Zdroj obrázku: Carabo Spain z Pixabay

Autor: Jihad Eddin Ramadan

Tyto krátké příběhy jsou založené na skutečných událostech a pravdivých zážitcích obyvatel Sýrie, mezi nimi i přátel a příbuzných autora. Zachycují mnoho aspektů syrské tragédie a vrhají světlo na křehkost života místních obyvatel. Jsou jednohlasným výkřikem touhy Syřanů po životě v míru, důstojnosti a svobodě, který si zaslouží stejně jako kdokoli jiný na této planetě.
Krátké příběhy byly přeloženy z arabštiny Tesbihem Habbalem.

‚Jsem ještě dítě. Měl bych navštěvovat školu ve východní, západní, jižní nebo severní Sýrii nebo kdekoli jinde. Opravdu nezáleží na tom kde. Kdysi jsem snil o tom, že se stanu učitelem. Moje škola i mé sny se však nyní zhroutily. Vyhnali nás do nějakého tábora, a tak nemám ani domov, ani sen.‘

‚Jsem miminko. Žilo jsem se svými sedmi bratry v hrůzostrašných podmínkách. Ale mělo jsem rádo náš dům, byla to pro mě oáza bezpečí. Ale pak, jedné noci, přišly divoké stvůry v podobě člověka a zmasakrovaly nás všechny, mě i mé bratry. A to proto, že jsi, tatínku, řekl „ne“.‘

‚Jsem dítětem, rád občas zlobím. Každý den během Ramadánu jsem prosil matku, aby mi koupila sváteční šaty a nové boty. Přestal jsem otravovat ve chvíli, kdy jsem si oblečení vyzkoušel. Koukal jsem, jak ho matka schovávala pro blížící se svátek, a pak, v kraťoučkém okamžiku, mi tělem projela střela. Aby nemusela naslouchat mým vzlykům, položila matka oblečení a nové boty na můj hrob.‘

‚Hodně rychle jsem dozrál, když jsem viděl, s jakou krutostí zabili mého otce a mé dva bratry. Když jsem pak sám procházel chladnými ulicemi, přál jsem si, abych také nepřežil. Ach bože, proč mě taky nezabili! Připadám si, že se asi zblázním…‘

‚Jsem umělec, houslista. Všechny své písně jsem složil ve vzteku nad svou kdysi milovanou čtvrtí. Zažehl jsem plamínek naděje v srdcích ostatních a bojoval jsem svými písněmi proti zoufalství a smrti, dokud se i má duše nevydala na cestu.‘

‚Jsem stále ještě malá dívka, ale člověk, který mě znásilnil, ze mě v osmi letech udělal dospělou ženu. Udělal to v naší škole v malé místnosti, kam si chodím kupovat sladkosti. Dal mi bonbóny a brambůrky a řekl: „Neboj, pro tebe jsou zadarmo.“‘

‚Jsem čestný mladý muž. Chopil jsem se zbraně, abych mohl bránit svoji zemi. Věděl jsem, kdo jsou moji přátelé a kdo moji nepřátelé. Nikdy bych si proto nemyslel, že budu zavražděn svým bratrem, přítelem. Když mě pohřbívali na hřbitově pro oběti poblíž mého města, zahlédl jsem obličej svého vraha. Plakal, vždyť jsme byli bratři z jedné krve. A přece mě zradil – kvůli pár dolarům.‘

‚Jsem otec a je mi přes 50 let. Jsem tu sám, už tu nemám ani svoji rodinu, ani příbuzné. Často myslím na svého syna, který přeletěl přes moře. Povídám si s ním každý den, s radostí a něhou, když sedávám na lavičce v našem parku. A zpívám mu: „Chtěl bych tě vidět každý den, můj drahý.“‘

