Studenti Pekingské univerzity zorganizovali obrovskou demonstraci na náměstí Tchien-an-men a zahajují trvalou protestní hladovku v rámci prodemokratických protestů proti čínské vládě 18. května 1989. Autor: Catherine Henriette/AFP/Getty Images. Historická fotografie. Fair use

Tento rozhovor Filipa Jirouše byl původně publikován na serveru Sinopsis.cz jako součást série rozhovorů a článků ke 30. výročí masakru na náměstí Tchien-an-men. Zde publikovaná editovaná verze je součástí dohody o sdílení obsahu.

Sü Jou-jü (1947) je čínský filozof a veřejně činný intelektuál. Aktivně se podílel na zlomových událostech čínských dějin 20. století. Za Kulturní revoluce byl členem Rudých gard. Účastnil se demonstrací na náměstí Tchien-an-men, jejichž 30. výročí si letos připomínáme. Je jedním z liberálních hlasů v čínské diaspoře. Žije v New Yorku.

Letos v dubnu přijel do Prahy na slavnostní odhalení busty Liou Siao-poa v Centru současného umění DOX. K výročí masakru na náměstí Tchien-an-men poskytl Sinopsis krátký rozhovor.

Sinopsis (S): Letos si připomínáme třicáté výročí masakru na náměstí Tchien-an-men. Jak se cítíte?

Sü Jou-jü (Sü): Jsem zdrcený. Zmasakrovaným ani vězněným se stále ještě nedostalo spravedlnosti. Ti, kteří museli nuceně odejít do exilu, se stále nemohou vrátit do své rodné země.

S: Protesty začaly 15. dubna, kdy jste se k manifestacím sám osobně připojil? Co jste si tehdy o protestech myslel? Změnil jste od té doby svůj názor?

Sü: Přesné datum si nepamatuji. Přibližně někdy mezi 15. a 20. dubnem jsem začal každý den chodit do ulic a sledovat, co se děje. V květnu jsem se začal účastnit různých demonstrací. Tehdy jsem věřil, že vláda pozitivně porozumí studentským požadavkům a rozpory a konflikty vyřeší zákonnou cestou.

S: Myslel jste si, že studentské hnutí může uspět? Nebo jste od začátku viděl, že je odsouzeno k nezdaru? Případně od kdy jste začal mít pocit, že studenti neuspějí?

Sü: Říkal jsem si, že úspěch bude, pokud nebudou protesty potlačeny. Nemyslel jsem si tedy, že jsou odsouzeny k nezdaru, naopak jsem měl za to, že bylo mnoho příležitostí uspět. Nejvhodnější chvíle nastala před oficiální návštěvou Michaila Gorbačova v Číně, když byli studenti vyzváni, aby opustili náměstí a vrátili se do škol. Na konci května jsem pociťoval, že mezi studenty demonstrujícími na náměstí převládli radikálové nad racionálními frakcemi a že na náměstí ve skutečnosti není žádný autoritativní vůdce. Když se hnutí rozpadlo na nekoordinované frakce, dospěl jsem k názoru, že protesty nemohou mít dobrý konec.

S: Byl jste na náměstí do poslední chvíle? Jaká byla atmosféra mezi demonstranty?

Sü: Opustil jsem náměstí jihovýchodním směrem spolu s poslední skupinou studentů. Byli smutní, rozhořčení, deprimovaní.

S: Před tím, než na náměstí přijely tanky, jste se pokoušel přesvědčit demonstranty, aby náměstí opustili. Proč? Předvídal jste takovou tragédii? Jaká byla reakce demonstrantů?

Sü: Na konci května jsem šel na náměstí Tchien-an-men a pokoušel jsem se přemluvit studenty, aby odešli a vrátili se do škol. Řekl jsem jim, že armáda je připravena a zanedlouho zasáhne. Odpověděli mi tehdy dva doktorandi z pekingské vědeckotechnické univerzity. Nevěřili mi a řekli: „Jak by mohla lidová armáda zaútočit na vlastní lid?“

S: Hodně lidí mluví o hnutí z roku 1989 jako o studentském hnutí. Ale na náměstí demonstrovalo i hodně učitelů, dělníků, policistů, vojáků… Byl v postoji těchto jednotlivých skupin nějaký rozdíl?

Sü: Lidé všech profesí podporovali studenty. Vyjadřovali jim sympatie. Hodně intelektuálů na studenty naléhalo, aby mysleli na své zdraví, na svůj život. Přesvědčovali je, že je třeba věci promýšlet z dlouhodobé perspektivy, že je nutné se vyhnout osobním obětem, které nejsou nutné. K získání demokracie vede dlouhá cesta, na které je třeba vytrvat.

S: Patříte mezi signatáře Charty 08 [výzva k ústavní změně iniciovaná Lou Siao-poem, laureátem Nobelovy ceny, který byl za její sepsání zavřen. Zemřel ve vězení v červenci 2017, pozn. red.]. Jste v kontaktu s dalšími signatáři? Nelituje někdo z nich svého podpisu?

Sü: Jsem s nimi v kontaktu. Nikdo z nich svého podpisu nelituje.

S: Letos jste se v Praze zúčastnil slavnostního odhalení busty Liou Siao-poa. Jaký jste měl z ceremoniálu pocit? Mají podle vás takové akce smysl?

Sü: Za prvé: Tato busta je velice pěkná, vyzařuje sílu, jedná skutečně o hodnotné umělecké dílo. Za druhé: Velice mě dojalo, s jak hlubokou nákloností si Češi, Evropané připomínají Liou Siao-poa a podporují boj o lidská práva v Číně. Po slavnosti jsem se dozvěděl, že několik Číňanů, kteří se také zúčastnili, přijelo skutečně zdaleka. To mě také velice zasáhlo.

S: V obsáhlém rozhovoru pro China Change jste řekl, že stále čekáme na to nejhorší, co se může v Číně stát. Je situace v současné Číně skutečně tak beznadějná?

Sü: Chtěl jsem tím říci, že Čína se zatím pouze přibližuje Severní Koreji, že se blíží stavu za Kulturní revoluce. V nejhorším případě by se z Číny skutečně stala Severní Korea, skutečně by nastala další Kulturní revoluce. Situace tedy může být ještě horší.

S: Žijete v zahraničí. Kdy jste odešel do exilu a proč?

Sü: Já jsem neodešel do exilu. Pracuji v cizině jako hostující vědec, tentokrát na pozvání newyorské The New School. Zjistil jsem, že tu jsou dobré podmínky pro výzkum. Lze odsud dobře sledovat situaci v Číně. Jsem tedy ochoten tady nějakou dobu pobýt.

S: Pokud byste mohl v Číně jeden rok vládnout, co byste udělal?

Sü: Ze všeho nejdříve bych propustil politické vězně. Pak bych postupně zrušil cenzuru a systém vlády jedné strany.

S: Co můžeme za této těžké situace udělat my, lidé ze západu?

Sü: Zajímat se o situaci lidských práv v Číně, podporovat boj Číňanů za jejich práva a bránit svá vlastní práva.