich překlady – po městě. Během dne tyto vývěsky dokonce pravidelně aktualizovali.

Večerník Čchang-ša psal také o Pekingu, někdy na základě zpráv ze Sin-chua [čínská státní tisková agentura Nová Čína, pozn. red.] či jiných. Něco takového je dneska nepředstavitelné! Svoboda tisku se stala velkým tématem a bylo osvěžující vidět novináře a editory, jak během hnutí tahle práva uplatňují. Novináři včetně těch z Žen-min ž‘-paa [Lidový deník, hlavní stranický list, pozn. red.] pochodovali Pekingem a požadovali svobodu tisku. V Čchang-ša jsem zahlédla transparent, který patřil skupině z Chunanského deníku. Oblíbený slogan mezi protestujícími novináři byl: „Chceme podávat pravdivé zprávy!“

S: Jaká byla atmosféra před 4. červnem?

AW: Mnozí studenti se vrátili po 30. květnu do škol. Zdálo se, že hnutí je u konce, proslýchalo se, že pekingští vysokoškoláci se chystají náměstí Tchien-an-men opustit – to bylo předtím, než se tam objevila Bohyně demokracie. Vzpomínám se, že tehdy moji studenti báli „vyřizování účtů“ (čchiou-chou suan-čang 秋后算账), jinými slovy, měli prostě strach, že budou potrestáni.

S: Mohla byste nám říct, co přesně se stalo v reakci na masakr v Pekingu?

AW: Brzy ráno 4. června, v neděli, přiběhla skupina studentů k domu, kde bydleli učitelé z Asociace Yale-Čína. Z vysílání Hlasu Asie se dozvěděli, co se stalo, a bušili na dveře, aby nás probudili (učitelé mezi 6:00 a 6:30 ráno ještě spali). Byli vzteky a obavami bez sebe. Někteří brečeli. Byla jsem z toho v šoku.

S: Myslíte si, že by byl podobný protest dnes v Číně možný? Je tu nějaká naděje na změnu k lepšímu?

AW: Jelikož je dnešní Čína policejním státem využívajícím špičkové technologie k téměř absolutnímu dohledu, je celonárodní lidové hnutí takového rozsahu jako v roce 1989 nemožné. Mohlo by k němu dojít jenom při pádu Komunistické strany Číny. K menším protestům však v Číně dochází často. Obvykle mají demonstranti poměrně specifické problémy, například nedávné protesty rodičů, jejichž děti dostaly prošlé vakcíny proti obrně.

Změna je ale vždy možná.

S: Co si myslíte, že by měl Západ udělat, pokud by měl něco dělat, se současným stavem lidských práv v Číně?

AW: Vlády a národy respektující lidská práva by měly dělat vše, co je v jejich silách, aby pomohly ochráncům lidských práv a obětem porušování lidských práv v Číně i mimo ni, včetně našich zemí. Určitě bychom měli vůči Pekingu podniknout mnohem tvrdší kroky, a to třeba v případě masového zadržování a věznění více než milionu Ujgurů v Sin-ťiangu.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.