Vidíte všechny ty jazyky nahoře? Překládáme zprávy Global Voices, abychom zpřístupnili občanskou žurnalistiku opravdu každému.

Skutečně se tempo globálního odlesňování zpomaluje?

Aerial view of the Amazon Rainforest, near Manaus, the capital of the Brazilian state of Amazonas. Photo by Flickr user Neil Palmer (CIAT). CC-BY-NC-SA 2.0.

Letecký snímek amazonského pralesa pořízený poblíž Manausu, hlavního města brazilského státu Amazonas. Foto ze serveru Flickr, autorem je Neil Palmer (CIAT). CC-BY-NC-SA 2.0.

Článek Jeremyho Leona Hanceho byl původně publikován na webových stránkách Ensia.com, které mapují mezinárodní aktivity v rámci ochrany životního prostředí. Jeho zveřejnění na portálu Global Voices je v souladu s dohodou o sdílení obsahu.

Jak už to tak občas bývá, nejdřív se začaly šířit fámy. První zprávy o kácení stromů kdesi uprostřed peruánské části amazonského pralesa se Mattu Finerovi, výzkumnému asistentovi Asociace za záchranu Amazonie, donesly od místních obyvatel. Matt se spolu s kolegy tenkrát rozhodl podniknout něco, co by ještě před deseti lety bylo zcela nemyslitelné: pořídil detailní satelitní snímky. A uprostřed nekonečného zeleného koberce objevil několikahektarový vysekaný pás bez stromů.

„Na jednom ze záběrů byl vidět malý obdélník. Napadlo nás, že to nejspíš bude ono,“ popisuje Finer.

Během následujících let se sledovaná plocha rozšířila na více než 2 000 hektarů. Finerův tým zjistil, že firma, která má kácení na svědomí, se jmenuje United Cacao, sídlí na Kajmanských ostrovech a podle svých webových stránek má v plánu stát se „světovou jedničkou na trhu s kakaovými boby“. Tým se rozhodl dát věci do pořádku a poslal fotografie i informace peruánské vládě a tisku. Dnes má případ na stole peruánský soud a čeká se na posouzení, zda firma dodržela všechna náležitá opatření. Podle Finera se do případu vložilo i ministerstvo zemědělství. To nařídilo firmě United Cacao okamžité zastavení veškerých operací. Pokračující satelitní monitoring však ukázal, že firma příkaz nerespektuje. „Kácí se zvesela dál,“ potvrdil Finer.

Norman Myers, přední světový odborník na biologickou diverzitu, v roce 2008 prohlásil, že kácení tropických pralesů je „jednou z největších katastrof od dob, kdy lidstvo opustilo před 10 000 lety jeskyně“. Postupná redukce zalesněných ploch vyvolává obavy z masového vymírání druhů. Úbytek lesů – tropických i těch v mírném podnebním pásu – významně přispívá ke změnám globálního klimatu. Deset až patnáct procent celosvětové produkce skleníkových plynů připadá podle odborných odhadů právě na zemědělství a změny v obhospodařování půdy. Lesy přitom absorbují dešťovou vodu a fungují jako účinná prevence proti půdní erozi i záplavám. Pobyt v lese prospívá zdraví a vyvolává v lidech pocity štěstí.

Už několik desítek let hledá svět způsob, jak odlesňování zastavit. Uzákoňují se nová chráněná území, vlády pilují zákony i jejich vymahatelnost, iniciují se mezinárodní programy typu REDD+, korporace si stanovují vlastní závazky na zastavení kácení.

Nic z toho ale nezměnilo přístup k odlesňování tak významně jako satelitní monitoring. Díky němu máme již několik let možnost deforestaci detailně sledovat. Dříve byli výzkumníci a aktivisté odkázáni jen na statistiky vypracované místními samosprávami. Dnes jsou schopni monitorovat aktuální změny sami s pomocí počítače a chytrého telefonu.