‚Jsem nemluvně. Matka mě odvezla pryč ve ztrouchnivělé lodi, aby mě zachránila. Moji rodiče i ostatní pasažéři lodi (tzv. balamu) však zemřeli. Vlny mě donesly zpět k pobřeží, nedaleko od místa, odkud jsme vyplouvali. Náš pašerák zmizel. Celý svět se mnou soucítil, ale brzy se na mě zapomnělo. Jediné, co po mně zbylo, je obrázek dítěte se jménem „Eilan“, které bylo surově zavražděno.‘

‚Jsem básníkem s křehkou duší. Zamkli mě v tmavém suterénu, protože jsem odmítl velebit „našeho pána“. Mučili mě, dávali mi elektrické šoky, vydloubali mi obě oči, znásilnili mě. Když mě propustili, mohl jsem vidět pouze svým srdcem a citem. Lidé se na mě však dívali jako na povrchní a necitlivou bytost, která je k ničemu.‘

‚Jsem nevinné dítě. Vytáhli mě z trosek a nafilmovali mě. Nevím, kdo mi zničil domov ani kdo mě zachránil. Neumím podvádět, neumím ani hrát. Proč jste se rozhodli udělat novou filmovou hvězdu zrovna ze mě?!‘

‚Jsem pšeničné pole, vlající ve větru, těšící se na sklizeň. Čekalo jsem na svého farmáře, aby mě sklidil svým ušlechtilým srpem. Představovalo jsem si, jak se z mých zrn peče chléb, který zasytí hladovějící. Namísto toho mě však spálili. A prohlásili, že za to mohla cigareta, kterou někdo pohodil… nejen do mě, ale i do všech ostatních polí v této zemi.‘

‚Jsem hlava Abu al-’Ala’ al-Ma’arriho, jsem chrám boha Bela a socha Ibrahima Hanana. Zničili nás muži, kteří přišli ze všech koutů světa, a nad našimi ruinami vyvěsili černé prapory. Zničili chrám, zničili sochu a prohlásili, že nás lidé uctívali namísto Boha.‘

‚Jsem sarkastickým malířem. Namaloval jsem obraz zlomyslného vůdce. To byla moje noční můra – přišli, spálili moje malby a zabavili mi všechny tužky a štětce. Zmlátili mě, zlámali mi prsty a řekli: „Tohle je trest pro toho, kdo urazí našeho přelaskavého vůdce. Už nemá trpělivost a je na tobě, abys přestal malovat, nebo tě sprovodí z povrchu zemského.“‘

‚Jsem Syřan, který vystoupil z řady a zvolal do světa: „Jsem člověk, a ne zvíře.“  A čeho jsem se za to dočkal? Odpovědi o „vážném znepokojení“ od Ban Ki-moona a tweetu od Trumpa: „Ano, přesně tak! On (Al-Assad) je zvíře – a ne ty.“‘

‚Jsem pekař. Peču chléb a koláče se sýrem a zaatarem. Sním o pomerančovém sadě a olivách. Byl jsem napaden při obléhání tábora „Al-Yarmouk“, kdy mi zabavili všechnu pšenici, mouku a chléb. Můj chléb pověsili na plot, který ohraničoval tábor. Chtěli mě dostat, jako by dostali myš, kdyby ji nalákali na pár drobků. Pokaždé, když jsem hladověl a chtěl jsem se dostat k chlebu, stříleli po mně.‘

‚Jsem jakýmkoli Syřanem. Postavil jsem se proti tyranii, proti celému vesmíru, který nás napadl v zájmu boje proti teroru, a přitom jsem jeho první obětí. Všechny národy, všechna náboženství nás už zatratila. Ale mě neporazíte. Nezlomíte mé odhodlání, nezabráníte mi, abych snil o lepším zítřku, o dnu, kdy konečně pravda spatří světlo světa.‘

Jihad Eddin Ramadan je syrský právník a spisovatel z Aleppa. V současné době pobývá ve Vídni.
Tesbih Habbal je syrský výzkumník a editor. V současnosti působí na University of Chicago.