Jak to tedy s poklesem tempa odlesňování doopravdy je? A jak se dá tato společná globální snaha efektivně podpořit?

Souhrnné zprávy

Vloni zveřejnila Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) nejnovější souhrnnou zprávu Hodnocení celosvětových lesních zdrojů. Uvádí se v ní, že od roku 1990 ubylo na celém světě celkem 129 milionů hektarů lesů, což je plocha rovnající se rozloze státu Peru. Zpráva, kterou OSN vydává pravidelně jednou za pět let, však také konstatuje, že se tempo deforestace v posledních letech zpomalilo. V posledním měřeném období bylo vykáceno o 56 procent méně lesů než v průběhu let devadesátých. Míra odlesňování tropických pralesů poklesla, rozloha lesů v mírném pásu je stabilní nebo pomalu roste.

Anssi Pekkarinen, vedoucí Týmu pro monitoring lesů při FAO, potvrzuje, že pokles tempa odlesňování v tropickém podnebním pásu je „více méně dobře zmapovaný“. Zatímco v období mezi lety 1990 a 2000 zde docházelo k meziročním ztrátám přesahujícím devět milionů hektarů, za posledních pět let je to něco lehce přes šest milionů hektarů ročně. Kritikové ale namítají, že FAO vychází z údajů regionálních správních institucí, a ty mohou při sběru dat postupovat neobjektivně. Definice pojmu „les” není navíc zcela jasně ukotvena, v průběhu minulých let se často měnila, a tak prý nelze dospět k přesným výsledkům.

A pak tady máme ještě jiný dokument, jednu z nejdůkladnějších studií posledních let, který tvrdí, že úbytek zalesněné plochy v tropických pralesech v letech 1990 až 2010 naopak zrychlil o závratných 62 procent.

Autorem práce je Do-Hyung Kim, student Marylandské univerzity v College Park. Jeho záměrem bylo přednést „alternativu“ k datům FAO, založenou na konzistentních definicích a metodách. Kim a jeho kolegové analyzovali 5 444 satelitních snímků pořízených v rámci programu Landsat a s využitím jednotných definic porovnali stavy zalesnění v minulosti a v současnosti.

Kimovy závěry podpořila i studie časopisu Science z roku 2013. Plošné kácení tropických pralesů se v letech 2000 až 2012 každoročně zvyšovalo o více než 200 000 hektarů. Během výzkumu bylo zjištěno, že pokles v Brazílii byl „dorovnán“ nárůstem v jiných tropických oblastech, např. v Indonésii a Malajsii.

„Ve snižování míry odlesňování je Brazílie spíše výjimkou, která potvrzuje pravidlo,“ říká autor studie Matt Hansen, vedoucí projektu dálkového průzkumu na Marylandské univerzitě.

Naopak v mírném pásu žádné výrazné nejasnosti nepanují. Data pořízená v těchto regionech – v USA, Rusku a Číně – jsou totiž obecně spolehlivější. Podle Hodnocení celosvětových lesních zdrojů se místní lesy posledních patnáct let rozrůstají. Přestože se soustavné kácení zcela nezastavilo, lesů je zde více než v minulosti. Například Čína ve snaze zabránit desertifikaci a půdní erozi iniciovala ambiciózní program výsadby lesů (bohužel se spíše než o smíšené lesy jedná o monokultury).

Hrušky a jablka

Postupné snižování zalesnění zaznamenal v období let 2001 až 2014 i interaktivní online monitoring lesů Global Forest Watch. Rachael Petersen, výzkumný analytik Ústavu světových zdrojů, kde se data z GFW zpracovávají, vysvětluje, že srovnávat výsledky FAO a GFW je jako srovnávat „hrušky a jablka”. Zatímco FAO monitoruje změny ve využití půdy, GFW se zaměřuje na mizení lesních porostů. Z toho důvodu FAO nehodnotí kácení lesů na severu Spojených států jako deforestaci, pokud se na tom místě znovu vysází užitkový les. GFW ale tuto ztrátu započte, protože satelit vidí, že se kácí. To, že tam brzy porostou nové stromy, už nebere v potaz.

Monokultury ovocných stromů a palmy olejné nejsou z pohledu FAO chápány jako les. Naopak plantáže pro produkci celulózy a papíru i jednodruhová výsadba za les považovány jsou. „K úplnému pochopení procesů v proměnách lesů a krajiny tedy potřebujeme oba přístupy – jak záznamy z GFW, tak i údaje z FAO,“ uzavírá Petersen.

Vraťme se ještě k monokulturním plantážím. Jak již bylo řečeno, z pohledu FAO nejsou ovocné sady ani plantáže palmy olejné lesní plochou, jednodruhová užitková výsadba stromů ano. Satelitní snímkování však mezi plantážemi a tradičním lesem rozdíl nevidí. Z pohledu shora je to prostě zelená plocha, ať už se jedná o lány palmy olejné, gumovníku, akácie nebo o jakýkoliv jiný druh.

Zkuste ale tohle říct ekologovi. Hrůzou mu vstanou vlasy na hlavě.

„To je asi tak stejný lesní porost jako náš trávník před domem,“ říká William Laurance, expert na tropické pralesy z Univerzity Jamese Cooka v Austrálii.

Indonésie vs. Brazílie

Podtrženo sečteno ani jeden z uvedených typů monitoringu není zcela ideální. Budeme-li měřit pouze relativní hodnoty globálního odlesňování, může nám leccos podstatného uniknout. I ten nejoptimističtější scénář znamená, že deforestace probíhá, byť v sebemenší míře. A situace není výhledově udržitelná. Rozloha lesů na naší planetě se rok od roku zmenšuje. Zejména lesů primárních. Každým rokem roste počet živočišných druhů, kterým hrozí vyhynutí. Mnohým z nich jsme ještě ani nestihli dát jméno. Kácením vypouštíme do atmosféry čím dál více uhlíku.

Nejočividnější je tento trend v Indonésii, která během roku 2015 vypálila 2,1 milionu hektarů (5,2 milionu akrů), z níž většinu pokrýval tropický prales a rašeliniště.

Běžnou rutinou místních farmářů a majitelů plantáží je mýtit zalesněné plochy vypalováním. Toxické zplodiny se šíří daleko do okolí. Minulý rok byly požáry výrazně intenzívnější a trvaly delší dobu – částečně díky klimatickému jevu El Niňo a celkovému oteplování planety. Erik Meijaard, ekolog působící v Indonésii, je označil za „největší environmentální zločin 21. století“. Bohužel jim významná globální média nevěnovala zdaleka takovou pozornost jako havárii ropné plošiny Deepwater Horizon v Mexickém zálivu v roce 2010.

Požáry v Indonésii si vyžádaly 21 životů, nejméně půl milionu lidí bylo postiženo akutními respiračními potížemi, aerolinky zrušily stovky letů. Škody ve volné přírodě se dají jen těžko vyčíslit. Podle Světové banky utrpěla indonéská ekonomika celkovou ztrátu ve výši 16 miliard amerických dolarů. A vypustila do světa uhlíkovou bombu: během nejintenzívnějších požárů stoupalo do ovzduší denně více oxidu uhličitého, než kolik vyprodukují Spojené státy.

Ti, co znají chaotické principy místní ochrany přírody, nemohli být těmito událostmi nijak překvapeni. Za desítky let vlády korupce, laxního zákonodárství a vlivu velkých průmyslových hráčů prostě musela nějaká krize přijít.

Ale není potřeba házet flintu do žita. Stačí se zajet podívat do Brazílie. Kdysi největší devastátor deštných pralesů na zeměkouli je dnes s oblibou uváděn jako příklad státu, který se s deforestací dokázal účinně porvat. S pomocí nových technologií, satelitního monitoringu, striktních zákonných opatření a rozsáhlou sítí chráněných území se Brazílii podařilo od roku 2000 zpomalit tempo deforestace o 70 až 80 procent. V posledních letech se ale začalo opět lehce zrychlovat.

„Brazílie má dnes nejúčinnější nástroje na snižování tempa odlesňování,“ uvádí Hansen. Klíčem k úspěchu jsou „aktivní občanská společnost, účinná vládní opatření a participující privátní sektor“. Řada brazilských akcionářů se rozhodla s tímto ne neřešitelným problémem trochu hnout. Cíl cesty je sice zatím v nedohlednu, ale směr je správný.

„Brazilský model může být výzvou i pro další státy,“ říká Hansen. Indonéský palmový průmysl se například od problematiky deforestace dlouhodobě distancuje. Místní vláda nemá k ochraně (nebo kácení) lesů jasný postoj. Nedávno dokonce zkritizovala veřejný slib korporací, které se zavazovaly k nulovému odlesňování.

Posun vpřed

Mnoho z nás nyní vkládá velké naděje do Pařížské klimatické dohody, kterou v prosinci minulého roku podepsaly v podstatě všechny státy světa. Zejména díky požadavku na zákonnou ochranu a rozšiřování lesní plochy za účelem eliminace uhlíkových emisí se našim lesům snad blýská na lepší časy.

Pařížská dohoda významně podpořila i program REDD+, mechanismus, kdy bohaté státy posílají peníze těm chudým v tropických oblastech, aby tak podpořily místní ochranu pralesů. I po deseti letech existence však program skýtá mnohá úskalí a čelí časté kritice. Snad jej pomůže rozproudit oněch 5 miliard dolarů z Norska, Německa a Velké Británie, které byly přislíbeny hned první den Pařížské konference.

Závazky k nulové deforestaci ze strany největších světových průmyslových korporací jsou dalším, stále častějším jevem. Tyto sliby jsou však prakticky realizovatelné ve výhledu pěti, někdy i patnácti let, a často se vztahují pouze na lesy s vysokou ochranou, tedy na ty s velkými zásobami uhlíku a ohroženými druhy živočichů. Na druhou stranu musíme uznat, že je dobře, že se privátní sektor začíná ohlížet na neudržitelné dopady své činnosti.

Dalším řešením, zřejmě tím nejsnazším a nejlevnějším, může být podle odborníků přenechání vlastnictví a péče o lesy místním původním kmenům. Mnoho skupin původních obyvatel stále nemá právní nárok na užívání svého tradičního území. Tam, kde jej mají – například v některých částech Brazílie –, je o lesy postaráno velmi dobře. V některých případech jsou původní obyvatelé dokonce lepšími ochránci lesů než samotná vláda. Snahy o obnovení původních práv na půdu nepolevují, než se však všechny kmeny dočkají, podlehnou mnohá území, a s nimi i tradiční způsob života, bezohlednému útoku motorových pil.

Svou roli hraje i uvědomělé chování lidí z různých koutů světa, kteří se začínají pídit po tom, jaký má výroba nakupovaných produktů (papíru, dřeva, hovězího, palmového oleje) environmentální dopad. Stejně důležitá je i podpora aktivistických skupin a jednotlivců, jež ve snaze zachránit zbývající lesy vyvíjejí tlak na světové lídry. Chápeme-li Brazílii jako vzorový příklad, budou se muset zapojit všichni – vláda, průmysl i občané.

Jeremy Leon Hance je autorem mnoha článků pro mongabay.com, psal také pro Yale 360 a časopis Conservation. Je také autorem knihy Life is Good: Conservation in an Age of Mass Extinction. Jeho tweety najdete pod @jeremy_hance.

Začít diskusi

Autoři, prosím přihlásit se »

Pravidla

  • Všechny komentáře jsou schvalovány moderátorem. Pokud pošlete komentář více než jednou, může být vyhodnocen jako spam.
  • Respektujte prosím názory ostatních. Komentáře obsahující vulgarity, obscénosti a osobní útoky nebudou uveřejňovány.